V Boloni (několik italských měst, Milán, Řím a právě Bologna, mají svou vlastní poezii, odlišnou od poezie měst jiných) začal v roce 1955 vycházet snad vůbec nejvýznamnější - vedle Vittoriniho revue Menabó - literární časopis. Jmenoval se Officina, Dílna, založili a řídili jej Pasolini, Roversi a Leonetti a byl veden snahou spojit experimentalismus, jak jej chápal Roland Barthes, s marxismem. Přestal vycházet v roce 1959 po Pasoliniho básnickém útoku na papeže Pia XII. Teprve několik let poté přišel z rodného Urbina, kde se v roce 1934 narodil, do Bologně Silvano Ceccarini, aby se významem i povahou své poezie přiřadil k tamějším básníkům. V roce 1968 vydal v rodném Urbonu sbírku Městský okruh a další směry, v roce 1973 mu vyšla v Boloni sbírka Zeissovi na očích a v roce 1975 Hölderlinova věž, v roce 1984 O výšce a povrchu. Následovala sbírka Události při slavnostním zahájení (1991). Sbírka Geografie z roku 1993 byla sbírkou poslední, dlouho těžce nemocný básník v roce 1997 zemřel. Naše ukázky jeho poezie byly vybrány z posmrtně vydaného výboru, doplněného básněmi posthumními. Doprovázely je reprodukce maleb básníkova přítele, lékaře Sergia Auessandriho a slova nestora boloňské poezie Roberta Roversiho: »Ceccariniho verše, to je přítomnost cudného dramatu odmítajícího trvalou bolest... Čtu si je znova a znova v hlubokém dojetí. Neprosily o pomoc, ale záchvěvy neklidné, pomoc při hledání řádu světa samy nabízely. A v tom právě spočívá takto zdvojené tajemství každé opravdu sdělné poezie.«
   zf

   SILVANO CECCARINI

   + + +
   Chraň mě stíne!
   Buď přirozený i vůči mně
   a oslav mě
   I kámen není-li okázalý
   je vadný
   Pokryj jej tak
   abys jej nezakryl

   + + +
   Motýlí kvas obléhaný horečnatým vzduchem
   Jak z něj?
   V tom nejsvěžejším průvanu
   za potlesku ptáků

   Na vršky se vrátíme
   k slavnostnímu zřizování pokladů
   a k vinné révě
   v předstihu před květinami
   Tak se to totiž někdy stává
   dokud jsme naživu

   + + +
   Čas který mnou prochází
   to není čas můj
   Souhlasím jsi
   oblak a já jeho obrys
   pro tentokrát se nezmíním
   o společném konci
   ale o výjimečně udělované
   věčnosti

   + + +
   Tvar je u každé věci
   jejím nejkratším časem

   Znovu zabydlit bordel
   jeho bezmála první nahotou
   až se vynoří jakoby kouzlem
   z tapet samý flek

   Neměl jsem než ony oči
   zapůjčené měnlivým ňadrům
   nic mi nepřipomínej
   zařiď ať mi to nejde z hlavy

   + + +
   Vyprávěj mi úsvit tak
   jak bys jej pověděla
   nevidomému

   Budeš v pokušení přidat
   něco svého
   něco jako věrnost
   nebo něco z doslechu

   + + +
   Noc je jen větší moře
   Epochy přežívají v osláblých
   styčných bodech

   My nejsme ti co jsou sami a dluhy
   a servilnosti předcházejí ty co přijdou
   A pokud něco dodáš ať to je návrh
   budící důvěru i když jen vteřinu
   před koncem

   + + +
   Už teď se mění světlo
   které bude chtít soudit stín
   Požádej kořen
   ať je na výši toho
   čeho je ti třeba

   Požádej o to jednou
   a pak znova až budou končit
   nezvladatelné
   výčitky svědomí

   Přeložil ZDENĚK FRÝBORT



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)