Sousloví "estetická výchova" působí v naší současnosti jako něco archaického, něco minulého, často spojeného s minulým režimem. Přestože se na některých středních školách učí estetická výchova jako předmět, málokde náplň těchto hodin má opravdu něco společného s estetikou, estetickou výchovou. Je to celkem pochopitelné. Vždyť estetická výchova se jako předmět na pedagogických fakultách nestuduje.
   Co se tedy učí na středních školách a kdo to učí? Mnozí tento předmět chápou - a tak i v dobré víře učí - jako dějiny umění, především hudební a výtvarné.
   Troufám si tvrdit, že toto "nedorozumění" je mnohem hlubší problém, než se na první pohled zdá. Že se netýká jen absence tohoto předmětu - estetické výchovy - na školách, ale především absence této problematiky v celém našem společenském klimatu.
   Upozorňování na tento chybějící pohled na svět ( tedy estetický) je svým způsobem staronovým problémem. Již několik generací estetiků, ale i pedagogů s větší i menší razancí upozorňovaly na nezbytnost estetického vidění světa a jeho nezbytnost při řešení kardinálních problémů doby. Nikdy však nebyla situace tak tristní jako dnes. Pokusme se jen pojmenovat současný stav.
   1. celková hodnotová orientace společnosti je nasměrována k materiálnímu vidění s okamžitým efektem.
   2. Umění a kultura je pojímána jen ve své služebné funkci.
   3. Umělecká hodnota je měřena jen její ekonomickou úspěšností.
   4. Ve svých důsledcích vlastní hodnota uměleckého díla, estetického počinu, nehraje žádnou roli.
   5. O umění se rozhoduje z mimouměleckých a mimoestetických pozic, především ekonomických, politických...
   Vraťme se však k estetické výchově. Víme, že ji učí, a to jen na těch školách, kde je osvícené vedení, ti, kteří ji ani nevystudovali, byť mnohdy s největší snahou. Pak tedy i výsledky tomu jistě odpovídají. Nelze se divit, že je estetické vědomí společnosti takové jaké je.
   Stále jsme však neodpověděli na otázku: K čemu vlastně tedy je estetické cítění, vědomí, myšlení? Je zde proto, aby nám ukazovalo, co je krásné? Ale co to je vůbec krása, krásné? Je to jen to jevové, nebo je to něco hlubšího?
   Celé dějiny estetického myšlení se potýkají s touto otázkou. V různých dobách na ni dostáváme různou odpověď. Od představy jevové, tak často úzce normativní, až po chápání krásy v nejširším slova smyslu. Dnešní naše skutečnost se nemůže spokojit s chápáním krásy, a v podstatě estetična, jako danosti, jako něčeho často až předmětně skutečného. To by bylo asi dost málo. Dnešní chápání estetična, a ve své podstatě estetiky, jako vědní disciplíny, klade důraz na dynamičnost, na náš vztah k tomu všemu "co je v nás i mimo nás". (Jak kdysi pojmenoval svou knihu Dušan Šindelář.) Estetiku tedy chápeme jako nauku o cítění, pociťování, vnímání, bez apriorního hodnotícího postoje. To však neznamená, že hodnoty neexistují.
   Naše pojetí estetiky jako dynamické vědní disciplíny, která klade důraz na osobnostní pohled na svět, jen podtrhuje smysl a význam estetické výchovy.
   Zatím jsme se nezmínili o cíli esteticko-výchovného působení, už je však zřejmé, že nepůjde o hledání a prosazování krásy, nýbrž o navození vztahu k veškerému prostředí, situaci, v které existujeme. Cílem pak budeme my sami jako jedinečné, všestranně rozvinuté osobnosti, nepodléhající všemu falešnému, povrchnímu, plytce materiálnímu pojímání existence.
   Jenže náš dnešní svět nás už takové ani nechce - jedinečné, neopakovatelné bytosti. S takovými lidmi je potíž. Vždyť oni sami myslí, cítí, chápou, hodnotí.
   Že by to snad byl důvod absence estetické výchovy na našich školách?

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]