V redakci jednoho týdeníku jsem kdysi seděl dva roky naproti šéfredaktorovi. Měl vysoké barokní křeslo, jako král Lávra. Úplně se v něm ztrácel. Opěradlo z tlačené koňské kůže čnělo nebetyčně vysoko nad jeho hlavou a šéf, malý prcek, se v něm zcela utápěl. V křesle proseděl beze zbytku celý svůj redakční život - odtud nikdy nikam nevytáhl paty, byl to poslušný úřada.
   Jednou se ten šéf ke mně naklonil a tajemně řekl: »Otevřu rádio.« Otočil za sebou knoflíkem rozhlasu po drátě a ozvalo se dětským hláskem z nějaké pohádky: »Děkujeme ti, dobrý člověče, žes nás pustil!« Šéfredaktor se tomu dlouho smál. Jak ta věta zazněla v pravý okamžik vtipně na pravém místě. Mohl se tomu uřehnit, kdykoliv si na to vzpomněla jeho proplešatělá, přišišatělá hlava. Od té doby jsem mu v duchu ironicky říkával: »Ty dobrý člověče!«
   Kafoval a kouřil. V jídelně, kam chodil na takové obědové blafy, mu říkával jeden kuchař: »Co si dá pan pán?« A tenhle »pan pán« se děsně bál infekce. Měl tři různá medicinální mýdla a stále se šplouchal v umývadle. Ale největší procedura byla, když šel na WC. Všech se nás ten člověk hluboce štítil. Sklápěl tedy prkénko, svlékal se do naha, vystupoval na okraj mísy a pouštěl to dolů jako pták. Měl v tom bohatou praxi. Nikdy nic neznečistil. Až jednou. Jak tam tak stál nahatý na okrajích toho porcelánu, ujela mu noha a jeho metrák spadl do záchodové mísy. Tu pěkně rozkřápl a jeden veliký střep si vrazil do... Řval jako tygr. Vylomili dvířka u záchodu. Vynesli ho a krev na chodbě se srážela do velké louže. Rychlá sanitka s ním odchvátala do nemocnice. Už jsme se nikdy neviděli. Ze špitálu odkráčel rovnou do důchodu.
   Ten hygienista byl duchoborec. Jak jemně zapaloval cigarety a tajuplně vypouštěl kouř a navoňoval se záhadnými voňavčičkami. V redakci nosil zásadně bačkory. Psával jenom bezobsažné úvodníky. Vše ostatní bylo pod jeho úroveň. A pak se s ním zbořil... S tím přeušlechtilým panem pisálkem. Co tak jemně datloval na stroji, jako kdyby cucal piškůtek.
   Snad proto jsem v té redakci tloukl tak beethovensky, zběsile, přímo osudově, ze vzdoru do psacích strojů jako do tympánů. Byl to také můj protest proti tomu šéfovi. Co bryndal fráze hloupostí a pokaňkával jimi čisté papíry. Byly to mušince bez hlavy a paty. A jeho věty? Nekonečné rezavé šrouby ve shnilých prknech. Kávové rozumy, větrové pralinky. Pseudorecepty Dobromily Rettigové. »Jestřebácké« zásadní články. Duševní impotence, jíž by neoplodnil ani mravence. Neměl mne rád, přestože jsme musil napsat vše, co mu bylo nepohodlné, čemu nerozuměl a co se bál sdělit pod svým jménem.
   Proč jsem mu věnoval tolik nezasloužené péče, když je třeba psát o celé řadě jiných událostí, které jsem v životě potkal? Snad proto, že jeho příběh byl tak ojedinělý a typický zároveň. Rabelaisovsky drsný a zároveň komický. Až později jsem se dozvěděl, že někdo na tom záchůdku připravil na našeho šéfa atentát: namazal hrany mísy mýdlem, aby po nich bačkory pěkně klouzaly. Nikdy se to nevyšetřilo.
   Odehrálo se to před půlstoletím a dnes by měla tato historka docela jinou podobu. Zatímco včera to byla ojedinělá a výjimečná příhoda, odsouzená k novinářské mlčenlivosti, dnes by se o ní psalo na prvních stránkách novin.
   Vdechujeme-li řádně do plic zhluboka dech života, střetneme se s řadou podobných kuriozit. Každá doba je plná optimismu i tragédií. A je stále více bezprostředností a marginálií. Marginálií, které se neodehrávají jen v suterénu dějin. Stále se setkáváme s pisálky, zatímco pravdivě píšící novináři jsou ostrakizováni a umlčováni. Co jsou pak fakta spravedlnosti proti demagogii, čest proti špíně? Multifaktoriální diagnóza: zasažen těžce dobou. Novinové řádky jsou vždy jen paměť, pronesená slovy. Asociace. Čas v čase, kdy jeden příběh vyvolává druhý. Také tyto řádky jsou jen paměť. Marginálie quasihumoristického (ale jen quasi) příběhu.
   Snad nejvíce konfrontační je, když se děj koncentruje do zdánlivě nekonfrontačního. Když se snímek, který pořídíte, odehrává v čase, jenž již zdaleka není časem, kdy byl pořízen. Je to, jako když se blížíte ke dveřím, které pro vás byly léta uzavřeny, kdysi pro vás vedly ke třinácté komnatě. Teprve když nás nespoutávají závory cenzur a autocenzur a když spustíme svobodně přadlena paměti, vybavují se nám děje, kolem nichž jsme šli kdysi bez povšimnutí - byly to pro nás škodlivé marginálie.
   Ať proto žije nezapomenutí. Vždyť život je jen epizoda mezi dvěma poločasy - bytím a nebytím, narozením a exitem, nutností a náhodou, směšným a tragickým. A jak často bývá vše reciproční. Proč tedy nevylovit z řeky vzdálených včerejšků i náhodné tragikomické příhody...

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]