Paseka aneb Z hemžení uvnitř české mediální džungle


   1

   Byla jednou (a ještě je) jedna republika, jejíž metropoli vévodí dnes už pět pahorků, Hradčana, místní Hrad s údělným panem prezidentem a v pozadí s Bílou horou, a naproti na druhém břehu hned tři mírné vyvýšeniny: historický Vyšehrad s hřbitovem velikých osobností národa; Vítkov ve čtvrti na památku husitských válek nazvané a jako na zlost dnešního panstva dosud zvané Žižkov; a na památku doby dnešní vršíček prý teď nejmocnější, zvaný Kavčí hory.
   Z nich je blízko blizoučko na Pankrác proslavený věznicí.
   Z předprvohorně a mediálně plochých Kavčích hor krákají nyní už po čtyřiadvacet hodin denně a po celý rok veřejnoprávní kavky, dokonce na dvou kanálech; jak výstižné to označení pro televizní vysílání.
   Krákají o skandálech, tunelování, o zasedáních dobrodějných organizací, jako je Mezinárodní měnový fond, o hrdinském demokratickém bombardování zemí prý ne dost demokratických, o šířících se nemocech a o jiných úžasných přednostech totální globalizace. A přirozeně reklama kráká zvlášť líbezně různá svá Pojďme dělat křupy křupy.
   Kdy se pro ten kopec nekopec vžije výstižnější název hory KrKavčí?


   2

   Posledního roku tisíciletí se sice nekonal konec světa, jak se nepřesvědčivě předpovídalo, ale ve zmíněné zemi málem došlo ke konci vlastně důležitějšího světa virtuálního. Personál veřejnoprávního média se vzbouřil proti novému generálnímu řediteli, kterého vybrala televizní rada zvolená poslaneckou sněmovnou stejně bleskově, jako předtím bleskově jmenoval pan prezident nového guvernéra Národní banky.
   Panu prezidentovi bleskové obsazení uvolněného postu prošlo podle antického už hesla quod licet Iovi.; televizní rada podobně pohotovým obsazením uvolněného šéfovského místa pobouřila veřejnost; ta si dala namluvit, že už zase jde o svobodu slova.
   Tak to servíroval veřejnosti televizní personál, s nímž se přirozeně přímo milují mediální hvězdy a showbyznys; navzájem se s personálem potřebují; a k personálu a k moderátorským a podobným hvězdám, hvězdičkám a kometám se horlivě přidalo pár disidentů veteránů, jimž se zalíbilo pomyšlení, že se zas jednou zviditelní a navíc si zajistí tak užitečnou nehynoucí vděčnost personálu, rozhodujícího, na koho a jak shlédne milostivé očko televizních kamer, rozhodujících o životě a smrti.
   Neb kdo není v televizi, jak známo, jako by nebyl. A tak se na obranu nepolitičnosti veřejnoprávní TV usalašili v jejím newsroomu politici prahnoucí po zviditelnění.
   Nové vedení televize personálem nepřipuštěné ke kamerám a mikrofonům zpravodajství tedy jako by ani nebylo, ale přece jen zařídilo, že se na většině území vysílala tu a tam jen tma. Samozřejmě ne úplná, komerční konkurenti se tužili, aby obrazovky nevyhasly, ostatně posvátná veřejnoprávní instituce nebyla na tom se sledovaností už dřív nijak skvěle. Takže naděje, že v čase zatmění obrazovky si zas budem konečně moci nerušeně číst, ukázala se samozřejmě planá.
   Tržní svět se bez četby obejde, bez obrazovky ne.


   3

   Tržní svět se za svou tržnost přece jen tak trochu stydí, a proto si drží údajně netržní televizi veřejnoprávní; ta se od té komerční, tedy tržní, liší tím, že teoreticky ani trochu nenadbíhá pokleslému vkusu, nicméně vědouc, že davy mají odjakživa zálibu ve veřejných popravách, nazve svůj diskusní pořad o dění na kulturním poli bez rozpaků Katovna. Divák přece chce krev, televize chce diváky, protože chce reklamu, aby mohla vyplácet hvězdám stejně pohádkové honoráře jako komerční konkurenti.
   Tržní svět si k obrazu svému přizpůsobuje co nejvíc i veřejnoprávní vysílání, ale to musí předstírat, že tomu tak není. A když vyvstane třeba jen potenciální nebezpečí, že by nové vedení mohlo chtít kontrolovat dobře podmazávaný kolotoč obrovských prostředků z peněz daňových poplatníků (jak zní oblíbené dobové zaklínadlo), pro jistotu se rozpoutá proti novému vedení zamýšlejícímu kdovíco kampaň, vyvolá vzpoura a krize, vedení se smete a krize spěšně zamete pod koberec.
   Menšinová vláda vládnoucí z milosti nejsilnější opoziční strany se poleká moci médií, a jakoby přímo proto, aby ukázala, že v zemi skutečně vládnou média, a nikoli snad ona, neodváží se proti vzbouřeným držitelům kamer a mikrofonů zasáhnout mocí. A sněmovna urychleně přijme nový zákon (jindy si s projednáním zákonů dává na čas), který teoreticky dá za pravdu oběma stranám, ale prakticky požehná nerozbornému spojenectví personálu a těch hvězd, které první stihly prohlásit se za mluvčí veřejnosti.
   A byl by pokoj, nebýt, nebýt jisté Marcelly Marboe-Hrabincové, naivní členky oné televizní rady, kterou sněmovna napřed zvolila a pak ji - úplně vyděšená, že by si to pěkně rozlila u toho, kdo je v zemi nejmocnější, totiž u personálu televize - v dojemné shodě s polekanou vládou podrazila, nechala na holičkách a posléze odvolala.


   4

   Je to už nějaký pátek, co mi dr. Jan Dvořák z královéhradeckého nakladatelství Kruh (dnes je docentem nebo už profesorem tamní filozofické fakulty) dal k posouzení rukopis prvotiny české autorky exotického jména Marboeová, příběh nebojácné české dívky z Polabí, která se z lásky a proti všemu rozumu provdala na italský turistický ostrov, kde brzy poznala, zač je v Pardubicích perník, jak se nejen v jejím a její hrdinky rodném Polabí říká poznání hořkosti života, ale radost z toho života si vzít nedala. Román autorky teprve začínající (jak se tehdy říkalo) byl neuvěřitelně krásný. Doporučil jsem ho bez zaváhání. Než byla kniha roku 1979 na světě (trvalo to pouhé tři roky!), dověděl jsem se od dr. Dvořáka, proč se obrátil s žádostí o posudek na mne:
   Musel to posoudit někdo, kdo autorku jakživ neviděl. Kdo ji zná, napsal by i bez čtení, že je to dílo geniální. Uvidíš sám na sešlosti východočeských mladých autorů.
   Měl pravdu. Nikdo nesledoval, o čem se rokuje. Všichni zírali na exotickou svéhlavou krásku s exotickým jménem, které jsem už kdesi četl. Ale ovšem, tři roky předtím v poémě českého básníka Petra Cincibucha Přisahám:
   Vidím ji už z dálky: / U mramorové desky, sama, odjinud, ale přítomná, / jako by vstupovala do obsahu dotýkající se túje /. / Jmenuje se Marcella Marboeová Lilian Dunkerquová Joan / Madouová Pat Hollmannová. / Ale je to jedno, neboť láska je jen jedna, jako je jen / jednou dětství .
   Když ty Cincibuchovy verše tři roky před rukopisem autorčiny prvotiny vyšly, měl jsem za to, že Marcella Marboeová je postava z nějaké Remarquovy knihy, kterou neznám, když přece Lilian je z románu Nebe nezná vyvolených, Joan z Vítězného oblouku a Pat ze Tří kamarádů. Ale Marboe nebyla z žádného románu, naopak, sama se dala do neuspěchané spisovatelské práce.
   Dnes má na kontě pět knih, podíl na televizních inscenacích svých příběhů a je členkou Obce spisovatelů i českého PEN klubu. Loni v červnu ji sněmovna kooptovala do rady České televize - možná i proto, aby vzala vítr z plachet rozmáhajícímu se tvrzení, že rada je jen formálně nepolitická, ve skutečnosti obsazená lidmi až příliš spjatými se zájmy strany vládnoucí a strany smluvně opoziční.
   Marboe z takové stranické závislosti podezřívána být nemohla.
   Tím hůř pro ni. S lidmi, na něž se nic neví, bývá v boji o moc a vliv dost obtíží. A tak se už preventivně začínaly vyslovovat námitky: co ta tam má co dělat, když nikdy neskrývala k televiznímu lunaparku svůj odstup?
   V televizní radě vytrvala až do jejího věru hořkého konce, i když jí, zjevně nezávislé na žádné klice bojující o moc, kdekdo až příliš přátelsky radil, aby šla rychle od toho.


   5

   Marboe-Hrabincová si nedala říci a nešla od toho a díky tomu mohla po odvolání nešťastné rady napsat v rekordním čase knihu BITVA NA KAVČÍ HOŘE (Filip Trend Publishing Pardubice, 236 stran, vyšlo na přelomu března a dubna 2001). Tato její Soukromá zpověď členky televizní rady, kterou napsala jen a jen za sebe, nepotěší nikoho, kdo si jak už v radě, tak proti ní ve svatém boji za svobodu slova (to zní přec lépe než za trvale udržitelné přemrštěné honoráře) hřál svou polívčičku či spíše rožnil celou velrybu, případně mamuta pro zabezpečení své a svých na nějaké hubenější roky.
   Když se to tak vezme, honoráře jsou přemrštěné jen na první pohled, jen v očích toho, kdo neví, co jsou desátky a vratky; kdo neví, že za přijetí scénáře musíte až polovinu honoráře vrátit tomu, kdo vám ho vzal; a kdo jaksi nechápe, že kradení nepřijatých námětů a vykrádání odmítnutých scénářů je už tradicí posvěcený způsob, jak si může personál televize a jeho kamarádčoft přilepšit.
   Těžiště knihy Bitva na Kavčí hoře není však v líčení události, jimiž se sbírala a pak naplno propukla a byla likvidována krize v České televizi, ačkoli to značně podrobné a dokumentované vylíčení tam je a nad většinu zpravodajství ve všech médiích vyniká opravdu poctivým úsilím o žádoucí vyvážený pohled, který nestraní předem ani jedné, ani druhé straně; těžiště té knížky je hlouběji, ve zpovědi i tom,
   jak se pitomě důvěřivá vypravěčka zuby nehty dlouho bránila uvěřit, co hlavně po svém nástupu do televizní rady slyšela od mnoha žalobníků o tom Augiášově chlévu;
   jak se bránila dát na svou vlastní neblahou zkušenost s báječnými, milými přáteli Evou a Ivem z televize, s nimiž společně snívali o báječných scénářích, které pod vedením profesionálního dramaturga Iva zrealizují, a jak to krásné přátelství skončilo, když se měla skutečně začít realizovat jejich první společná věc;
   jak si umíněně říkala, že nikdy, nikdy neuvěří, že v České televizi jsou jen samí takoví dobří přátelé ideálního díla;
   a jak s hrůzou během sedmi měsíců na té hoře ze zlé pohádky s hrůzou zírala, že dané slovo tam nic neznamená a přátelé zvučných jmen se k člověku náhle vůbec neznají anebo s ním jednají shovívavě jako s pošetilým prosťáčkem, který neví, co je to politika, a měl by si přečíst Erbenovy kruté Paměti krále Jiříka, protože na přelomu tisíciletí tomu není jinak než na sklonku drsně cynického středověku.
   "Máte na to nějaký důkaz?" říkám. "Můžete do dosvědčit?"
   Nikdo nechce. Zato se všichni shodují na tom, že desátky a vratky jsou prkotinou proti tomu, co se peče pod pokličkou.


   6

   Zpráva Marcelly Marboeové o bitvě na Kavčí hoře se čte jedním dechem též proto, že je v ní řeč o známých osobnostech, z nichž si některé autorku dlouho předcházely, a než si dovolila mít občas jiný názor, jednaly s ní vždy přátelsky, ba protektorsky.
   Když si s jednou z těch osobností - se svým starším spisovatelským kolegou Ivanem Klímou - chce o krizi pohovořit a zavolá mu, je netrpělivě odbyta, že dole už čeká auto, které ho veze na tenis; když osloví v autobuse Ludvíka Vaculíka, ten se ji optá, jestli se odněkud znají, ačkoli nedávno v PENu u klavíru to byla fajn společnost.
   Dělá si legraci, chce mě naštvat nebo urazit? "Mám radost, že vás zase vidím. Víte, jsem teď v Radě České televize a chtěla jsem se vás na něco zeptat."
   "V radě? Tak to jsme každý na jiné straně, vážená."
   "Říkal jste mi Marcello," připomenu. "A neprozradil byste mi, na které straně stojím?"
   "Jdu na demonstraci," oznámí a mne najednou napadne povinná četba: Anna proletářka.
   Zpráva Marcelly Marboe působí nadmíru věrohodně, protože podobně jako bývaly kdysi měny kryty zlatem, je garantována autorčiným poctivým životopisem i dílem. Na zadní straně knihy je v minimedailónku autorky zmínka o tom, že ta absolventka Karlovy univerzity, oboru tělesná výchova-český jazyk, vyučovala na nejrůznějších typech škol od učilišť až po univerzitu. Je na čtenáři, aby se dovtípil. Pokorné ovce, které ještě na podzim 1989 lepily ve školách nástěnky k Měsíci přátelství se Sovětským svazem a měsíc na to už učily stejně zaníceně o říši zla, většinou neměnívají působiště.
   Úplně si obvykle vystačí se změnou svých názorů.
   Zatímco Marcella Marboe se při jakési vzpomínce na epizodu z dětství přiznává:
   Byl starší, ale já ho nechtěla poslouchat. Nechtěla jsem vlastně poslouchat nikdy nikoho a vždycky se mi to nevyplatilo.
   Součástí autorčiny zprávy o bitvě na Kavčí hoře je stručná a ve své strohosti působivá zpráva o tom, proč a jak v létě loňského roku Marcella Marboe-Hrabincová odešla z pardubické univerzity, ačkoli se chtěla jen po letech vzdát vedení katedry a těšila se na spolupráci s mládím, které na katedru prosadila; ta zpráva Marboe-Hrabincové o tom, jak hezky s ní zametli páni kolegové, od spolupráce s nimiž si nemálo slibovala, tvoří pozadí, které se vynořuje na několika místech její soukromé zpovědi o tom, co se na podzim a v zimě 2000-2001 dělo na Kavčí hoře; zasazuje průběh událostí v České televizi a okolo ní do smutné zkušenosti, jakou lze udělat téměř všude v dnešních Čechách skrz naskrz zkorumpovaných, kde se pěstují přátelství, jen pokud jsou výhodná, a kde se ryze politické cíle prosazují jménem ušlechtilého boje proti politizaci.
   Pročpak je asi v názvu knihy Kavčí hora, a ne Kavčí hory, jak zní adresa ČT? Že by protějšek osudné Bílé hory českých dějin? Nenaznačuje se tu, že je tahle bitva, v níž jsme to zase všichni prohráli, osudnou horou jako ty kavky černočernou?


   7

   Kdo si pamatuje na ústřední postavu ze Stříbrné planety, prvotiny Marcely Marboe, na Magdalenu Maškovou, kdo četl o deset let pozdější Nevěsty a milenky a zdánlivě jen pro mládež napsaný román Madlenka a kůň Zlatohřívák, třeba i v přepracovaném znění pod názvem Podivuhodný příběh slečny Madlenky, kluka Matěje a tajemného koně, komu ne-ušla autorčina knížka Ali a sedm loupežníků, nezapochybuje ani na okamžik, že Bitva na Kavčí hoře je organickým článkem autorčina díla, nikoli publicistickým odskokem prozatérky, která vlastně ve všech svých knihách píše o životě, o jaký se sama snaží. Na pardubické univerzitě prosadila Umění žít, předmět, který se u nás a podle autorčina pokud vím ani jinde na světě nikde nepřednáší.
   Hlavní i některé další dětské i dospělé postavy knih Marcelly Marboe se po čertech podobají autorce, jsou pravidelně obklopeny početnou domácí zvířenou, v níž snad nikdy nechybí trkavé a umíněné kozy (i ty jsou v Bitvě na Kavčí hoře), jsou šťastny v přírodě a tvrdé práci, inkasují nejednu tvrdou ránu a odřeninu, absolvují jedno zklamání za druhým, a přece vždy znovu se tvrdohlavě vrhají tam, kde podle svého mínění mohou udělat něco dobrého pro dobrý život.
   Bitva na Kavčí hoře je knihou zklamání z mnoha lidí, které autorka měla ráda, a přece ne knihou rezignace a kapitulace.
   Na konci, v Epilogu pro kočku, autorka vysvětluje vzpurné kočičí bestii, své milé kočičce, jak to na světě chodí, jak mu vládnou prohnaní pasáčci vepřů, kteří klidně nechají vepříka rýpat se v hnoji a rvát se o tučné sousto (.), dokonce ho nechají kvičet básně o pravdě, svobodě a lásce, protože ani to neohrozí jejich zájmy. Vyústění knihy do chvály boje proti poutům, o kterých nevíme, ani vědět nechceme, proti luxusně balené závislosti, je stejně logické a silné jako - nenásilné.
   Bitva na Kavčí hoře je zkrátka z vrcholů české esejistiky posledních deseti let.
   A protože na rozdíl od televize, která je stroj a v nejlepším případě fikaně naprogramovaný počítač, literatura a umění jsou zázrak a mají neuvěřitelný dar předvídavosti, vůbec není divu, když se už ve Stříbrné planetě, vydané před dvaadvaceti stříbrnými střechami jar, léta, podzimů a zim čte v kapitole nazvané - jak jinak? - Magdaléna:
   Najednou slyším, jak se bouří vyděšené kavky vrhají do zvonice. Zvony zvoní!
   Ano, už tehdy slyšela, jak se vyděšené kavky bouří; jak rády si zazvoní. Ale na poplach tu zvoní její hlas, lidský hlas z paseky uvnitř televizní džungle.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]