Po několika pošmourných, studených a deštivých zářijových dnech přišel krásný podzim. Dny byly prozářeny sluncem, teplo bylo jako v létě. Jen břízky už prořídly v korunách a začaly oblékat rusalčí háv, třpytivý, prošívaný zlatem, ohnivými plamínky a bezstarostnou veselostí. Olše u potoka tomu náporu ještě odolávaly. Ale i jim z větví vlála tenká bílá vlákna babího léta. Všude jich bylo plno. Některá se zachytila na uschlých stoncích kmínu nebo visela jako něžné šňůrky napjaté mezi květinami na louce a po ránu se na nich zachycovaly krůpěje rosy, že potom zářily jako šňůry perel.
V takových dnech jsme ochotně a bez protestů vyháněli kozy na pastvu. Sešla se tam vždy veselá parta kluků a o zábavu nebyla nikdy nouze. S kozami už v tu dobu nebylo mnoho starostí. Úroda byla sklizena, kozy nemohly nadělat škodu v cizích polích. Teď měly na pastvě naprostou svobodu.
Stále znovu jsme prozkoumávali brambořiště. Hospodáři nikdy neposbírali všechno do poslední brambory. V rozoraných brázdách se vždy ještě dalo něco najít. Vyschlých bramborových natí bylo všude dost. A brambory pečené v ohni chutnaly docela jinak než ty, co se vařily doma v hrnci nebo pekly v troubě na plechu vymazaném sádlem a česnekem.
Když se den vydařil, rádi jsme si s kamarádem Zdeňkem vyrazili na louky a zapálili ohníček. Bývali jsme tam sami dva. Nikoho jsme nepotřebovali. Pálívali jsme nejen bramborové natě, naučili jsme se sbírat i vyschlé kravince. Slunko je dokonale vysušilo, byly z nich už jenom vybělené placky. Hořely jako dříví.
Milovali jsme podzimní večery.
I za stmívání bylo ještě teplo, obloha se v těch chvílích prohlubovala a při západu slunce se podivuhodně měnila. Někdy se po obloze rozlila zářivá zeleň, jakou jste nikde jinde v přírodě nemohli vidět, ta postupně bledla a měnila se ve žlutou, která zase přecházela v zářivý oranžový plamen, jako by někde pod obzorem hořel stoh slámy.
Slunko se takto velkolepě loučilo se světem. Bylo stále větší, místo aby se zmenšovalo, váhavě, pomalu a majestátně sestupovalo někam do tajemných hlubin vesmíru.
Jednoho takového večera jsme si zašli k potoku. V kořání starých olší jsme lovili raky.
Bylo třeba počínat si velice opatrně. Zkušenost mě záhy poučila. Chtěl jsem napodobit Zdeňka, který tahal z vody jednoho raka za druhým, vrazil jsem ruku do kořání příliš horlivě. Hned jsem vykřikl bolestí. Rak mi sevřel prst klepety a nechtěl se pustit. Museli jsme mu klepeta vypáčit. Potom už jsem si dával pozor. Opatrně jsem šmátral mezi kořeny a pod kameny a jakmile jsem narazil na račí tělo, rychle jsem přesunul ruku za račí hřbet a vyhodil jej do trávy na břeh. Tam byli raci bezmocní.
Měli jsme s sebou kotlík, házeli jsme ulovené korýše přímo do něj. Brzy byl plný, rámusilo tam na šedesát raků. Nabrali jsme vodu z potoka, byl tehdy čistý, nikdo jej nekalil a nevypouštěl do něj splašky, jak je dnes zvykem, a kotlík jsme zavěsili nad oheň.
Měli jsme spoustu času.
Tiše jsme hovořili o všem možném a pozorovali přírodu kolem nás.
Louky byly nekonečné, táhly se až k sousední vesnici lemovány krátkými, mírnými a na troud vyschlými stráňkami, jako kdyby tu zbyly břehy po dávném korytu řeky. Stráňky byly plné pcháčů, na vysokých stoncích se chvěla temně rudá očka slziček Panny Marie, v trávě vyhrávali cvrčci.
Bylo neobyčejně příjemné trávit teplý podzimní večer právě tady a dívat se, jak se den mění v noc.
V takových chvílích člověk začne přemýšlet a snít, duše je poněkud melancholicky naladěna, stává se vnímavější, pozornější, slyší i to, co by jinak neslyšela, k čemu by jinak vaše smysly byly lhostejné. Srdce se plní novými pocity, promlouvá k vám příroda i vzdálený vesmír. Najednou máte dojem, že i hvězdy na obloze tichounce šelestí, jak se prodírají vesmírnými pustinami, slyšíte, jak tráva praská v kolínkách, slyšíte ji růst a náhle pocítíte radost a štěstí, že i vy jste součástí všeho toho zázračného dění. Duše se rozrůstá, sytí se těmi dojmy, zdokonaluje se, krásní a zraje. Pro chlapeckou duši jsou takové chvíle skutečným dobrodiním.
Proměna dne v noc - to je zdlouhavý a pozoruhodný obřad.
Večer se rodil z těch nekonečných luk, z voňavé, přezrálé trávy, nad niž se zvedaly žluté pryskyřníky a nafialovělé kakosty. Ze země vystupovala šedomodrá pára a neustále zmenšovala výhled. Stmívání se šířilo jako oblaka prachu či jako převalující se chuchvalce dýmu. Jen obloha nad našimi hlavami zůstávala stále stejná. Byla jasná a průzračná. Jako bychom se ocitli na dně vesmírné studny.
Všude bylo ticho, jen cvrčci v suché trávě vyhrávali své nekonečné monotónní písně, občas zašelestil křídly opožděný pták vracející se k hnízdu. Nad hlavami nám přeletěla sova.
Oheň tiše popraskával, plameny olizovaly kotlík. Raci v něm šramotili, jako by se tam převalovala hrst ještě neohlazených kamínků.
Šedivý závěs tmy se blížil stále více, až nakonec přikryl i nás. Nad námi hořely hvězdy. Vzduch byl plný pronikavých vůní. V zahradách zůstávaly pod stromy hromady jablek a jejich trpká vůně se vznášela nad vesnicí a prostupovala šerem. Na všech stranách tlelo listí a pronikavě voněla tráva.
Když jsme kamenem rozbíjeli račí klepeta, byla už tma.
Po obzoru, ale ne tam, kde zapadlo slunce, právě na opačné straně, se rozlila růžová zář a jak sílila, začal se nad obzorem objevovat neuvěřitelně veliký měsíc v úplňku. Nejdříve to byl jen takový nepatrný zářivý krajíček, ale pak se nad zem vyhoupla zrůžovělá luna a jak stoupala vzhůru, byla stále menší, bledší a cínovější.
Příroda nám tak připravila královské osvětlení k naší královské hostině.
Dojedli jsme chutné račí masíčko, rozmetali ohniště a rozběhli se domů.
Byl nejvyšší čas.
Autor: MIROSLAV KAPINUS
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)