Sto let, která nás dělí od narození Alberta Camuse, inspiruje k zamyšlení, v čem je odkaz tohoto věhlasného francouzského prozaika, dramatika, publicisty a osobitého myslitele aktuální v podmínkách naší chaotické současnosti.
   Camus se narodil 7. listopadu 1913 v bývalé francouzské kolonii, alžírském Monrovi, v rodině francouzského zemědělského dělníka. Prožil krušné dětství a mládí. Vyrůstal bez otce, který padl na frontě v r. 1914 na počátku světové války. Vychovávala ho s pomocí strýce téměř hluchá negramotná matka, původem Španělka, které si nesmírně vážil. Chudoba, v níž vyrůstal, se podepsala i na jeho zdraví. Jako sedmnáctiletý onemocněl tuberkulózou, musel přerušit své sportovní aktivity a od té doby měl trvalé zdravotní potíže. To vše poznamenalo Camusovu psychiku a odrazilo se v jeho pozdějším díle.
   V dospívání si musel přivydělávat jako prodavač automobilových součástek, meteorolog, zaměstnanec námořního úřadu a prefektury, aby mohl vystudovat filozofickou fakultu v Alžíru. S výborným prospěchem se mu to podařilo a jeho zájem o filozofické otázky podnícený Nietzschem, Pascalem, Voltairem a Kierkegaardem jej spolu s neradostnou životní zkušeností vedl k osobité filozofii, která je přiřazována k proudu existencialismu, za jehož představitele je spolu se svým uměleckým druhem J. P. Sartrem a jeho manželkou S. Beauvoirovou považován. Můžeme-li Sartra považovat za beletrizujícího filozofa, je Camus filozofujícím beletristou, což dokázal svou velmi intenzivní tvůrčí činností.
   Od studentských let se zabýval divadlem; zprvu jako herec, režisér a organizátor amatérského alžírského souboru, posléze jako adaptátor her Aischylových, Ben Johnsonových, Malrauxových, Gidových, Vildracových a Dostojevského (Bratři Karamazovi, Běsi), a konečně jako autor vlastních dramat.
   Ze čtyř jeho původních her je nejvýznamnější historické drama Caligula (1944) o římském císaři 1. stol. n. l., líčící hrdinovu cestu od dobra ke zlu, která vede od snahy mladého panovníka být dobrým vladařem k pozdějšímu krutovládnému šílenému tyranovi. Text nesporně rezonuje s tehdejší válečnou dobou. (V roli Caliguly exceloval ještě neznámý Gérard Philippe.)
   Za války vznikla i hra Nedorozumění, odehrávající se v jižních Čechách (ČSR autor navštívil před válkou). Téma viny a trestu se rozvíjí v příběhu dvou vražednic, matky a dcery, které zabíjejí a olupují bohaté hosty ubytované v jejich hostinci. Obě ženy usmrtí i vlastního syna a bratra, jehož nepoznaly. Po tomto „nedorozumění“ si uvědomují svou vinu a spáchají sebevraždu.
   Ve hře Spravedliví (1949) se spisovatel opět zabývá otázkou viny a trestu a řeší otázku individuálního teroru. V ději odehrávajícím se za ruské revoluce v r. 1905 moskevský revolucionář a terorista Kaljajev váhá uskutečnit atentát na velkovévodu Sergeje, blízkého carova příbuzného, neboť by při akci mohly zahynout i dvě děti z jeho doprovodu. Odmítá totiž oběť nevinných. Po obvinění ze zbabělosti atentát spáchá, je zatčen a odsouzen k smrti. S pocitem viny odmítá podat žádost o milost, kterou mu nabízí manželka velkovévody. Humanistická morálka lásky proti morálce násilí a bezpodmínečná odpovědnost za své činy jsou dominantními rysy této hry.
   Camusovou obživou v mladistvé době, kterou prožíval v Alžíru, byla novinářská činnost v místních denících, v nichž kritizoval francouzský koloniální režim a trvale se zastával práv muslimských domorodců. V třicátých letech se díky levicovým názorům zapojil do antifašistického hnutí a načas se stal členem komunistické strany (v r. 1934), z níž po několika letech vystoupil pro neshodu s její politikou v arabské problematice.
   V r. 1940 přesídlil do Paříže a stal se účastníkem hnutí odporu. Věnoval se nadále publicistice, včetně ilegálně vydávaného deníku Combat (Boj). V l. 1944–1947 byl jeho šéfredaktorem.
   Spolu s divadelní činností, lektorskou spoluprací s věhlasným nakladatelstvím Gallimard a další příležitostnou publicistikou se doménou jeho činnosti od válečných let stala vlastní úspěšná literární tvorba. Po válce se sblížil s J. P. Sartrem, kterého poznal už v r. 1943, a dospěl k vlastní filozofii pocitu absurdity lidské existence. Na rozdíl od Sartra, který byl abstraktním existencialistou, Camus vycházel z naléhavé potřeby lidské sounáležitosti. Jeho metafyzický pesimismus jej nevedl k rezignaci, ale k hledání východiska, jak životní úděl přijmout a prožít.
   Čtyřicátá a padesátá léta jsou vrcholem Camusovy tvůrčí činnosti. V r. 1942 vydává filozofický esej Mýtus o Sisyfovi, v němž nadlidsky absurdní úděl řeckého antického heroa Sisyfa pojímá jako osvobozující individuální vzpouru vedoucí k vnitřní svobodě. I v románu Cizinec z téhož roku, který založil jeho literární věhlas, v příběhu k smrti odsouzeného úředníka Mersaulta, který „neplakal na pohřbu své matky“ a v delirickém poblouznění zastřelil člověka, vyjadřuje jeho vyrovnanost s jistotou smrti. Pocit individuálního odcizení narůstající v této době v evropské společnosti byl tak plně vyjádřen. Autor sám ve svých denících píše „že cizinec“, kterým je Mersault, „pociťuje nahotu člověka před absurdnem“. Oběma těmito díly reflektoval spisovatel i absurditu druhé světové války.
   Camusův občanský i umělecký vývoj v poválečném období byl nadále reakcí na složitou dobovou situaci. Román – reportážní kronika Mor (1947) je uměleckým symbolem nacistické okupace Francie (a nejen té). Vypráví o morové epidemii šířené krysami v alžírském Oranu v čtyřicátých letech, která kosí tisíce lidských životů. Jednotlivé postavy této knihy se profilují ve vztahu ke zlu, utrpení a smrti. Vypravěč a zároveň klíčový hrdina, lékař Rieux, nakonec spolu s ostatními přemůže morovou nákazu. V jásotu zachráněných obyvatel si však zároveň uvědomuje, „že totiž bacil moru nikdy úplně nezaniká a nemizí…, a že možná přijde den, kdy mor, k neštěstí i poučení lidstva probudí své krysy a pošle je umírat do nějakého šťastného města“. Při tomto dílčím vítězství doktor Rieux nerezignuje, neboť zjišťuje, „čemu se člověk při pohromách stíhajících lidstvo naučí, že totiž v lidech je víc hodného obdivu než zavržení“. Skeptický, nikoli však pesimistický závěr románu vystřídá v následujícím období zlom ve spisovatelově vývoji. Po nadějném poválečném svobodném vydechnutí přichází období světové studené a „horkých“ regionálních válek.
   V historicko-filozofické eseji Člověk revoltující (1951) na základě historického poznání a zkušenosti se stalinismem se spisovatel zamýšlí nad projevy lidské vzpoury v dějinném procesu. Odmítá násilné revoluční řešení, rozchází se se Sartrem, kritizuje Lautréamonta, Rimbauda, markýze de Sade, ale i filozofická a politická stanoviska Marxe a Lenina.
   V románu Pád (1956) spisovatel vyjadřuje opět dialektiku zla a dobra a dochází k přesvědčení přijímat svět i s jeho chybami.
   V roce 1957 byla Camusovi udělena Nobelova cena za literaturu se zdůvodněním, že jeho významná literární tvorba „s jasnozřivou vážností osvětluje problémy lidského svědomí v naší době“. Autor se v děkovném projevu k tomuto ocenění přihlašuje se slovy, že „ve světě ohrožovaném rozkladem“ by měla soudobá intelektuální generace „v šíleném závodě, proti toku času mezi národy obnovit mír, který neznamená otroctví, znovu uvést v soulad práci a kultura se všemi lidmi obnovit Archu Úmluvy“.
   V témž roce vychází i soubor šesti povídek Exil a království. Jejich hrdinové, až na výjimku poslední povídky, nedokážou vybřednout z „exilu“ své osamělosti a dosáhnout „království“ osobní vyrovnanosti, spokojenosti a lidské soudružnosti. Camusova tvorba se touto knihou výrazně posunuje od filozofující strohosti a abstraktnosti k poetizující košatosti a konkrétnosti týkající se líčení přírodní atmosféry a estetických pocitů vystupujících postav.
   V druhé polovině padesátých let se Camus výrazně angažuje i v obecně společenských otázkách. V r. 1956 vyzývá evropské a muslimské liberály k občanskému smíření v Alžírsku. Na podzim téhož roku protestuje proti potlačení maďarského povstání sovětskou armádou. V r. 1958 vede mezinárodní kampaň ve prospěch laureáta Nobelovy ceny Borise Pasternaka, který po nátlaku sovětského vedení byl nucen vzdát se ceny, která mu byla udělena.
   Camusovo literární a občanské úsilí přerušila 4. ledna 1960 smrt při automobilové nehodě ve francouzském Villeblevinu. Smrt, kterou považoval za jedinou bezpodmínečnou pravdu, tak předčasně ukončila život člověka, který by dozajista měl světu co říci i v následujícím čase.
   Teprve posmrtně vyšel jeho první nedokončený román Šťastná smrt (1994), řada esejí, soubory četné publicistiky a tři knihy autobiografických Zápisníků mapujících spisovatelův život od května 1935 do prosince 1959. V nich nalezneme komentář k rozporuplnému životu a dílu tohoto pozoruhodného autora.
   Reflexe Camusovy osobnosti a jeho díla v naší zemi byla v její pohnuté historii posledních sedmdesáti let rovněž rozporuplná. Po velkém poválečném zájmu intelektuální veřejnosti, podnícené zejména Václavem Černým a jeho Prvním a druhým sešitem o existencialismu a několika překlady Camusových děl, se v padesátých letech voda nad Camusem zavřela. Druhá vlna zájmu nastala v šedesátých letech, kdy vyšla většina Camusových beletristických děl v desetitisícových nákladech a byla uvedena i řada jeho dramat i filmová adaptace Cizince za značného zájmu kulturní veřejnosti, zejména mladé generace. Útlum, který nastal z ideologických důvodů v letech sedmdesátých a osmdesátých, byl vystřídán obnoveným, leč ztenčeným zájmem v popřevratovém období, kdy znovu vyšla v malých nákladech spisovatelova díla včetně tří svazků Zápisníků (1997–2000). V odpovědi na deset jeho nejoblíbenějších slov vádí, že jsou to: „svár, bolest, země, matka, lidé, poušť, čest, bída, léto, moře“, z čehož vyplývají znaky spisovatelova osobního charakteru, myšlenkového rozpětí a estetického ideálu, jak je postupně realizoval ve svém tvůrčím úsilí.
   Obrácení se ke Camusovi dnes tedy není pouhou jubilejní pietou, ale inspirujícím podnětem k vnímání díla světově proslulého spisovatele a myslitele, jehož dobové názory na selhání intelektuálních elit platí i v současnosti. Sociální cítění odvozené z jeho životní zkušenosti a prosakující celou tvorbou má trvalou platnost. Rovněž humanistický charakter jeho díla přes všechny spisovatelovy pochybnosti je živý. Stejně jako idée fixe jeho tvorby o zápasu zla a dobra a dialektice viny a trestu. Je zároveň vzorem esejistiky, která je literární trvalkou. Příkladná je jeho účast na veřejných společenských zápasech usilujících o svobodu člověka. Jeho myšlenka, že absurdita má smysl jen tehdy, pokud se s ní nesmiřujeme, platí trvale. Stejně tak platí slova vypravěče a hrdiny Moru doktora Rieuxe: „Já se cítím více solidární s poraženými než svatými… nemám vlohy pro hrdinství a svatost. Mně záleží na tom, abych byl člověkem.“

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]