Vždycky jsem si to dobře spočítal, abych nemusel hrát. Mým šťastným číslem byla patnáctka. Když jsem stál patnáctý v řadě, nevyšel jsem ani jako náhradník.
   Neměl jsem rád hry, při kterých se všichni jako pomatení honili za míčem, protože on byl nástrojem k vítězství. Jedině pomocí míče se dalo bodovat, ať už šlo o jeho vhození do koše nebo přes síť. Ve vřavě kolem míče jsem si vždycky připadal nanejvýš ohrožený a to nejen protivníky, ale i hráči vlastního mužstva. Zatímco všichni bojovali o míč, já se rval jen a jen o vlastní život. A to tak vehementně, že se mi jednou náhodou dostal míč do ruky. Co teď? Tohle jsem opravdu nechtěl. Ale to už na mě všichni křičeli a pískali - asi mi radili, co mám s tím míčem udělat, jenže já nerozuměl jedinému slovu. Viděl jsem jen rudé tváře s vytřeštěnýma očima, pusy dokořán a odhalené zuby, ale netušil jsem, co po mě chtějí. Na přemýšlení nebyl čas a to je hlavní chybou míčových her a dalším důvodem, proč se mi nelíbí. Jak může člověk jednat správně, pokud si to dopředu pořádně nepromyslí? Jedině náhodou. Oč je pak házená inteligentnější než Člověče nezlob se? Míčové hry mají svou logiku, svá přesně stanovená pravidla. Víš, co je cílem a oč se máš tedy snažit. Až potud by to šlo. Jakmile ale dojde na skutečný zápas, zmocní se hráčů šílenství, jako by nešlo o vítězství, ale o život. I já měl teď - osamělý a s míčem v ruce - pocit, že buď zvítězím, nebo zemřu rozcupován zklamanými spoluhráči. A protože váhat znamená na hřišti vždycky ztrátu, udělal jsem bezhlavě první, co mě napadlo. Vší silou jsem mrštil míčem před sebe. Míč nečekanou rychlostí přeletěl síť a dopadl na nechráněné místo v hřišti protivníků. Pár protihráčů po něm příliš pozdě vystartovalo. Vymrštili se jak natažené gumičky, upadli a scukli se na zemi do klubka, zatímco každý odskok míče stvrzoval výsledek zápasu. Byl to rozhodující bod a my jsme vyhráli. Mně to bylo šumafuk, vítězství mě těšilo jen kvůli mému osobnímu klidu, který teď, jak jsem doufal, budu mít. Dopomohl jsem jim vyhrát, tak by mi za odměnu mohli dát pokoj.
   Co mě nemělo! Ten vyhraný zápas mi vynesl pověst borce, tiché vody, která mele břehy, pokud to uzná za vhodné. Teď jsem měl o důvod víc se hře vyhýbat. Člověk jen nerad ztrácí v očích druhých. Vždycky je to bolestné, i kdyby byla jeho dobrá pověst falešná a nic ho nestála.

   Tenkrát nešlo o nic víc, než můj o můj osobní klid. Nechtěl jsem, aby mě nutili do hry, která mě nebavila, aby se mi smáli, že jsem nešika nebo mě odsuzovali, že se málo snažím. Nic jiného v sázce nebylo, ale já to prožíval jako útok na svou osobu. Vnímal jsem tak všechno, do čeho jsem byl proti své vůli vtažen. Snažil jsem se neúčastnit se ničeho, stát stranou a dělat i myslet si své. Není to pokaždé snadné. Musíte být pořád ve střehu, protože všichni usilují vás přetáhnout na svou stranu - politici, obchodníci, pojišťováci nebo zapálení věřící. Pořád abyste někomu vysvětlovali, že to myslíte jinak, že se vám líbí něco jiného, ať jdou pryč a nevšímají si vás. Obtěžovalo mě, že se musím neustále obhajovat, přestože jsem nic neprovedl.
   Teď bych se hájil rád, kdybych mohl. Najednou mě uchvátili celého a nepotřebovali k tomu můj souhlas. Vytrhli mě z mého květináče, ve kterém jsem se zakořenil, z mého malého bytečku, kde jsem si shromažďoval všechno, co mi dělalo dobře - knihy, desky a krásné předměty. Na věcech je nejhezčí že mezi nimi můžete být sami sebou. Nenutí vás k přetvářce, která tolik vyčerpává. Proto jsem je měl radši než lidi.
   Někdy vám nepomůže ani dokonalá maska. Co po mně vlastně chtěli? Přišli ve jménu těch, které jsem v minulosti odmítl pustit přes práh? Nedal?s trochu - vezmem si všechno. Vrátil bych každou trošku, kterou se mi kdy podařilo uhrát. Odevzdal bych je do poslední mrtě, ale koho by tady takové nabídky zajímaly? Nemají proč smlouvat o drobty, mají mě celého. Očíslujou vás, orazítkujou a nacpou do smradlavých kotců. Oni jsou odpověď na moje předchozí tísně, strachy a zamčené dveře. Je na místě bát se lidí, pokud mají někteří z nich moc přijet si pro vás, aby vás vymazali ze světa. Ne, nestojím o svět, ve kterém jsem ztratil i ten poslední kousek vlastního bezpečného místečka. Rád z vašeho světa odejdu. Zřejmě vám překážím - dobře, uklidím se tedy někam, kde o mně nebudete vědět. Nechte mě jít, rád se vám ztratím z dohledu a nikdy už se neuvidíme. Proč mě tu držíte, když vám tolik vadím? Proč mě necháváte tahat tyhle těžký kvádry? Nikdy jsem nevynikal fyzickou silou a moje práce nemá žádný efekt. Dobře to víte. Chcete jen na vlastní oči vidět, jak se rozplynu a zmizím. Taky že ano - jen se podívejte, že je mě čím dál míň. Vždyť už nezabírám skoro žádný místo. Nemohlo by to stačit? Skoro celýho jste mě sežrali a pořád je vám to málo. Aby mě náhodou nepřibylo, krmíte mě řídkými smradlavý vývary a okoralým chlebem. Už necítím odpor ani hlad, jen velkou slabost.
   Míval jsem pár svých oblíbených hospůdek, které se osvědčily. (Ještě pořád stojí na svém místě, zatímco já jsem ho musel opustit). Ostatním jsem se vyhýbal buď ze strachu před nedostatečnou hygienou nebo mi tam prostě nechutnalo.
   Marnosti, marnosti...
   A jak jsem se děsil cestování. Desetkrát jsem si rozmyslel, než jsem podnikl delší cestu, jen abych nemusel spát v hotelové posteli, na které leželo přede mnou tolik lidí. Třebas byla čistě povlečená, nebyla moje. Jinak se propadala, jinak vrzala, i ranní světlo šlo odjinud než u mne v ložnici. Nikde jsem se nevyspal jako doma.
   Na holém slamníku se zahnědlými mapami krve spím, pokud mi to dopřejí, tvrdě jako nikdy. Propadám se do bezedné noci - raději se neprobudit, protože příští ani přespříští ani žádný další den nepřinese nic dobrého. Spánek se stal mým jediným útočištěm. Ať mě pohltí tma, ať se rozplynu v bezvědomí. Nechci smrt z jejich rukou - s krví a bolestí. Pokud se mám přemístit někam do bezpečí je spánek jediným mostem. Jinudy se odtud nedostanu.

   Ve vzduchu voní venkov a někde v dálce štěká pes. Radši kdyby bylo ticho a nic nevonělo. Ta vůně i ten štěkot jsou poslové naděje a já se musím rychle naučit žádnou nemít. Jsem špatný učeň, protože místo toho se ptám na lásku. Proč jsem ji nikdy nepřivolával? Jak to, že mi nechyběla? Zdála se příliš vznešená a potom - užíval jsem si jí dost na stránkách knih. K tomu doutníček a trocha koňaku, aby byl požitek dokonalý. Milovat doopravdy by bylo něco jiného. Vtáhne vás to jako vodní vír a co pak? Nemůžete sklapnout desky, zhasnout lampu a dát si ještě jednu skleničku.

   Nemůžu tuhle knihu, kterou jsem si nevybral, odhodit a spálit! Nemůžu nic. Z mé bývalé bytosti zbývá už jen kousek. Nepatrný kousíček, ale přece dost velký, aby se před nimi neschoval, aby si ho vyškrábli z rohu cely a naložili s ním podle svého.

   Právě mě zavolali číslem. Patnáctka - moje šťastné číslo. Tady se ale hrají jiné hry a já už nejsem hráčem. Jsem míč, kulička nebo prostě terčík, do kterého se trefují. Už jsem celý proděravělý, vlastně ze mne zbyla jenom síťka, kterou všechno prochází. Všechno kromě strachu; ten ulpí a stává se novou stavební hmotou.
   Upřeně pozoruji zeď, vpíjím se do ní očima. Všechny mé chabé sily se scukly do jediného přání: být někde v poli za tou zdí.
   Patnáctka! - podruhé.
   Miloval jsem dražby krásných věcí, i když sám jsem si málokdy mohl dovolit něco koupit. Teď jsem sám míň než věc a už vůbec ne krásný. Za chvilku mi kladívkem odklepnou osud. Měl bych vyjít na chodbu za tím řevem, ale já nejsem schopen udělat krok, protože ten krok už nikdy nepůjde vzít zpátky. Vede jich na dvůr asi sto nebo padesát, nemám ponětí. Zato vím moc dobře, od čeho mě dělí. Ani své otálení nebudu moct vzít zpátky. Ať udělám cokoliv, vždycky to povede kam nechci. Ale přece jen mohu nastavit svůj život aspoň o kousek.
   Dokud má člověk oč přijít, strachuje se a ten strach ředí všechny ostatní zážitky. Já v téhle chvíli nemám už co ztratit. Můžu jen získat pár vteřin života navíc. Ty vteřiny mají sílu, že by porazily vola.
   Jestli mi před chvílí připadalo, že ze mě skoro nic nezbývá, pak to bylo tím, že jsem se pořádně neznal. Byl jsem jak ovoce chráněné slupkou, kterou jsem celý život ošetřoval a leštil, aby nepropustila ani kapičku šťávy. Byla pevná ta slupka, ale na zdejší poměry to přece jen nestačilo. Pukla, odloupla se a měkká šťavnatá dužina pod ní začala okorávat a opadávat. Všechno, co jsem si léta pracně šetřil a co bych si býval pěkně odnesl do hrobu, kdyby mi bylo dáno se do nějakého pořádného dostat, ze mne snadno orvali během pár týdnů. Zůstala pecka tvrdá jako kámen. Ta by vydržela ještě dobrých sto let! Celý strom by z ní mohl vyrůst... Ale nás sem nepřivezli kvůli sázení stromů.

   Patnáctka! - potřetí.
   Vyběhnu na dvůr, už mě volají. Mezi omšelými cihlovými pavilony se skvějí plastové toiky. U cateringu pojídá můj spoluvězeň bagetu a vysoký blonďák se samopalem přes rameno si pročítá dnešní sport.
   "Kde se flákáš patnáctko? Už jsme tě třikrát volali. Utíkej do maskérny."
   Z karavanu právě vychází chlápek a opatrně si bříšky prstů přejíždí krvavou jizvu na tváři. "Jako vopravdová, co?"
   Posadím se do křesla. Ze zrcadla na mne zírá strnulá bledá tvář olemovaná splihlými kučerami. Proč jen mám tak vpadlý a divně vytřeštěný oči? To zrcadlo si snad ze mne dělá srandu. Takhle nějak bych si představil člověka, kterej má - jak se to říká - v očích smrt. Proč ji tam mám mít zrovna já?
   "Vy už jste tady byl, ne?" (Nebyl!) "Vypadáte dobře." (To znamená dostatečně zuboženě) "Můžete jít."
   Na odchodu si všimnu, že mi po krku stéká krev. Kde se tam vzala? Byl jsem si prohlídnout cely - že bych se o něco škrábnul?
   "Všichni na místa! Kamera, zvuk, jedem!"
   Vězňové odloží nedojedené bagety, típnou cigára a začnou se plouhat po dvoře jako kdyby týden hladověli.
   "Dobrý - teď si to dáme naostro."
   Mátohy v mundůrech ožijí a vrátí na svá původní místa. Pak nám znovu vysláble podklesnou nohy a vytratí se z nás síla.
   "Výborně!"
   Donekonečna opakujeme jednu scénu. Je to jenom hra na skutečnost, ale mám z ní blbej pocit. Autor si prostě libovolně hrábne do dějin a vybere si, co se mu hodí. Jak si asi budou jednou hrát na naši dobu? Na panáky na klíček natažený na doraz. V mozku program a jede se. Boj o míč, který sice nikdo nevidí, ale všichni po něm jdou.
   Pořád čekám, že na něco přijdu, na nějaký univerzální klíč k absurditě všech dob. Ale to by musel někdo přijít a podat mi ho pěkně do ruky, protože na nějaký hledání nemám absolutně čas. Dnešní volno byla výjimka. Proto jsem taky mohl vzít tenhle kompars.
   Ne, klíč k moudrosti vám nikdo nepřinese pod nos. Zato vám pod něj pořád strkají všelijaký produkty a zboží, který nepotřebujete. Tajemný klíče zůstávají dál dobře ukrytý. Anebo se nám možná houpou hned nad hlavama a mi pitomci je nevidíme. Zvednu hlavu a srdcem mi projede vibrace. Okovaná holínka rozdrtila o beton tvrdou pecičku.
   "Co je, co se děje? Je ti blbě?"
   Ne, to mi jen v náprsní kapse pod mundůrem vibruje mobil.
   "To škobrtnutí bylo dobrý - necháme ho tam. Na místa - jedem."
   To nic, zabili někoho jinýho a on si vzal svý draze zaplacený tajemství do hromadnýho hrobu - nebo na věčnost.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]