Následující můj NÁVRH na udělení vyznamenání Josefu Novotnému, vedoucímu ilegálního ústředního výboru sociální demokracie za války, o kterém nikdo ze současných členů soc. dem. vůbec netuší, jsem poslal po jednom senátorovi politbyru soc. dem. již v roce 2005. Pan senátor (jejich) ho však předal pouze tehdejšímu "historikovi strany" (obě jména raději neuvádím), který jej ihned, aniž komukoli z vedení cokoli řekl, zařadil do "archivu strany" (jehož byl správcem) s výhledem, že se o něm nikdy nikdo nedozví. Když jsem se ho zeptal, proč to udělal, odpověděl, že by potřeboval něčí svědectví k potvrzení pravdivosti mého svědectví. Když jsem mu řekl, že jsem posledním žijícím svědkem, poněvadž všichni ostatní, s nimiž jsem tehdy spolupracoval, byli o generaci starší a už nežijí, znovu odpověděl, že "ho to nezajímá". Poněkud mě taková stupidita rozčílila, a tak jsem tedy poslal kopii svého "návrhu" Miloši Zemanovi. Jenže to bylo už v době, kdy začal dobrovolně opouštět svou stranu, takže "návrh" leží neužitečně i na vzdálené Vysočině.
   Používám proto možnosti, abych zveřejněním mého "návrhu" v Obrysu-Kmeni, týdeníku Unie českých spisovatelů, jejímž jsem členem, umožnil seznámit se s jeho obsahem alespoň těm členům současné soc. dem., kterým se náš časopis - třeba i náhodou - dostane do rukou.

   Ústřednímu výboru Sociálnědemokratické strany
   Návrh na udělení vyznamenání in memoriam Josefu Novotnému, poslednímu předmnichovskému organizačnímu tajemníkovi soc. dem.
   V roce 1938 na podzim, hned po Mnichovu, bylo tehdejší vládou zrušeno Osvobozené divadlo Voskovce a Wericha. Poté byla zakázána komunistická strana, která ihned přešla do ilegality. Vedení soc. dem., aby předešlo témuž opatření, se rozhodlo, že stranu přizpůsobí vzniklé situaci a přemění ji ve stranu jinou s pozměněným názvem i programem. Tak tedy zanikla Strana sociálně demokratická a vznikla Národní strana pracujících, která okamžitě vystoupila ze Socialistické dělnické internacionály, tzv. druhé. V této době byla zakázána Sociálně demokratická strana na Slovensku a na Podkarpatské Rusi.
   Likvidační sjezd strany se konal v neděli 19. prosince 1938. Členy likvidační komise, kteří sjezd připravili, se stali: Hampl (předseda), generální tajemník Dundr (již 12 let ve funkci) a členové vedení Remeš, Veselý a Aleš. Řízením mandátové komise byl pověřen Josef Novotný. Atmosféru tohoto sjezdu nejlépe vystihují některé úryvky z projevů řečníků. První promluvil tajemník Dundr. Mj. řekl:
   "Čsl. soc. dem. strana nebude nyní existovat. Bude však žít demokratický národ a demokratický pracující lid, který bude nositelem práce v duchu demokracie a socialismu. Demokracie může být sešněrována, socialismus dočasně zatlačen, ale nakonec uplatní se význam demokratického zřízení a musí zvítězit socialismus...
   Když byla vystupňována agitace Henleinovy a Hlinkovy strany... a vyvoláno v našem národě hnutí proti politickým stranám, a bezpříkladně útočeno i na stranu naši, uznalo se, že je nutno přizpůsobit se změněným politickým poměrům domácím i zahraničním... Tento mimořádný sjezd má učinit usnesení, jímž se u nás soc. demokracie likviduje, tj. po 60 letech činnosti ukončuje svůj organizační, politický život. Doporučujeme, aby toto usnesení učiněno bylo."
   Následoval dlouhotrvající potlesk. V dalším průběhu zdůraznil mj. delegát Déder:
   "O nutnosti nové zahraničně politické linii nemůže být dnes žádného sporu. Není nikoho v národě, který by si neuvědomil, že nemůže dělat politiku proti Německu a že musíme s ním žíti v politickém přátelství. Naše zahraničně politická neutralita, to je náš přátelský postoj ke všem sousedům i ostatním státům, musí být zdůrazněn s vědomím, že Německo je naším největším sousedem, a s ním vždy, i kdyby bylo politicky slabší než je dnes, musíme vycházeti v dobrém. Přitom doufejme, že velký německý národ a jeho vůdce uzná časem, že je třeba napravit některé křiklavé nespravedlnosti, které se nedají srovnat se zásadami, podle kterých byly upraveny hranice našeho státu... Sociální demokracie v republice se rozchází, ale poctivý její duch práce pro národ a jeho pracující lid zůstane v nás nadále. Tímto duchem obnovíme republiku. Tímto duchem zabezpečíme pracujícímu lidu sociální spravedlnost. Tímto duchem pozvedneme národ z hlubokého ponížení, do něhož byl sražen osudem a vůlí nepřátel."
   Též jeho projev byl zakončen potleskem všech přítomných. Předseda Hampl ocenil jeho řeč slovy: "Myslím, že je naše povinnost, abychom tomuto poctivému muži a upřímnému Čechoslovákovi srdečně poděkovali." Následoval opět dlouhý potlesk.

   Začal jsem svůj návrh tímto nelichotivým pohledem na zánik sociální demokracie v závěru roku 1938, aby o to více vynikl čin Josefa Novotného v březnu 1939, po okupaci Protektorátu Hitlerovým wehrmachtem: založil ilegální sociálně demokratickou organizaci Hnutí za svobodu a zůstal v jejím čele až do konce války.
   Seznámil jsem se s ním 10. října 1942, když jsem z Denisova nádraží odjížděl jako nezaměstnaný maturant na totální nasazení do západoněmeckého Remscheidu
   k "lufšucu", což znamenalo k hasičům. Trvalo dvě hodiny, než vlak odjel, a tak jsem si celou tu dobu z okénka kupé povídal s maminkou. Proti mně v tomtéž kupé seděl také maturant bez práce, ale z jiné školy, Jarda Novotný, a loučil se se svým tatínkem. Ten stál vedle mé maminky, a tak jsme si povídali společně. Pan Novotný mi připadal jako důstojný a významný pán s noblesním vystupováním a já, nezkušený mladík, se před ním snažil vytahovat odvážně politickými řečmi, abych upoutal jeho pozornost. A on najednou s úsměvem povídá (to už se vlak pomalu rozjížděl): "Nejseš ty nějakej zakuklenej revolucionář?" Já že jo a on na to: "Tak až se za rok s Jardou vrátíte, přihlaš se u mne, probereme to spolu."
   My Češi a Slováci jsme se tenkrát v tom Německu jako hasiči osvědčili (neboť nám bylo líto obyčejných Němců, protože všechny bomby padaly jen na ně, zatímco silnice, nádraží a továrny zůstávaly stát) a místo hašení jsme jim pomáhali dostat se ven z těch trosek, pokud to přežili.
   S Jardou Novotným jsme se spřátelili, a tak když jsme požádali po jedenácti měsících vyčerpávajících dnů a nocí o dovolenou, bylo nám vyhověno. A v Praze pan Novotný zařídil, že jsme se nemuseli vracet zpět do Reichu, poněvadž jsme se zavázali, že pomůžeme vybudovat pražskou "Luftschutzpolizei" podle německého vzoru.
   A tehdy začala moje spolupráce s Jardovým otcem. Nejdřív nás vzal několikrát oba s sebou - jako svůj krycí doprovod - do několika moravských měst, kde měl své spojky na místní odbojové organizace Hnutí za svobodu. Byli jsme s ním ve Zlíně,
   v Brně, v Blansku, ve Valašském Meziříčí a ve Vsetíně, odkud vedlo napojení na partyzány v moravskoslovenských pohraničních horách. V Čechách jsme s ním byli u jednoho lesního v brdských lesích a v řadě míst. Později mě už posílal samotného, což jsem maskoval tím, že jsem jel jako shánět načerno mouku od místních mlynářů - keťasů. (To bylo tenkrát běžné.) Svého syna do této činnosti nezapojoval, říkal, že v rodině stačí jeden ilegalista. Jarda mezitím dodělal vyšší střední školu chemickou, neboť se mu hodila jako příprava ke studiu medicíny po válce, což se mu podařilo. Stal se chirurgem. Já jsem to s panem Novotným táhnul dál, až do konce války. Jako bývalý tajemník strany znal osobně všechny krajské a okresní tajemníky, udržoval s nimi po celou válku kontakt a oni tvořili jakési převodní páky na jednotlivé ilegální organizace v jejich rajonech.
   Kromě Hnutí za svobodu jsem spolupracoval ještě s Předvojem, což byla organizace převážně mladých komunistů (např. Karel Kosík, JUDr. Bohumil Verner, Bohumil Rosický aj.) a přes J. V. Rotta ml. jsme byli napojeni ještě na Zpravodajskou brigádu, kterou řídil plk. Steiner-Veselý, krycím jménem Richard, řízený "Radou tří", jež udržovala spojení s naší londýnskou vládou.
   Počátkem května 1945 mi p. Novotný sdělil, že se připravuje povstání a zeptal se, jestli mám všechny své podřízené složky v pohotovosti, a prozradil mi, že rozhodnutí
   o "hodině H" padne v sobotu 5. května dopoledne v Obecním domě, kde se sejdou členové Národní Revoluční Rady, složené z představitelů všech ilegálních organizací. On sám odhadoval zahájení akce na pondělí 7. 5. Oni se tenkrát skutečně sešli, ale zatímco zasedali, vznikla v poledne neplánovaná bitva o rozhlas, a tak začalo spontánně, a z počátku nikým neřízené, Pražské povstání. A "šéfové ilegality" v Obecním domě byli od něj zcela odtrženi. Kdo a jak se postupně do něj zapojil, je věcí historiků. Já sám jsem fungoval celé ty čtyři dny a noci ve funkci spojky generálního štábu sídlícího v Jiřího kasárnách na náměstí Republiky. Jeho dobytí bylo hlavním strategickým cílem posledních německých vojsk, která obklopovala i okupovala Prahu.
   Ihned po osvobození byla obnovena Sociálně demokratická strana a pan Novotný byl přesvědčen, že naše spolupráce bude pokračovat i nyní, po válce, a nastínil přede mnou velkorysou funkcionářskou budoucnost. Jenomže já mu odpověděl, že jsem vstoupil do KSČ jako student I. ročníku obchodní akademie v Karlíně už v listopadu 1938, kdy strana přešla do ilegality, řada mých spolupracovníků skončila v koncentráku, a ti, co to přežili, se teď vrátí a já bych je nedokázal opustit. Pan Novotný to pochopil a navrhl mi, abychom i nadále zůstali dobrými přáteli. Což se stalo a trvalo až do jeho smrti.
   Ještě před povstáním, když rádio BBC a Hlas Ameriky oznámily, že byla v Moskvě vytvořena nová čs. vláda, očekával pan Novotný, že po jejím příjezdu do Prahy budou do ní kooptováni i všichni vedoucí představitelé odboje. Když se pak konečně objevila v Praze, Zdeněk Fierlinger, nejen jako předseda obnovené soc. dem., ale i jako předseda vlády, všechny odbojáře zcela ignoroval, včetně Josefa Novotného, kterého - nevím proč - neměl rád a navíc byl proti němu nesmiřitelně zaujat. Smrkovský, který prakticky představoval "logistického vůdce" Pražského povstání, dostal alespoň jakous takous útěchu ve funkci předsedy Středočeského kraje. Bylo to, myslím, dost potupné. Pan Novotný nejenže byl zcela přehlédnut, ale ocitl se náhle i bez práce a novou nemohl sehnat. Obrátil se tedy na svého přítele z mládí Václava Kopeckého, s kterým společně začínali jako nadějní adepti novinářské profese v Ostravě. Ministr Kopecký se k němu zachoval velkoryse a okamžitě ho jmenoval sekčním šéfem I. odboru svého ministerstva, jehož hlavním úkolem bylo vytvořit důvěrný bulletin, který by pravidelně a s předstihem zasvěceně informoval členy vlády o všem, co důležitého či zajímavého se v každém koutku naší země děje. Což pan Novotný hravě zvládl, neboť zapojil do této činnosti všechny své spolupracovníky z ilegality "od Aše až k Bohumínu." Bulletin měl obrovský úspěch a Kopecký si vysloužil u všech členů vlády pochvalu a obdiv. Zejména v období divokého a později oficiálního odsunu Němců byl Bulletin naprosto přesným, objektivním a vyčerpávajícím zpravodajem.
   Já sám jsem ještě s jedním kamarádem z ilegality nastoupil již 9. 5. v oddělení kultpropu ÚV KSČ na Příkopech, kde kromě nás dvou pracovali ještě spisovatel Nora Frýd a básník Lumír Čivrný, který ono oddělení vedl. Protože nám však generální tajemník Slánský nedával žádný plat - dělali jsme tedy zadarmo, všichni čtyři jsme na podzim z toho kultpropu odešli. Co jiného mi zbývalo, než navštívit pana Novotného. Okamžitě mě zaměstnal ve svém informačním odboru ministerstva a já mu pomáhal dělat jeho důvěrný Bulletin až do listopadu 1946, kdy jsem byl přijat na FAMU.
   Téhož roku se konaly volby, které vyhrála KSČ; spolu se soc. dem. vytvořily parlamentní většinu a společně začaly řídit chod státu. Ovšem už v té době se začalo uvažovat o sloučení obou stran. A tady se Josef Novotný postavil nekompromisně na stranu těch svých spolustraníků, kteří nesouhlasili a chtěli republiku sice socialistickou, ale programově bez "diktatury proletariátu", tj. bez diktatury jediné strany. A na tom zásadně trval. Nejvíce si v té době rozuměl se svými kolegy Laušmanem a hlavně s Majerem. Mockrát jsme se spolu na toto téma přeli. Já hájil tu diktaturu. Pan Novotný se sice hlásil k marxismu a byl pro socialistický stát, ale představoval si ho ve smyslu toho, čemu se dnes říká "sociální stát", tedy na základě existence státního i soukromého kapitálu, s tím ovšem, že stát nesmí pustit ze svých rukou strategické oblasti, jakými jsou doprava, pošta, zdravotnictví, spoje a informace, na nichž spočívají základy obrany a existence samostatného státu. Říkal dokonce, že o těchto věcech mluvíval často už před válkou i s Baťou, s kterým udržoval přátelský vztah. Těch diskusí, co jsme spolu vedli! Já přečetl kdeco - ale on taky! A ačkoli jsem byl o 20 let mladší, bral mě jako sobě rovného partnera, třebaže já byl v té době nezkušený cucák, zatímco on měl za sebou zkušenosti s celou první republikou. Ale nezlobil se na mne, protože mne svým způsobem měl rád. A já ho měl taky rád. Navíc jsem k němu cítil obrovský respekt.
   A přišel Únor 1948.
   Já jsem skončil jako "mládež nová - mládež Gottwaldova". Synové pana Novotného, Jarda i jeho mladší bratr Zdeněk, také. Byli jsme vysokoškoláci. A na vysokých školách vznikla "studentokracie". Vládli jsme. Pan Novotný sám však trval na svém. Následoval sjezd soc. dem. a on si uvědomil, že se účastní ve svém životě už druhého likvidačního sjezdu soc. dem. Bylo totiž usneseno sloučení soc. dem. s KSČ, což znamenalo, že soc. dem. už podruhé přestává existovat. Tentokrát definitivně. Pan Novotný to nemohl přenést přes srdce. A také mu došlo, že Fierlinger bude mít teď možnost rozemlít ho na písek. Dohodl se proto s manželkou, že opustí republiku. Synům řekli, že odjíždějí na dovolenou na Šumavu, kde jim však jeho tamní přátelé umožnili přejít přes hranice do Bavorska. V uprchlickém táboře se setkal s někým ze svých rakouských přátel a ti zařídili jejich odcestování do Kanady. Pan Novotný se domluvil pouze německy, anglicky vůbec neuměl, zatímco naopak jeho žena ovládala němčinu jako češtinu, měla talent na jazyky a díky této schopnosti zvládla angličtinu velmi brzy. (Jejím otcem byl totiž - ač německého původu - předseda České sociální demokracie před první světovou válkou, během ní i po ní. Stal se senátorem a členem světové Socialistické internacionály. Jmenoval se Jaroslav Aster.)
   Aby nezkomplikovali život svým synům doma, distancovali se od čs. politické opozice v zahraničí. A paní Novotná, jakmile zvládla angličtinu, což se stalo velmi záhy, dostala místo sekretářky ředitele jakéhosi lomu, a svému muži zařídila, aby tam nastoupil jako dělník. Poněvadž ředitel lomu byl s výkonem své sekretářky mimořádně spokojen (byla naprosto spolehlivá a dokázala ho i zastupovat v nepřítomnosti), zvýšil jí plat, takže k Vánocům mohla svému muži koupit jako dárek 16 mm ruční kameru, po které toužil. Pan Novotný obsluhu kamery rychle zvládl, probudil se v něm starý zkušený novinář, a ve svém volném čase si jako koníček natáčel reportáže z okolí i z výletů, pokud se se ženou někam vypravili. Za rok uspořádala kanadská televize celostátní soutěž o nejlepší reportáž. Pan Novotný se jí zúčastnil a vyhrál ji. To už se domluvil anglicky i on.
   Ohlas jeho úspěchu se donesl až do New Yorku a jedno z jeho televizních studií nabídlo panu Novotnému místo reportéra. Pan Novotný nabídku přijal, odstěhoval se se ženou do New Yorku a záhy si získal sympatie nadřízených svým novinářským "čuchem" a způsobem zpracování informací. Posílali ho za reportážemi po celé Americe, Severní i Jižní, a když se další rok konala soutěž o nejlepší televizní reportáž USA, pan Novotný se jí zúčastnil a opět zvítězil. Poté byl jmenován vedoucím oddělení televizní reportáže. Zároveň mu bylo naznačeno, že tímto povýšením se zařadil i společensky do jiné kategorie, než kam patřil dosud a musí se jí přizpůsobit. To znamená mít vlastní dům a vlastní auto, odpovídající jeho postavení. Poněvadž na to neměl pan Novotný prostředky, nabídlo mu vedení studia, aby předložil dva literární scénáře na hraný film, čímž by si potřebnou sumu peněz takto vydělal. Pan Novotný dva scénáře odevzdal, z honoráře za ten první si opatřil na okraji New Yorku malý domek s předzahrádkou a stříhaným plotem (tehdejší norma nižší střední vrstvy), z druhého honoráře si koupil auto doporučené značky. Já ty dva scénáře četl. Byly to několikastránkové náměty na hrané dokumentární filmy. Ze strany vedení televize šlo pravděpodobně jen o administrativní doklad. Prostě mu chtěli pomoci, aby nepřešel od nich k jiné firmě. Patrně si ho vážili. Zní to jako pohádka, ale stalo se to. V Americe je možné zřejmě cokoliv.
   V té době žil pan Novotný spokojený život, jehož základem bylo ovšem soužití s manželkou, které připomínalo spojité nádoby. Takže když paní Novotná předčasně zemřela na mozkový nádor kolem Vánoc 1961, nedokázal pan Novotný bez ní v New Yorku existovat a na jaře 1962 se vrátil domů. Třebaže věděl, že to nebude jednoduché. Ihned po příjezdu do Chebu byl internován a vzat do tzv. karantény, během níž zjišťovaly příslušné orgány vnitra, jestli v něm CIA k nám neposílá svého agenta. Když si ověřily, že to naprosto nepřichází v úvahu, propustily ho. Jestli ta "karanténa" trvala několik neděl či měsíců, to už nevím. Ale pamatuji se, že musel podepsat tenkrát jakési prohlášení, že se nebude žádným způsobem zapojovat do zdejšího politického dění. Což potom plnil. Jediným jeho veřejným vystoupením (proběhlo i v televizi) bylo svědectví ve věci smrti Jana Masaryka. (Tehdy se to, za prezidenta A. Novotného, znovu prověřovalo). Josef Novotný se s Janem Masarykem dobře znal a snažil se přesvědčit příslušné orgány, že Jan byl depresivní typ, který se dostal do presu výčitek přátel T.G.M., že svou účastí v socialistické vládě zradil svého otce. A současně vyvracel domněnku, že byl zavražděn východní či západní rozvědkou. Ani jedna z nich na jeho smrti nemohla mít podle něj zájem.
   Krátce poté, co opustil pan Novotný s manželkou Československo, byla mu jeho vilka v Praze 8, Na úbočí 1145 (pod strání na Rokosce) vyvlastněna a nastěhovali se do ní cizí obyvatelé. Jeho dvěma synům vyhradil národní výbor dvě malé místnůstky u půdy a sestře jejich matky, paní Asterové, nechali přízemní kuchyň s přilehlým pokojem. Ona pak klukům vařila a starala se o ně. Aby mohli dostudovat, přivydělával si mladší bratr Zdeněk v mlékárně, starší Jaroslav si vypůjčil od movitého otce jednoho svého spolužáka 15 000 Kč, které po dostudování splácel. Po návratu svého otce byl už mladší Zdeněk ředitelem kladenské nemocnice, zatímco Jaroslav se stal šéfem záchranky nemocnice v Ústí nad Labem (později byl autorem celostátně přijatého návrhu organizace záchranné služby a lékařem národního hokejového mužstva). Oba měli už vlastní rodinu a každý po dvou dětech.
   Aby je pan Novotný neobtěžoval, rozhodl se žít samostatně a živil se tím, že pracoval jako recepční v různých mimopražských hotelích. Vzpomínám si akorát na jeho pobyt ve Splavech, ostatní si už nepamatuji. Pracovat totiž musel, ač penzista, poněvadž tu nárok na důchod neměl, a aby ho živili synové, to bylo pro něj absolutně nepřijatelné. V té době jsem se s ním občas stýkával, vyprávěl mi svou anabázi, dal mi přečíst ony dva scénáře, které mu vynesly na domek i na auto, a zároveň mi prozradil, že newyorské televizní studio mu nevěří, že zůstane doma natrvalo a bylo by rádo, kdyby se k nim zase vrátil. Vedení studia vzalo proto jeho odjezd do Československa na vědomí jen jako dovolenou bez určení termínu návratu a bez jakýchkoliv závazků z jeho strany. Na důkaz, že s ním trvale počítají jako se svým zaměstnancem, mu pravidelně a trvale posílali měsíční plat. Co však s těmi dolary dělal, to je pro mě dodnes záhadou a tajemstvím, poněvadž se o nich nikdy slovem nezmínil ani před svými syny, s nimiž se až do své smrti přátelsky stýkal. Žít sám však nedokázal, poněvadž celý manželský život byl doma ve všem závislý na své manželce. Proto i teď potřeboval mít vedle sebe přítelkyni - pečovatelku. Měl postupně dvě. Ta první se zdála jeho synům příliš vypočítavá, a s tou se taky brzy rozešel. S druhou to vydržel až do smrti. Ta byla podle synů hodnější, ale podle mne mazanější. Zřejmě ho přiměla, aby jí odkázal vše, co měl uloženo v bance.
   V průběhu "Pražského jara 1968" neznal pan Novotný nikoho, s kým by se mohl kontaktovat. Vývoj hnala vpřed mladší generace, převážně z literárních kruhů. V té době jsem chodíval často do Klubu spisovatelů za svými tehdy nejbližšími kamarády, převážně Brňáky (točil jsem v Brně tři filmy); patřili k nim: Milan Kundera, Jan Trefulka, Ivan Kříž, Oldřich Mikulášek, Jaromír Tomeček a Jan Skácel. Z Pražáků jsem chodil za Jirkou Friedem, Františkem Pavlíčkem, Honzou Otčenáškem, Vlastimilem Maršíčkem, Oldřichem Vyhlídalem, Milanem Jarišem, Honzou Procházkou. V červnu a červenci 1968 se v kuloáru tohoto klubu všeobecně předpokládalo, že po podzimním sjezdu KSČ bude opět obnovena sociálně demokratická strana, jejímž generálním tajemníkem měl být posledně jmenovaný Jan Procházka. Příjezdem spojeneckých armád 21. srpna tento záměr padl. S Josefem Novotným už se vůbec nepočítalo. Nebylo nikoho, kdo by si na něj vzpomněl. Zemřel v létě roku 1970, krátce před svými 70. narozeninami, na rakovinu jazyka. (Narodil se 3. 8. 1900). Jeho mladší syn Zdeněk zemřel na zástavu srdce 1. 3. 1990. Jeho starší syn Jaroslav žije jako lékař důchodce v Ústí nad Labem.
   To, co jsem vám tímto svým návrhem vylíčil, není vlastně ani hlášení, ani zpráva. Je to příběh. A podle teorie literatura, která vypráví o osudu jednoho člověka. Tak to jsem vám vlastně napsal. Nic jsem si nevymyslel. Všechno se skutečně stalo. Na Josefa Novotného se dávno zapomnělo. Ale jsem přesvědčen, že za to, co udělal pro sociální demokratickou stranu za války, by si zasloužil - i když velmi dodatečně - alespoň nějaké malé veřejné poděkování. A navíc si myslím, že by sociální demokracie mohla být na svou ilegální činnost - také alespoň dodatečně - hrdá, neboť předpokládám, že většina jejích členů o tomhle úseku své minulosti vůbec ani netuší.

   ANTONÍN KACHLÍK
   Předseda 41. dílčí organizace ČSBS v Praze 3
   a blízký spolupracovník posledního předsedy Svazu nuceně nasazených Ing. Karla Růžičky

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]