MICHAL ČERNÍK

   Myslíte si, že ve veřejnoprávních a soukromých sdělovacích prostředcích zaznívají hlasy levicově orientovaných intelektuálů a umělců a jaké máte osobní zkušenosti?
   Zaznívají pouze hlasy levicově orientovaných politiků. Tím se vytváří u občanů dojem, že tu máme demokracii. Demokracie pro levicově orientované intelektuály a umělce však neplatí. Jejich hlasy ani omylem nezaznívají z veřejnoprávních sdělovacích prostředků jako televize a rozhlas. Nezaznívají ani z našich deníků a periodik. Pečlivě vybraný okruh lidí se neustále omílá v různých diskusních debatách, anketách, rozhovorech, intelektuálové a umělci s levicovou orientací tu zastoupeni nejsou. Výjimkou tu zůstávají Haló noviny a svátečně Právo, které si k tomu účelu pěstuje pár osobností. Stejně tak je tomu s prezentací děl levicově orientovaných osobností a s kritickým ohlasem na ně. Provádí se zde důsledná cenzura mlčením. Levicově orientovaní intelektuálové a umělci pro národ prostě neexistují.
   A jaké já mám zkušenosti? Bylo by to na dlouhé vyprávění. I když se mi v poslední době podařilo vydat několik knih, pro sdělovací prostředky nejsem. Například letos byl oceněn Gabriel Filcík Zlatou stuhou za ilustrace k mé knize Knížka pro děti od dvou do pěti. Informace prošla všemi sdělovacími prostředky, nikde však nebylo uvedeno, že autorem knihy jsem já, takže autorství knihy se mohlo přisuzovat ilustrátorovi. Když mi Supraphon vydal na zvukových nosičích pohádky o kohoutkovi a slepičce, sdělovací prostředky projekt pochvalně recenzovaly, uvedly režiséra, hudebního skladatele, herce, producenta, dokonce ilustrátora na přebalu, mé jméno nikoliv. Co říkám, vypadá malicherně, ale svědčí o ohromné malosti těch, kteří se k takovým praktikám propůjčili. Také to vypovídá o úrovni sdělovacích prostředků i obecně o současném stavu naší společnosti. Ona důsledná ghettizace nejen mé osoby mne bohužel nutí říkat, že občané se zde dělí na prvořadé a druhořadé a demokracie platí jen pro někoho. Po patnácti letech budování naší demokracie bych byl rád občanem, který je hrdý na svou zemi, protože se může podílet na rozvíjení demokracie a není umlčován za svůj odlišný světový názor. Zdá se, že ještě pár let to potrvá.



   JAROSLAVA ČERNÁ

   Myslíte si, že ve veřejnoprávních a soukromých sdělovacích prostředcích zaznívají hlasy levicově orientovaných intelektuálů a umělců a jaké máte osobní zkušenosti?
   V zemi, kde stávající vrchní šéf přes služebnu, služby, sloužení kultuře s velkým K na dopis, písemnou to žádost prezidenta Unie českých spisovatelů o grant a současné upozornění na stav věcí veřejných, kdy v údajně právním státě jest jistými kruhy a skupinami společnosti levicová poezie jakož i levicová kultura obecně »vytěsňována na okraj« s cílem »do zapomenutí«, kde tedy prvně zmíněný státní úředník placený z finančních prostředků všech daňových poplatníků odvětí bohorovně slovy nehledanými ve smyslu: Kdyby tomu skutečně tak bylo, moji věrní rádcové by mne o inkriminované skutečnosti včas a v dostatečné míře informovali, nestavši se však tak, jeví se nám vaše uvedené upozornění pravdě nepodobné, není co dodat.
   »...My všichni jsme měli chvíle, kdy jsme náruživě četli Jiráska, ale později pak zase jiné, kdy číst Jiráska znamenalo nám nejíti dost s dobrou a nemíti dosti smyslu pro tak zvané moderní ideje, jež se valily k nám z celé Evropy...«.
   Sborník Společnosti Aloise Jiráska III., str. 158, odst. 1.
   Nihil novum sub sole.
   Nejkvalifikovanějším, leč též cenově nejdražším sdělovadlem skutečného stavu úrovně kultury na liberalismem zanesených českých tocích jest sám život.
   Odposlechnuto na stanici metra »B« Anděl v Praze na Smíchově. Praví budoucí středoškolský absolvent svému spolučekateli na vzdělanost rozhorleně: »Hele vole Pocem vole Vona snad ta kráva vole by chtěla vole abysme četli snad ňáký romány vole nebo co vole«. Vůl se v této větě oznamovací rozvité vyskytuje celkem šestkrát, kráva pak pouze jednou.
   Dlouhodobá rekultivace české kulturní hroudy spěje nezadržitelně k svému vytouženému cíli. Ruchadlo kapitálu nabírá na obrátkách. Patnáctiletý samet vyšlechtil zbrusu nový kultivar zrna národa.
   Setba se koření, zrno zdárně klíčí.
   Ruka trhu dosáhla na své první plody a s požitkem se do nich zahryzla.
   Zlaté tele čeká v předsálí doby na tučnou korunovaci; nicméně však pravice, uchvátivši současnou českou kulturu pod krkem, nemůže nikdy natrvalo zardousit její budoucnost.
   Kterak vidno zříti, kdo dává větrům postmoderní pakultury douti, dočká se časem avantgardních bouří.
   Byť i post festum.
   Konečně.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]