XXX
Jsi nebezpečná fanatička! oznámili jí TENKRÁT. Malý český příběh. První jméno na Černé listince. A vyhoďme ji z kola ven!
Neměla sis otvírat zobák, a mohlas klidně dál učit! prohlásil Ptáček.
Otevřela jsem si zobák, jak mi zobák narost! A z fleku jsem si mohla otevřít i věštírnu. Baba Jaga u křišťálové koule. Jagula Pýthie. Jagula Sibyla. Co bylo, to nás zase nemine. A pěkně na ex! A do dna, vážení!
Dívala se na ně. Na tu Potopu. Na toho tovarišča Michaila Potěmkinoviča a na toho kavkazského mafiána řečeného Bílá liška – oj, báťuški mojí, oj, máťuški mojí! Bejt pověrčivá, začnu ukazovat na Kainovo znamení!
Dívala se na NĚ. Na ty velké a menší až nejnejnejmenší. Na ty, co AKLAMAČNĚ zvedali pracky PRO, ačkoliv jim hrozilo nanejvýš nakopnutí do řiti. Dívala se na ty zástupy lasiček, oveček, kukaček a hovniválů. Na ty sprosté vychcance i vychcané sprosťáčky.
Kapitalismus nebo socialismus, zakdákala bohorovně kolegyně Slípková, jejímiž dosavadními řečnickými tématy byly výhradně drby, hadry, víkendové menu (v sobotu udělám chlapům králíka a v neděli knedlovepřozelo) a rodinná letní dovolená (Jugoslávie, NDR, Bulharsko či k sestřenici do Schweizu).
Kapitalismus nebo socialismus, zakdákala s přehledem Slípková, jež se patnáct roků politicky realizovala coby funkcionářka ROH (vybírání příspěvků, nabízení rekreace, přidělování vánočních kolekcí a organizace oslav MDŽ).
Kapitalismus nebo socialismus, zakdákala rezolutně Slípková, NÁM je to fuk! Hlavně, ať se máme dobře!
A kdo nejde s Námi, jde proti Nám!
Dívala se, jak na Jejich vyvěšeném lejstru v učitelské sborovně snaživě a ukázněně přibývají SOUHLASNÉ podpisy. Podpisy Všech slušných, svobodymilovných, demokratických, protržních, prozápadních, antitotalitních, středoevropských, evropanských, euroatlantických, křesťanských, zlatoručičkových, podnikavých občanů. – První chrabří Revolucionáři hned v prvních vteřinách a poslední udýchaní Prozřevší, než stačilo odbít 48 hodin.
Mohla jsem tak akorát stát a čumět!
Stála a čuměla.
Změtení času. Všechny hrobky dokořán, všechny márnice s vyhřezlými panděry. Rozkopnutá Pandořina skříňka a kvičící Labyrint. Hřmící Krakatoa a pandemie dyzenterie. Smradlavý maloměstský kanál. Jo, stála a čuměla: knížata, hrabata, preláti, bankéři, mordýři, piráti, notorici, paranoici, háchové, černokněžníci, plantážníci, slouhové, čarodějnice, tasemnice, kokoti, otroci, vlci, doroty, mágové, gerové, křižáci, čerti, knechti, úchyláci, šašci, žebráci… Všechna podsvětí vyceněná dokořán, všechna strašidla vyjící chórem: Ó, svatý Václave, vévodo České země!
Vyhoupli se do sedel a táhli městy ve velikém, slavném průvodu. Vítězný pochod Mumií, Cesta do pravěku, Jurský park. A v čele před řadami ti chrabří heldi od tyátrů; ti miloučcí, růžolící študentíci s ranečky letáčků; ti vědátoři, rétoři, magoři… A za nimi dětičky, tatíčkové, mamičky… Družně a svorně ve společném šiku, viribus unitis, pravá, pravá, pravá!
Křepce rázovali za hlaholu zvonů a lkaní mariánských zpěvů, euforické slzy v očích a chtivé sliny u huby, prstíky do viktorky a na rtících neumělý otčenáš, cinkající klíče, čadící svíce, inkviziční schůzičky, revanší maršíčky, vlajky, transparenty, hesla, projevy. A všude ta firemní loga s roztlemenou, infantilní držtičkou. A všude ty reklamní plakáty s blekotavým nahatým Unterkaiserem. Všude, všude, všude. Chrobák for President! V každičké kancelářičce, špitálíčku, továrničce, obchůdečku, školičce, UŽ JE TO TADY! TO JE ONO! Obrovský, hromadný třeštící cvokhaus.
Plesali, jásali a mlátili do kytar, we shall overcome! Křepčící ulice a přecpaná náměstí, pódia a tribuny, hlava na hlavě, že by špendlík nepropadl, tisíce, statisíce, miliony! Všichni, všichni, všichni! A stačilo jen písknout na krysařovu píšťalku: Pravda a láska! Beverly Hills! Bingo! Aport!
Pravda a láska! papouškovali a kokrhali, až jim volata praskala, neboť až dosud je prý pořád nutili pouze lhát a nenávidět, tož poslušně lhali a nenáviděli. Seč mohli.
Kdo nejde s Námi, jde proti Nám!
Ach kdopak, kdopak, kdopak by se odvážil jediným krůčkem vystoupit z vzorně vyrovnaných řad?
Dívala se na Ně. Dívala se na Ně, jak hbitě a lačně přepeřují, jak pokorně stahují chvosty a uplivují guáno, jak se ježí a vydávají skřeky, jak potřásají začmelíkovanými ocasy a navzájem si vyškubávají péra ze zadků, jak sekají zobany a rvou se o kořist, pravda a láska, kurvafix!
Připíchli si trikolory. Všichni, všichni, všichni. Všichni do jednoho. A NAPOSLED.
Bože můj, připíchli si k TOMU trikolory!
Můj otec ji taky nosíval. Za války. V totaleinsatzu. V Reichu. V Peenemünde. Kde vyráběli rakety. Pak to tam jedné letní noci spojenecké letectvo rozsekalo na maděru a táta dostal střepinou do nohy. Wernher von Braun přežil bez škrábnutí a brzy se mu naskytl lepší kšeftík u Amíků.
Ne, nepřekvapili ji. Překvapilo ji, jak málo ji vlastně překvapili. Vůbec nikdo mě nepřekvapil, myslela si překvapeně, vůbec nic mě nepřekvapilo.
Žádné překvapení. Jenom štítivý děs. Immer košer. Vsegdá. In every time. Tááá našééé písničkááá českááá!
Foedum inceptu, říkala si s odporem. Foedum inceptu, foedum exitu.
Hanebně začalo, hanebně skončilo, říkala si. Avšak neznamenalo to ani špetku naděje.
A tehdy konečně pochopila skutečný smysl svých věčných stěhování. Svých odchodů a nenávratů. Svých skromných připravených batůžků. Svých osamělých putování cizími městy…
Neboť nyní už měla zůstat navždy a do nejdelší smrti pryč.
XXX
Opět hádka, opět cirkus, opět Rodinný tyátr! – Celý barák je opět musel slyšet.
Jak dlouho?! vřeštěla, jak dlouho ti mám připomínat, abys KONEČNĚ odvezl ty krámy z komory do nějakýho kontejneru! Už tě o to prosím DRUHÉÉÉJ RÓÓÓK!
Věčně na kordy a věčně ve střehu, palba ostrými a zásahy pod pás, výčitky, výčitky, výčitky!
Ani na děcko ses nezmohla! Akorát řvát, to umíš! Jo, řvaní, to ti jde!
Opět si vjeli do vlasů. Opět se porafali. Věčně prázdná kasa a věčně deficitní rozpočet, má dáti – dal, účty, účty, účty –
Zase si musela říkat Ptáčkovi o prachy.
Prachy! ryčela na něho, furt jenom prachy! Dobře víš, že jsem s prachama nikdy neuměla zacházet! DŘÍVE jsem neuměla zacházet s prachama, který jsem měla, a TEĎ holt neumím zacházet s prachama, který nemám. Starýho psa novým kouskům nenaučíš!
Řízla dveřmi a zavřela se do obýváku. DŘÍVE…
DŘÍVE si pro plezír kupovala knížky, šaty, šminky, desky, kytky, obrázky… Samé pořádné věci. Věci, jež se spotřebují, nebo v případě nutnosti zabalí do několika beden, nic víc. Vysloužilá harcovnice, otrkaná kočovnice: nelpět příliš na majetku a raději kráčet nalehko: přečíst, sníst, obnosit, odhodit, nepostrádat. A on jí DŘÍVE říkával nevzrušeně: Utrácíš za hlouposti, raději šetři na něco pořádnýho.
Jen povzneseně pokrčit rameny a vypláznout na něho jazyk, pchá, bekaná holčička. Ani v devadesáti nebudu jiná.
Osmkrát jsem se stěhovala s rodiči z města do města a pětkrát s Olinem v tomhle štatlu z podnájmu do podnájmu. Budovat hnízdo a křečkovat zásoby? Čert to nakonec vždycky vezme.
Utrácela za šaty a za knížky a pak za tu trochu tretek, které ji čímsi okouzlily: dobrá, vzdávám se. Líbezné titěrnosti. Adoptovala je a vystavila do vitríny. Prabábovský hrníček, malovaný vějíř, kolibřík Rimbaud v modré kůži. Hrstička předmětů, co se vejde do kufříku nebo do krabice, všechno důležité nosit s sebou, život se skládá z drobností; batůžek na záda a můžeme zase jít.
Už se nezměním, tvrdívala DŘÍVE. A nadělovala malé dárečky, jen tak, když ji zrovna napadlo, pajduláka, kolínskou, bramboříky, kravatu; někoho potěšit či udělat si radost, nikdy neuměla špórovat, nač a proč…?
Lidé kolem ní si TENKRÁT pořizovali škodovky a žigulíky, chaty a hausbóty, zahrádky a družstevní byty, zájezdy do Jugoslávie, Rumunska, Bulharska, Itálie, Řecka… Měli v merku každou desetikačku na výplatní pásce a každou vánoční kolekci od ROH, každou prémii, každou rekreaci, každou přesčasovku, všecičko zúčtované do mrtě, kdepak na ně! Ohánět se, plánovat, kalkulovat, chytračit. – Léta čekat! nadávali, léta škudlit, a ještě lítat po kšeftech jako trotli! A taky se ušklebovali: Kdo neokrádá stát, okrádá vlastní rodinu! A co je doma, to se počítá! A vláda, která zdraží pivo, padne! Mudrovali v narvaných hospůdkách nad tupláčky, šnyclíčky a guláškem, chodili na meloušky a na černoušky, prodávali pod pultíčkem a pod ručkama, kamarádíčkovali se a bráškovali a v pátek už před polednem horempádem zdrhali z té otravné fachy na své venkovské hrádečky, jo, kdyby něco, šel jsem k zubaři, a že vzkazuju, ať mi šéf políbí…
Stavěli si vilky a pěstovali jahody a sháněli obkládačky s květinovým vzorem, koženou sedací soupravu, automatickou pračku PHILCO, yorskhirského teriéra, pořád něco, imervére v kole.
Ale, ale, ty máš opět novou halenku? ošmakávaly ji závistivě baby ve sborovně, panečku, ty si teda žiješ!
Musela jsem nastoupit! stěžovala si jí se slzami v očích utrápená kolegyně, jež se již po roce nečekaně vrátila z mateřské zpátky do školy. Musela jsem! Kvůli penězům! To víš, jenom mateřská, a k tomu manželův bídnej plat! A malý teď hrozně pláče, když ho ráno dávám do jeslí, je to děsný!
Je to děsný! horlila. A už za dva měsíce si koupila dřevěnici na Vysočině. Je to děsný! naříkala, přes týden honička doma a o víkendu na chalupě, jsem strašlivě utahaná! A pak přejela Ptáčkovou ostřížím zrakem a sladce zacvrlikala: Ale, ale, koukám, že máš opět novou sukni, no jo, to se to žije bez děcek!
Udělala jsem si radost, odpověděla jí a nasadila úsměveček Hloupého Honzy.
Udělat si radost, někoho potěšit… Nikdy neuměla špórovat, nač a proč. Sakra, tak dobrá, durdila se na Olina, ať je po tvým, hamoune. Trochu do štrozoku, trochu do krásy, bóže můj, dyť se nezblázním, fifty fifty, a přestaň šťourat, život se skládá z drobností.
Ží-í-vó-ót! zíval DŘÍVE, žijem děsně nudně-éé-éé, brrr! Bývala s tebou větší sranda! – Zatřepetat na něho dlouhý nos a uštěpačně odseknout: Jo, s tebou taky, miláčku, s tebou taky.
Jejich DŘÍVĚJŠEK. Všední dny a všední víkendy, všední rána, všední večery, večery, večery. Jejich dřívější večery…
Pilné, uhoněné včeličkové večery v pronajaté dvougarsonce, kdy opravovala žákovské testíky či třískala do psacího stroje, zatímco on zase vedle v pokoji něco študýroval, obložen haldami moudrých bichlí a tunami fištrónských časopisů, chceš ještě kafe?
Jejich všední večery. Večery tlachací, sdělovací, úkolovací, pošťuchovací, soubojové, hluchoněmé… Večery oslavovací a hostící. Večery milovací. A nejobvyklejší večery buchtově oddychové, ty pohodlně rozvalené sedánky u televize, sem tam věta, šustění novin, přišívání knoflíků a rosení domácí zeleně; a na závěr četba před spaním, dobrou noc. Den za dnem, den po dni…
A občas někam na vodku a na baštu, občas na tancovačku, občas na výstavu, do filmáku, do kamennýho… Jó, to kdysi před svatbou s nimi bejvávala větší sranda. Tři roky na hromádce a po putykách. Pivnice a vinárny, drnčící hlasy a rozpálené palice, chytrosti, pitvornosti, pitomosti, kecy, hemzy, kvákání. Opojný, zahulený kvas a jas. Velkolepě žvanit u skleničky a důležitě se hádat o politice. Filipika, estetika, na to si vždycky náramně potrpěla, rybička ve vodě a Janička Zlatoústá, skleníková kytka na závratných kramflecích: Ne, Oline, prosím tě, turistika je zločin proti přírodě! Na ty hory si jeď sólo. Vzal sis přece kavárenský týpek. A věděls to.
Žijem děsně nudně, hudroval KDYSI v DŘÍVĚJŠKU, seš pecivál. A vaříš příšerně tučný jídla, pořád to maso, pořád ty omáčky, začíná mi růst břicho.
Měsíc po veselce si vyrazil na deset dnů do Egypta. Sdělil jí to taktně dvacet čtyři hodin před odletem, dobře vím, jak strašně nenávidíš cestování! A odfrčel sám. Ostatně, rozhodl se pro ten výlet s Čedokem už kolik měsíců před sňatkem, že ano, cožpak mohl vůbec tušit, že bude právě onou dobou lapen do chomoutu?!
Tak si udělej radost a hezky si to užij, popřála mu srdečně, a ať se ti tam do panděra nezakousne krokodýl, móóc a móóc bych brečela.
Žalostně by o něj plakala. KDYSI V DŘÍVEJŠKU. Před tisíci lety.
Dvě kapitoly z knihy Molochita, kterou vydalo nakladatelství Key Publishing
Autor: IVANA BLAHUTOVÁ
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)