V čase globalizace, která se reklamně předvádí jako úžasná vymoženost a velké dobrodiní, a tedy pro sebe reklamuje uznání a státní, ba nadnárodní ochranu, raději i ostře policejní, ocitají se všechny národní literatury, včetně té, která je psána globalizujícím jazykem, v situaci indiánů Nového světa, kteří své území, své mravní hodnoty a svou identitu bránili s mimořádnou odvahou a statečností, nicméně nemohli příliš dlouho čelit po zuby moderně ozbrojené a technicky vyspělé přesile ve službě bezbřehé a dlouho se na nic se neohlížející chamtivostí, prezentující se jako pravá civilizace, takže byli z větší části vyhubeni, z menší pak zahnáni do rezervací, do folklóru, do westernů, do existence převážně už jen virtuální. Národní literatury, jejichž vrcholné výkony překračují díky překladům vrcholné úrovně národní hranice a utvářejí literaturu světovou, jsou v situaci, která se situaci indiánů nikoli pouze podobá (a připomenutí osudu indiánů není tedy pouhá rétorická figura), neboť jak za vyhnáním indiánů (po jejich zdecimování) do rezervací, tak za osudem, který hrozí národním literaturám a literatuře vůbec, je stejný spiritus agens, totiž expanze té civilizace, která si říká liberalistická, ačkoli není v nejmenším liberální, ba ani trochu tolerantní k čemukoli, v čem spatřuje své třeba jenom potenciální ohrožení.
   Indiáni se museli klidit ze svých prérií, ze svých lovišť, na nichž měly vzniknout farmy, dopravní tepny, moderní města a luxusní letoviska pro dobyvatele; překáželi. Po fakticky dovršeném tažení až po velkou čínskou zeď se "civilizační" expanze obrací dovnitř, na úsilí o přeměnu občanů v množinu lehce manipulovatelných konzumentů ovládaných sofistikovaným marketingem, a této nové formě expanze překáží právě literatura, protože zastarale lpí na hodnotách, tržnímu světu cizích: na cti (kterou přece chudoba netratí, ale na kterou, jak nedávno v jedné televizní debatě sarkasticky poznamenal občan Schwarzenberg, "serou bohatí"), na přátelství (na něž v litém konkurenčním boji věří a dá jen beznadějný zpozdilec odsouzený k bankrotu), na soucítění a solidaritě se slabšími (zatímco tržní svět ve své názorné televizní škole hrou bez rozpaků učí opaku - umění vyhazovu bez rozpaků: Nejslabší, máte padáka) a na lidské důstojnosti (kterou tržní svět uráží už svou teatrální dobročinností). Svět založený (a taky si zakládající) na akční tvrdosti supermanů obojího pohlaví (na nelítostné tvrdosti mírněné jen jednou do roka, když vánoční je čas a ostrým hochům vstoupí slza do oka a zjihne hlas) musí se literatuře chudák přece bránit, neboť ta si dovoluje se jeho dobročinnosti (diktované pokryteckou spekulací) drze vysmívat.
   Například baronkou von Botzenheim už na začátku Osudů dobrého vojáka Švejka.
   Zdeněk Frýbort ve stati Globalizace a jazyk (OK 2000/35) ukázal, jak snaha trhu o celek, který by shrnul a přetvořil národní trhy tak, aby nebylo důvodu je od sebe odlišovat a uvažovat nad nimi, utváří si i svůj nový globální jazyk, a jak je pojem globalizace protikladem univerzality, která je, dodejme, vlastní literatuře; ta je přece ve svých vrcholných dílech univerzální. Zatímco včerejší zboží je pro hbitý tržní svět už passé a se slevou se doprodává, řečeno s Miroslavem Florianem, Homér, Ovidius, Shakespeare, Komenský Labyrintu, Čechov, Saroyan nebo třeba Hašek nepozbývají na hodnotě ani v jiných národních a historických pospolitostech, než ve kterých tvořili; jejich díla jsou přirozeně univerzální - na rozdíl od sezónního zboží, o jehož svobodný pohyb, totiž co nejvýnosnější prodej, jde globalizaci.
   V tom smyslu představuje světová literatura alternativu ke globalizaci, je jí bezděčně jakousi konkurencí. Literatura žel mnoho nezmůže. Může se vysmát vypočítavé dobročinnosti, ale přes světový ohlas Osudů dobrého vojáka neváhají takzvané první dámy snad všech zemí "civilizovaného" světa spolu se stárnoucími topmodelkami a milostně hárajícími frustrovanými princeznami (jinak dobrými jen jako jakýsi věšák na šaty, jak se té nejslavnější z nich skutečně říkalo) vrhat se do nemocnic a stejně jako vdova po generálovi u Haška usedat na lože ubožáků a páchat skutky okázalé dobroty, ovšemže za reklamní účasti kamer. Ale ačkoli bezprostředním nebezpečím pro globalizující se svět literatura rozhodně tedy není, přece jen svými hodnotovými prioritami je pro manažery globálního marketingu tím, čím byla Kartagina pro světovládný starý Řím. Globalizující svět je ovšem mazanější než římský senátor a nevolá, že litteraturam esse delendam, že je literaturu třeba zničit, ale zato na tom pracuje, a líp, než ke zničení Kartága pracoval Marcus Porcius Cato starší, uctivě zvaný Censorius.
   Je přirozené, že literatura, vědoma si svého poslání v životě pospolitosti národní i světové, ze všech sil se svému zahánění do rezervace brání a s degradací na muzejní atrakci v jurském parku pro zábavu náročnějších labužníků se nesmiřuje. Česká národní literatura je však v situaci těžší než jiné národní literatury nejen proto, že je to literatura národa nepříliš početného, výhodnost jehož existence je navíc ledakým občas zpochybňována -, ale hlavně proto, že tsunami globalizace se na ni valí v době, kdy se teprve vzpamatovává z šoku své bezmála totální privatizace.
   Tou úspěšně prošel i dohled nad literaturou, zjednodušeně nazývaný cenzurou a nehistoricky spojovaný jen s totalitním státem. Tak jako někdejší těžkopádnou, tedy málo efektivní byrokratickou totalitu stejně promptně jako nenápadně nahradila totalita globalizujícího se trhu, neslýchaně spolehlivá a výkonná, tak také rychle zprivatizovaný dohled nad literaturou (aby neškodila zájmům trhu) funguje k radosti a spokojenosti tržního systému, protože privatizátoři - soukromí nakladatelé a jim věrně sloužící redakční personál, pokud se tam nějaký živí, novináři v kulturních rubrikách globalizovaného tisku a nezávislé literární časopisy, závislé ovšem na svých sponzorech a na dotacích státu oddaného globalizujícímu se trhu - ex privata industria ostražitě bdí: jako nakladatelé a vydavatelé nedovolí, aby nějaké výpady na systém, jehož jsou (a cítí se důležitým) článkem, přesáhly stupeň preventivní ventilace, aby překročily úroveň mírného reptání v rámci nejvyššího zákona trhu, takže je ani nenapadne dopustit cokoli, co by vážně mohlo ohrozit systém, s nímž se ztotožnili a v němž si libují; nelze od nich přece chtít, aby byli sami proti sobě. A když se jim přesto tu a tam nepodaří zamezit, aby zazněl hlas podle názoru globalizátorů nebezpečný, vynasnaží se pověstní hlídací psi údajné demokracie, ve skutečnosti hlídači hladkého provozu na tržišti, takový hlas zdiskreditovat.
   Příkladem umlčení nevhodného díla, které Alexej Mikulášek ve své přesvědčivé recenzi nazval "velkým sociálním románem dneška" (OK 2003/14), je jistě Molochita Ivany Blahutové: Nemohl najít nakladatele, nakonec vyšel v počtu pouhých dvaceti kusů. Umlčována je i skvělá nepřizpůsobivá Marcella Marboe a mnozí další. Jak je často těžší najít nakladatele než pachatele vraždy, o tom by mohl napsat knihu třeba někdejší kriminalista Oldřich Zácha, autor pozoruhodné memoárové knížky Vídeňská cela číslo 107.
   Příkladů přičinlivých snah zbagatelizovat protestní hlasy tím nebezpečnější, že jimi promlouvají osobnosti dost dobře - na rozdíl od nových jmen - neumlčitelné, je nespočet. Za všecky ostatní aspoň dva: Kryl, Merta. Mertovy nové písně, hořce reflektující polistopadovou realitu, bagatelizují privátní dohlížeči nad kulturou jako "poklesek" zklamaného občana, který v sobě zabil Mertu písničkáře básníka.
   Uvažovat o tom, že privatizace u nás ovlivnila nejenom nakládání, propagaci a prodej literatury, ale i samu její podstatu, mohlo by se zdát možná absurdní. Až na mimořádné dějinné chvíle a recitační soutěže, scénické adaptace a rozhlasové čtení z knih i rukopisů se literatura přece už dávno čte převážně potichu, každý sám, v uzavřeném privátním koutku, jímž se ovšem stává někdy i sedadlo ve vlaku nebo stupeň eskalátoru v metru. Přesto ke zprivatizování literatury, přímo její tvorby, došlo nebo přesněji dochází v důsledku postupujícího nezájmu politické reprezentace národa o její osud a vydání jí na pospas volnému trhu. Bleskurychlé zprivatizování knižního velkoobchodu, které jakoby na výsměch apodikticky hlásaným tezím, že jen v soukromých rukou se mohou podniky skutečně efektivně rozvíjet, vedlo k likvidaci fungující distribuční sítě a ke vzniku nových dravých firem, jež nemají a patrně ani nechtějí mít o významu literatury pro národní identitu (ostatně nemožnou obtíž při budování globální obchodní sítě) sebemenší ponětí, natož nějaké pochopení pro literaturu a její zvláštnost, spočívající v tom, že nejde o zboží, na jakém se dá co nejrychleji dosáhnout velkého zisku. Opovržlivý nezájem marketingu o literaturu kromě bestselerů, na nichž jedině lze zajímavých zisků docilovat, žene jak autory, tak nakladatele nebestselerů buď z kola, totiž z oběhu zboží ven a jejich chuť psát odkazuje do koutku osobní zájmové činnosti, anebo do výrobny konzumního čtiva.
   Průkopníky zprivatizované literatury se paradoxně stali autoři a vydavatelé samizdatu; ti se v podmínkách, do nichž byli zahnáni tupostí vládnoucí byrokracie, naučili psát, aniž si toho všimli, pro velmi omezený kroužek přátel, a byli pak po dosažení popřevratových privilegií (v nakladatelských plánech se jejich dílu hbitě uvolňovalo místo) nepříjemně udiveni, že drtivá většina toho, co sepsali, zůstává i přes masivní a úslužně obdivnou mediální propagaci neprodejná, protože zejména ve striktně tržních poměrech, které ze všech sil obětavě pomáhali nastolit, nemají jejich texty, o jejichž jedinečnosti je přátelské kroužky přejícně a jistě upřímně po léta ujišťovaly, pro širší čtenářskou veřejnost relevantní přitažlivost. Nad Kabešovou knížkou Kámen ze srdce, která by sotva našla nakladatele bez "přispění Nadačního fondu Obce spisovatelů", konstatoval Radim Kopáč (MfD 12/2 2001), že si ji "kromě autora 'prožije' nejspíš jen velmi úzký okruh jeho přátel, případně vyznavačů."
   Literaturu činí privátní záležitostí autorů i marketingová praxe nakladatelů, kteří knihy, od nichž si neslibují zisk, vydávají za úplatu na náklady autorů, aniž jim věnují redakční péči, aniž přebírají sebemenší odpovědnost a aniž rozesílají recenzní výtisky (ostatně často ignorují i zákonem uložené odvádění tzv. povinných výtisků do minima vědeckých knihoven). Do soukromí odsuzuje část literatury i nevšímavost tisku a literárních porot, které se z nepřehledné záplavy novinek věnují prakticky jen produkci přátel, dále produkci, jejíž nakladatelé si je přímo nebo nepřímo platí, a tomu, co cestou placené reklamy nebo za cenu skandálu reklamního poslání budí rozruch a tedy dává šanci na podíl ze zisku.
   Privatizování literatury, její degradace na privátní zálibu souvisí také s tím, že politická reprezentace státu si od literatury na rozdíl od médií, která jsou s to ovlivňovat výsledky voleb i osud ekonomických projektů, nic neslibuje, a proto ji ctí jenom formálně, a podporuje-li její rozvoj, činí tak sotva symbolicky. Přednost má vše ostatní. Stát koneckonců žije z daní, ostatně zdaňuje i literaturu, ale daňové výnosy z ní jsou málo zajímavé; reklama, která roztáčí oběh zdaňovaného zboží a peněz do vysokých obrátek, dá se vkládat do knih neskonale pomaleji než do show a filmů v televizi, do proudu písniček a kuriozit v rozhlase a na mantinely stadionů, a není dostatečně efektivní, protože neumožňuje dost soustředěnou kampaň, tedy masivní: knih je příliš mnoho, jednotlivé tituly vycházejí v malých nákladech, navíc podle zprávy publikované 14/5 2005 téměř třicet procent českého obyvatelstva nečte žádné knihy a jen každý šestý Čech čte knihy často.
   Za podobu dnešního knižního trhu, řízeného přísnými marketingovými zákony a zavaleného produkcí konzumního čtiva, může privatizace, která hodnotnou literaturu prakticky zbezvýznamňuje. Trh neměl, nemá a ani nemůže mít nejmenší ekonomický zájem utrácet prostředky na péči o estetické hodnoty v literatuře, degradované na zboží jako každé jiné; když se mu to dost nevyplácí, tak například nedopravuje ji od místa vydání někam dál, tam, kde se nedá očekávat o ni tržně zajímavější zájem. To se netýká jen tvorby místní a krajové i tematicky nebo snad estetickou úrovní (o tu se marketing nezajímá, dokud není skandální), ale i práce talentovaného mládí, které nalézá publikační možnosti (pokud je nalézá) ve svém okolí. A tak i velmi nadějné literární osení, které vzchází na stovkách míst a je edičně sklízeno v jednotlivých místech, zůstává záležitostí lokální, v lepším případě regionální, již registrují média (pokud si literatury a nových talentů vůbec všímají) až na výjimky jen místní anebo jen krajové mutace. Dokonce i pokusy o nové literární časopisy živoří nebo troskotají tím, že nepřekonávají regionální hranice.
   To má na literaturu zřetelně deprimující účinek: národní literatura se do značné míry už rozpadá na literaturu jenom jednotlivých krajů, poezie a próza raší tu i tam, aniž jejich adepti mají možnost konfrontovat své tvůrčí úsilí, a tedy je i stupňovat soutěžením s tím, co se děje zas v jiných krajích, jejichž hranice jsou pro jejich hlas překročitelné jen málokdy a málem jen náhodou. Jsme svědky návratu až k feudálním poměrům, svědky absurdní feudalizace (dobře koresponduje s lokajským vzhlížením údajných demokratů ke šlechtě) a k rozkladu celonárodní tvorby na tvorbu na jednotlivých panstvích, totiž v krajích. Tento rozklad, důležitý krok k vyřazení literatury ze hry o místo národní kultury v globalizovaném světě, předkládá se jako projev kýžené kulturní decentralizace, ačkoli zahání slovesné tvůrčí úsilí v kraji do sféry folklóru a vydávání jen pro čtenáře v místě nebo v kraji knihy prodražuje: čím méně se jich může prodat, tím jsou dražší, a čím jsou dražší, tím méně se jich prodá. Je to roztočený bludný kruh, který způsobuje, že se knihy vydávají se stále většími obtížemi. Prolomit regionální hranice se ovšem výjimečně zdaří, to když se zmůže - v zájmu naplnění své humanistické mise - na oklamání tržního dohledu nad literaturou a globálně vnucovaný konzumní model života dokonale jadrně zparoduje, jako se to podařilo už dvěma sešitkům "dřystů" Ostravaka Ostravského, zdánlivě jen bohapusté zábavě, které k průniku a udržení mezi bestsellery přihrává marketingově (už za věčného studenta Roberta Davida) osvědčená metoda tajení autorství, autorova autostylizace a naježenost na všechny strany.
   Autor, který už předem počítá s tím, že píše jen pro své přátele a známé, píše jinak než v reálné naději na to, že jeho vyznání a(nebo) poznání najde více čtenářů a dojde i pozornosti kritiky. Ale dřív nebo později se proti tomuto odsunu do soukromí nutně vzbouří. Neboť, jak praví klasik, každý chce být někým čten a pochválen, a pochvala od lidí nejbližších sice zahřeje, ale vždy je i podezřelá, že jí jde vlastně o útěchu. A tak i když to třeba nepřizná, autor, který rozumí samé podstatě literatury, na níž se chce podílet, vždy zatouží i po obecnějším ohlasu a souhlasu, než se mu může dostat v rodině nebo v kruhu přátel, nehledě už na to, že se člověk jen těžko může smířit s praxí, při níž se platí za vše a za každou práci je aspoň minimální mzda, dokonce garantovaná zákonem, ale většina práce slovesné se nespravedlivě koná zadarmo. I proto se literatura pokouší ze svého domácího vězení, kam je vytěsňována, vysvobodit všemožnými způsoby: za pomoci prostředků vně díla, což se dá označit souhrnně jako přímá nebo nepřímá reklama, anebo skutečným nebo jen předstíraným přizpůsobováním díla podmínkám, daným poměry na trhu a poptávkou.
   Reklama, která těží z nepřehlednosti přesyceného trhu, v podstatě lhostejná ke skutečné hodnotě toho, co doporučuje, využívá ovšem všeho, čeho se využít dá: od dobrého jména (autora nebo nakladatelství), které větším nebo menším právem vydává za záruku kvality, přes odkaz na atraktivnost tématu, prostředí, postav a stylu i na originalitu až po okázalé křty novinek, autogramiády a skandály. Křty knihy: jsou nakladatelé, kteří neváhají vynaložit na procovskou prezentaci knihy včetně pohoštění i se sektem sumu větší, než vyplatí nebo jsou dokonce až soudně donuceni zaplatit jako smluvený honorář. Autogramiády: podle nedávného rozhlasového fejetonu Koenigsmarkova na ně nechodí čtenáři, ale sběratelé autogramů, kteří jen usilují o co největší počet podpisů nebo úplné kolekce, dejme tomu všech členů PEN klubu, protože ty jsou celkem slušně zpeněžitelné, i když za mnohem nižší cenu než kolekce podpisů mediálně proslulých hvězd čehokoli. Skandály: pozornost pro svou prvotinu si zjednala třeba Sissy Simons (jistěže v součinnosti s nakladatelem?) projížďkou po Praze ve velikém kabrioletu, ve kterém se předvedla nahoře bez. A ve spojení s vulgárním provokativním titulem (Všichni jste prasata) a s informací, že jde o klíčový román, který prozrazuje zákulisí bulváru, přineslo to prodejní úspěch tak velký, že se kniha rychle a beznadějně vyprodala přímo v metropoli a nebylo třeba prodávat jinde a dělit se o zisk s distribucí do krajů a prodejem v nich. Formou reklamy jsou ovšem také literární ceny, z nichž některé nejsou spojeny s peněžními obnosy, a kamarádské, nebo různě (třeba formou vzájemných služeb) placené recenze.
   Reklama všeho druhu má ovšem jednu nevýhodu: zabírá většinou jen jednorázově a trvalejší pozornost literatuře nezajišťuje. Globalizující se trh o ni ani ostatně neusiluje, i do zacházení s literaturou vnáší rytmus rychle se střídajících módních vln, a kritika spokojeně přede nad průměrem, šťastna i z mála. Uspokojení kritika MfD (nad knížkou deseti povídek autorů zvučných jmen Miluj mě víc), uspokojení typu "žádná z deseti povídek není zjevením, žádná úplným trapasem" (26/11 2002; podobně 27/4 2005 týž kritik referoval i o cenách Magnesia litera: "Mezi vítězi není žádná kniha, která by odborný kredit klání kvalitativně potřísnila") dobře naznačuje, jak tristní je úroveň literatury mediálně preferované. Příznačná byla už odpověď k výrokům o "čekání na velký společenský román" (MfD 4//11 2000), odpověď jednak předem omlouvající, proč se ho hned tak nedočkáme, jednak preventivně šmahem bagatelizující díla, jimiž se literatura se světem bezduchého konzumu už vyrovnává: "Volání po velkém románu, který to 'všechno' řekne, nebere v potaz nehomogennost dnešní společnosti, jež je rozkmitána řadou partikulárních zájmů, rozparcelována generačními a profesními hradbami."
   Literatura, která hledá záchranu před všecko smetající tsunami globalizované audiovizuální konzumní "kultury", je v podstatě dvojí. Jedna se opevňuje na tvrzích dříve zbudovaných, ať žánrových (sci-fi, literatura faktu, detektivka, historický román, memoáry), ať směrových (surrealismus, literatura náboženského zanícení). Druhá se připodobňuje tomu, od čeho se ráda distancuje. Ivan Klíma před časem s roztrpčením napsal (MfD 10/1 2003), že "co se dneska rozumí zábavou, je až příliš často pokleslé, primitivní a hospodsky vulgární", a své zamyšlení nad tím nazval Šaškováním ke ztrátě talentu. Zamířil na "řadu skvělých herců", jichž si "vážil pro jejich umění a talent", ale které nyní "stále častěji slyší a vidí v roli spíše nejapných bavičů". V plné míře to však platí i o mnoha autorech jako Šabach nebo Pawlowská a ovšem o knihách, jimiž si baviči všeho druhu, hlavně herci a takzvané osobnosti z médií, staví pomníčky svého slavomamu a jimiž obtěžkávají knihkupecké pulty a doslova ničí humanistický kredit slovesnosti a písemnictví. Tento sestup na přízemní rovinu bavičství si libuje až obžerně ve vulgaritě a nechce pochopit, že jenom z toho, co je jako ostré koření skvělé, nedá se uvařit nic stravitelného. Je dán ovšem i tím, že jako baviči nalézají autoři mnohem vydatnější obživu než psaním knih. Výmluvný je taky výrok Petra Šabacha, že "s médii musí být člověk kamarád, jelikož člověka mohou snadno sejmout" (Magazín Práva 23/2 2002).
   Bavičstvím svého druhu je prudce exotizující cestopisná literatura, v jaké si zjednal velkou čtenářskou obec svým Prsatým mužem a Zlodějem příběhů (2004 už 2., upravené vydání) např. Josef Formánek, který se pokusil udržet zájem i "pokusem o rekord" (registrování často nejbizarnějších rekordů je příznačné pro globalizovanou kulturu): napsat román za dvanáct hodin. To se mu Létajícím jaguárem, příběhem jen typograficky nataženým na rozměr knížky, k větší slávě a zisku také nakladatele Iva Železného samozřejmě podařilo. Jistěže nic nového pod sluncem. V. K. Klicpera už (patrně roku 1817) napsal hru Rohovín Čtverrohý podle některých zpráv během noci, podle jiných během 24 hodin. Rozdíl tu však je, a to hned dvojitý. Zatímco Formánek s Železným uspořádali efektní výkon jako show za výlohou Paláce knih Neoluxor, aby dosáhli rekordního zisku bez ohledu na literární úroveň prozaické rychlokvašky, hru Rohovín Čtverrohý jen s mužskými rolemi napsal Klicpera v rekordním čase jen proto, že zatrucovaly herečky a odřekly znenadání své účinkování v jiné hře už studované, tedy proto, aby zachránil ohlášené představení. A rozdíl druhý, jistě podstatnější: Rohovín Čtverrohý je dílo, které se stále ještě hraje, po Létajícím jaguárovi už brzy neštěkl ani pes, neboť žádnou tvůrčí hodnotu nepředstavuje. Ale globalizované "kultuře" přece ani nejde o jiné hodnoty než pekuniární; než o okamžitý zisk.
   Jak na tom jsou hvězdy dnešní literární scény (odporná floskule tu má svůj dobrý důvod: i je válcuje mediální teatralizace), výmluvně vypovídají recenzenti, plavící se s nimi na stejné lodi. O Alexandře Berkové, která má drzost učit tvůrčí psaní na Škvoreckého soukromé škole, soudí Aleš Haman, že názvem svého Banálního příběhu "prokázala odhad povahy svého výtvoru" (LdN 12/2 2004). O Přeletu pana prezidenta českého PENu Jiřího Stránského s "neslaným nemastným doslovem" Jana Lukeše píše Josef Chuchma v MfD, že autorovo zkoumání smyslu minulosti je "víceméně pouze publicisticky přímočaré a pedagogicky názorné", že autor "nejde do skutečných psychických hlubin", že próza je přelidněna a že "trochu úmorné pobývání v rodinném mikrokosmu je vyvažováno dějovějšími odstavci a občas se slovník prosytí hovorovými výrazy". Jan Mervart si v recenzi téže knihy neodpustil urážlivou blahovůli: "Rádi jí odpustíme, že autor se ne vždy projeví coby nejobratnější stylista, zejména v některých dialozích či v přespříliš tezovitých pasážích" (Rovnost 28/5 2001). Ani dnešní předsedkyně Obce spisovatelů Eva Kantůrková podle Josefa Chuchmy (MfD 27/3 2001) nenapsala románem Nečas dílo hodné obdivu: "Jeho literární úroveň je veskrze průměrná." Jak potom vyčítat průměrnost jiným?
   O tom, jak na zmíněné dnešní literární scéně, nasvěcované magneziovým světlem parád jako Magnesia litera, údajně slibné talenty zazáří jenom na krátkou chvíli a následuje zklamání, daly by se uvádět desítky příkladů. Tak už druhá kniha "Objevu roku" Hany Andronikové je podle názoru Josefa Chuchmy "produkce veskrze průměrná", kdysi údajně slibná Zuzana Brabcová se v Roku perel "jako by nořila do světa, který nezná a musí si vypomáhat vnějšími znaky" (Eva Kantůrková v Právu 23/10 2000), Eva Hauserová prý ve svém Zrání Madly v sedmi krocích aneb Přitažlivost západních mužů se sice "může pyšnit pásmem postav", ale zato jen "trochu převyšuje osvětové články v časopisech" a "dojem kazí příliš sladký happy end" (Roman Burian v Rovnosti). Jen dva roky po próze Hrdý Budžes, jímž se aspoň v očích zavilé pravice "proslavila" Irena Dousková, nezbylo p. Chuchmovi než konstatovat, že další kniha Někdo s nožem je prózou "nestrávenou"; pouze "prefabrikované výjevy našich dnů" (MfD 14/6 2000).
   Pokud jde o poezii, ta podléhá náporu globální audiovizualizace v míře ještě zřetelnější než konzumní próza, někdy téměř zcela rezignuje na básnické slovo a sází na "fyzické básnictví" a "performerské" předvádění. Karel Šiktanc (LdN 10/7 2003) právě k tomuto způsobu, jak se dostat ke "čtenáři", poznamenal: "Ale nemělo by to být za cenu humbuku. Za tajtrlickou cenu. Připadá mi, že dnes je všude hojně exhibice a málo tvorby." A Igor Fic, jehož stati o poezie vynikají pronikavostí, shrnuje: "Poezie těch nejmladších autorů je vesměs vyprázdněná, postrádá sdělnost, prožitek a upřímnost. V mnoha případech je kolorovanou mixáží nejrůznějších vlivů, je strojená, záměrně zatemňuje smysl a tak nahrazuje potřebu dotýkat se tajemství" (MfD-SM 27/12 2000).
   Globalizace je ovšem jen krycí název pro amerikanizaci, a to i tam, kde si svébytná silná národní kultura prosadí pro globalizaci svoje slovo (mondializace). Do našeho světa se amerikanizace hrne s americkými filmy, firmami, zbožím, jímž je koneckonců i kniha vyzdvižená poslední hlavní cenou Magnesia litera, Novákův román Zatím dobrý. Nejde o to, že tlustospis je dílem napsaným v americké angličtině, a to autorem v USA žijícím, a do češtiny byl přeložen (aniž předtím vyšel za mořem). Amerikanizujícím impulsem pro české písemnictví je především proto, že se snaží do české kultury vnést a prosadit kovbojskou mentalitu, které svět vděčí za zbytečné krvavé války. Mašínové, kteří se na vysněný Západ bezohledně prostříleli a jež Jan Novák (v dojemném rozporu s kritickým nazíráním na leccos amerického i se svým přesvědčením, že napsal objektivní beletristikou zprávu) chtě nechtě glorifikuje, a proto se stal miláčkem militantního českého antibolševictví, po způsobu ostrých a správných hochů z amerických filmů a žel i života vzali spravedlnost do svých rukou - a to po americku: palbou. Americká detektivka, zvláště filmová, liší se od naší, české, francouzské, evropské vždy nakonec tím, že nepovažuje případ za rozřešený, dokud vraha nevyřídí i fyzicky, ať v pěstním zápase, ať lépe mířenou palbou. I tam, kde případy rozřeší Tlusťoch ve svém křesle tím, že mu to myslí, je pro uspokojení kovbojské mentality nezbytný elegantní (Tlusťoch: Kde na to bere při svém platu?) a nakonec vždy mrštný, v osobním tvrdém zápase vždy lepší, přesněji bijící a přesněji střílející Jack. Americké řešení vyžaduje manifestaci fyzické převahy, přesily.
   Jak jiná je mentalita české literatury, nejlépe vyvstane ze srovnání Novákova románu s kterýmkoli dílem Milana Kundery, který ať chce, ať nechce, je rodem, ale i mentalitou Čech, Moravan, Středoevropan. Oba, jak Novák, tak Kundera, žijí už velmi dlouho v cizině, která se jim stala druhou vlastí. Ale právě na tomto pozadí se dá vyčíst, jak přímo diametrálně se liší autoři ze dvou různých světů. Kde u Nováka dominuje akce, tam u Kundery úvaha, kde Novák vypráví zeširoka, Kundera lapidárně, kde Novák preferuje rychlost, Kundera nalézá kouzlo pomalosti; a kde Novák chce zapůsobit objektivní rekonstrukci života, Kundera, úzkostlivě antiautobiografický a nepřítel takzvaných klíčových románů, uchvacuje svrchovaně subjektivním, osobním, osobitým pohledem na svět a na lidi a navíc darem sugestivního vypravěčství. Kundera má dávno nespočet napodobovatelů, a nejen u nás, aniž ho kdo může skutečně napodobit. Najde také Jan Novák nějaké následovníky? Psát jako on není až tak těžké; proto je třeba se toho, stejně jako kovbojské mentality v tom jeho způsobu obsažené, nemálo obávat.
   Amerikanizace i literatury je už ante portas. Ubrání se jí naše slovesnost?
   Po srpnu 2005, kdy do našich komerčních televizí vítězně vtáhl - dokonce dvojmo - Big Brother, projev i symbol globalizační totality, otázka je možná už zpozdilá. Jako člověk, který už téměř deset let píše knihu o tom, jak nám diktuje a jak nás terorizuje a svýma neviditelnýma rukama škrtí Trh, nemohu než bludně holandským vynálezcům globálně úspěšného televizního "formátu" poděkovat za upřímnost, s níž do pravidel vepsali jako striktní zákon zákaz knih ve "vile", která je výstavním pavilonem zázraků konzumního (kdysi se říkalo: amerického) způsobu života. Tímto zákazem konečně spojená televize všech zemí (zatím třiatřiceti, kde se BB vysílá) otevřeně opověděla literatuře válku, kterou s ní už dávno vede způsobem, jak ji odsouvá do vysílacích kanálů a časů pro minority, jak ji bezostyšně rabuje, tj. jako žoldácká vojska drze loupí fabulační poklady nashromážděné tisíciletími slovesné práce, jak s touto kořistí nakládá po způsobu barbarů, kteří si stavěli třeba v Anatolii záchody z opracovaných kamenů rozebraných antických chrámů, a jak konečně díky své mistrovské vlezlosti bere lidem už téměř všecek čas na čtení.
   O zákazu knih pro VyVolené a účastníky vybíjené jménem Velký bratr kdekdo už referoval, aniž vypočetl dokonce čtyři důvody, proč knihy do "vily" pití, žvanění, vzájemného urážení, účelového chvilkového přátelení, exhibování atd. nesmějí, tedy si je tu připomeňme. Za prvé by odváděly od plnění ukládaných úkolů, za druhé by záběry na čtenáře neskýtaly žádnou zábavu, za třetí by četba nepřispívala k buzení sporů a srážek, divácky tak vděčných, konečně za čtvrté by obyvatelům vily dávaly knihy aspoň iluzi soukromí a šanci se ubránit nejhorším projevům chamtivosti a zloby, která je ve "vile" na nohou a chodí si, kudy se jí chce.
   Když ve Válce s mloky lidstvo, příliš dlouho ignorující hrozbu, která se na ně valí z moře, už vezme mloky na vědomí a zkusí s nimi sjednat modus vivendi, jeho zástupci jsou překvapeni, že při rokování zastupují mloky lidé, advokáti mloků. Co jiného jsou autoři, spisovatelé, kteří se - ať hnáni nutností obživy, ať žádostivi dobře placené slávy, jíž se tam dočká každý, kdo se aspoň nějakou dobu zjevuje na obrazovce - upisují a oddaně slouží už globalizované televizi, úhlavnímu nepříteli téměř všeho, co jako spisovatelé svého národa, Evropy, lidstva přirozeně hájí?
   Jistěže do výkonného štábu mediální globalizace někteří jdou s ideou stejně krásnou jako pošetilou, že se jim tam podaří zjednat literatuře víc místa a nevzdat se své spisovatelské identity. Jakousi malou šanci zůstat i tam svůj má z autorů jen několik mistrů spíš slovesnosti než písemnictví, několik tvůrčích básnických osobností, které se v ní už dávno vyznají, které televize do jisté míry potřebuje, a jen proto je do jisté míry respektuje a je s to i tolerovat jejich osobitost - no, může se tím ohánět ve sporu se svými kritiky. Mám na mysli zejména Jiřího Suchého nebo Jaromíra Nohavicu. Ale nevím, nevím, co udělá dnešní film, který má blízko k dnešní televizi, např. s Michalem Vieweghem, o jehož velkých epických možnostech jsem na rozdíl od mnoha jeho kritiků přesvědčený, jehož Výchovu dívek v Čechách považuju podobně jako Štěpán Vlašín (Obrys-Kmen 2003/44) za jeho dosud nejlepší knihu a těším se, až najde odvahu napsat nějakou velkou Výchovu občana v Čechách, podobně pronikavou, jako bylo jeho dílo těžkého rozčarování, vydané 1994. Záleží jen na Vieweghovi, zda se dokáže ubránit mezi válci vše semílajícího mlýna showbyznysu?
   Je na čase, abych řekl kacířskou myšlenku: spisovatelé, kteří si stýskávají, že je televize nechce (což se netýká jen autorů ostrakizovaných, co jsou na tom obecně publikačně vesměs hůř než ti, jimž nenávist k ideám sociálně spravedlivé společnosti nebránila přijímat podmínky, které jim umožňovaly vydávat knihy, psát do časopisů a pro rozhlas i televizi), měli by vstávajíce lehajíce děkovat za tu laskavost, kterou jim globalizující svět prokazuje, když jim upírá, aby pokládali svůj talent a tvůrčí potenci na mlecí stolici velkého globalizačního mlýna, jímž je dnes televize, prakticky na všech kanálech naprogramovaná na ubavení svého diváka k intelektuální smrti.
   Není přece žádná náhoda, že čest české literatury zachraňují spisovatelé, kteří zůstávají věrni humanistickému poslání literatury a tvrdohlavě píší tak, že jejich dílo představuje alternativu k tomu, co chrlí neúnavně, a tedy pro diváky
   nakonec únavně, televize (i některé rozhlasové stanice) s přáním jen bavit a bavit. Rád bych připomněl, že v českých veřejných knihovnách bývala kdysi kromě oddělení knih pro děti a mládež dvě oddělení: literatura naučná a literatura zábavná. Potom se (v čase, kdy se bazírovalo na výchovné funkci umění, která v umění vždy je, ať si o tom autoři a pisálci myslí cokoli) začalo se psát na regály, z nichž zmizel skutečný i domnělý brak, beletrie místo zábavná literatura, ale všichni jsme si ji četli s větším či menším potěšením. Milan Kundera úvodem ke hře Jakub a jeho pán v polemice s americkým kritikem ukazuje, jak u Sterna "všechno je hra, všechno je zábava (aniž je považována za něco méněcenného)". Literatura není protiváhou zábavy v televizi tak, že není zábavná, ale naopak: že její zábava je lepší.
   Čtenáři, kteří nepřestali číst českou literaturu ani v posledních letech, vědí to víc než dobře. Zábavnou literaturou je například velmi vydatný proud prózy a hry mystifikační (ten má svého mistra v Milanu Kunderovi, v knihách Vladimíra Macury posloužil podobně jako už dříve v Cimrmanovi a fiktivních Pamětech českého krále Jiříka z Poděbrad úsilí o hravou revizi národních mýtů), ale také v četných "klíčových" románech, které jsou beletristickou verzí křížovek s tajenkou a lapají čtenáře na tajemství (bude to jednou zajímavá a objemná učená práce, až se spočítá, utřídí a zhodnotí vše, co se dnes na knižním trhu nabízí jako rozluštění Tajemství, Tajů, Tajností, Záhad, Hádanek, Otazníků). Milan Kundera v poslední kapitole svých Testaments trahis klíčový román příkře odmítá jako román "falešný, esteticky dvojznačný, morálně nečistý" (citát podle jeho zčeštění v Hostu 2005/3), ale kdyby si při tom vzpomněl na pár stránek v Amazonském proudu, Rozmarném létě nebo Luku královny Dorotky svého Vladislava Vančury, který si rád tímto způsobem dobíral své přátele, patrně by připustil, že někdy v tom není žádná faleš, ale rozmarná hra a neokázalý hold přátelům, jejichž díla patří ke skvostům české slovesnosti.
   V době, kdy se televize jako nejmocnější mediální nástroj globalizace už ani nesnaží tajit, že vede s národními literaturami válku v podstatě vyhlazovací, nelze aspoň nejmenovat osobností, které svým dílem globalizačnímu náporu vzdorují. Nejsou to zdaleka jen autoři v médiích tak ostrakizovaní jako Karel Sýs a Daniel Strož, především díky nimž trvá nádherná tradice poezie občanské, jakou stále píše Oldřich Rafaj, tvrdošíjně věrný životní zkušenosti svého rodu a kraje, a jakou psali až do konce života Ivan Skála, Jan Pilař, Jiří Karen a jiní (časem si ji jistě "objeví" a ocení noví čtenáři, kteří užasnou nad jasnozřivostí básnického varování třeba už z konce sedmdesátých let před těmi, kdo ve sportovním dresu chtivosti jen hledí, co kde urvat, vyčachrovat, vykušnit). Zcela jiné hodnoty než tržní vyznává přece dílo třeba Jiřího Veselského, žel už zesnulého, ale i Jiří Kuběna, vyslovující zázračný mýtus života-poezie, ale i mnoho jiných básníků nejrůznějšího vyhranění občanského i nejrůznější poetiky a básnického rodokmene i uměleckého směru. Jak nevzpomenout hravé dětské i velice dospělé poezie Michala Černíka a Jiřího Žáčka, jimž se daří, na co sáhnou, vždy moudrého básníka Vladimíra Janovice a dvou básníků už zesnulých, bytostně mélického lyrika Miroslava Floriana, laskavého i k jeho zavilým nepřátelům a nactiutrhačům, a lakonického Vladimíra Brandejse, doposud ne obecněji proslulého průkopníka poezie niterně ekologické. Konzumní potopě neoponují ovšem jenom básníci z okruhu Obrysu-Kmene, ale podobně jako Jiří Kuběna (a někdy rostoucí v magnetickém poli Demlova a jeho příkladu) i někteří básníci vroucně nábožensky věřící, jakým je J. E. Frič a někteří autoři publikující v jeho nakladatelství Vetus Via, v zámoří žijící Theofil Halama aj., i někteří autoři surrealističtí, přinejmenším Pavel Řezníček, a mnozí osamělí běžci, z nichž aspoň jména autorky "režných" veršů Aleny Vávrové a básníka Průzračnosti, šumperského Miroslava Kubíčka.
   Podobně próza čelící odlidšťujícímu světu, kde je na prodej vše včetně citů, přesvědčení, přátelství a elementární slušnosti, vzniká vnějšně ničím nepojena, leč přesto souběživým úsilím autorů nejrůznějších. K jejím tvůrčím vrcholům patři podle mého soudu Outsideři esejisty a prozaika Jaroslava Sekery, hořká kniha o osudu lidí příliš lidských; Paterek a pastýřka laní, kde se mistrně mystifikujícímu Miroslavu Stonišovi podařilo hravě a dravě říci o dnešních tuzemských společenských poměrech (také o aroganci mocných a o snažení "rehabilitovat" třeba i markýze Gera) více než všem mnoha dosavadním pokusům o politický román; svou člověčinou sálající memoárové knihy Vojtěcha Jestřába; poslední zatím knihy Oldřicha Šuleře, strážce sociální i kulturní paměti jeho užší domoviny; Ondinino prokletí, ve kterém se Valji Stýblové zdařilo podstatně obohatit linii výsostně humanistické české prózy, jež nalézá strhující vzor obecně životní v práci a etice lékařů; a zdánlivě jen rozmarná kniha pohádek O strašidlech, jíž se dovršilo autorovo celoživotní dílo Václava Erbena, který dal své umění suverénní mystifikace do služeb demytizace našich dějin a tuto demytizaci do služby upevnění národní hrdosti; Erbenova kniha moderních pohádek, už první z nich vzdávající hold Boženě Němcové, je dílo hluboce národní už tím, jak na mnoha místech evokuje skvosty české kultury, ale i vančurovským vědoucím humorem.
   Národní literatura je společné dílo autorů, kteří jsou nebo časem se dostanou do čítanek, ale i poctivých dělníků slova, kteří s Mistry už zmíněnými mají při své osobní skromnosti onu lidskou i tvůrčí opravdovost, jež propůjčuje jejich knížkám přesvědčivost; mám na mysli například už dvaadevadesátiletou Boženu Páleníčkovou z Bystřice pod Hostýnem, která nevychází marně ze srovnání s vysoce oceňovanou Květou Legátovou, vsetínského básníka těžkého životního osudu a vydavatele Hlasu z Pasínku Karla Vysloužila, dva brněnské autory, z nichž jeden celý život pracoval co právník (Svatopluk Kopeček) a druhý jako badatel a vysokoškolský pedagog (Ivan Dorovský), jakož i třeba Vladimíra Poláka, který po celý život pozorně psal o literatuře a kultuře na Blanensku, kde zdomácněl, a až před smrtí prokázal i nemalý dar básnický a prozatérský.
   Čím to, že i autoři, kteří jako publicisté v nejmenším nezpochybňují masivně vnucované dogma, že demokracie a dokonce i tvůrčí svoboda je podmíněna a dokonce i stimulována volným trhem, jejž si občas rádi pochvalují, jako básníci, prozaikové a dramatikové píší často tak, že jejich dílo usvědčuje (kvapem globalizovaný) volný trh z nepřátelství nebo mnohdy ještě horší lhostejnosti k hodnotám, jimiž a pro něž žije světová kultura a literatura, která nadále lpí na cti, přátelství, solidaritě se slabšími a na důstojnosti člověka?
   Zřejmě nejvýstižnější odpověď podává postřeh, který formuloval Milan Kundera dokonce dvakrát: poprvé in margine Majitelů klíčů, podruhé ve Zneuznávaném dědictví Cervantesově (česky jako samostatná knížka 2005):
   "Ostatně, dařila-li se práce, jak náleží, je drama vždycky o něco moudřejší než dramatik" (Divadlo 1961/9). Tolstoj podle Kundery během psaní Anny Kareniny, která v náčrtu první varianty skončila tragicky zaslouženě, "naslouchal jinému hlasu než hlasu své osobní morálky. Naslouchal tomu, co bych rád nazval moudrost románu. Všichni praví romanopisci naslouchají této nadosobní moudrosti, což nám může vysvětlit, proč jsou velké romány vždycky o něco inteligentnější než jejich autoři" (Jeruzalémský projev: Román a Evropa, česky ve Zneuznávaném...).
   Nuže, myslím, že tu je klíč k budoucnosti české literatury dnes. Podobně jako Alexej Mikulášek (OK 2003/41) nevidím ji vůbec černě, pokud jen spisovatelé budou s to naslouchat moudrosti dramatu, románu, moudrosti literatury a její tisícileté zkušenosti a poznání a nebudou se ani pokoušet koketovat s televizí a konkurovat její podbízivosti, pokud se stanou svým dílem přitažlivou alternativou k oné zábavě, která zbavuje člověka i národy rozumu a nutně se nakonec musí přejíst.
   A to se už dnes myslím daří největším postavám z undergroundu, především Egonu Bondymu, ale občas i "Magoru" Jirousovi, Jaroslavu Hutkovi a snad dalším. Že by to bylo tím, že mají v genech odpor ke světu podle formule "má dáti - dal" a ve svém zaujetí pro svobodu sílu kašlat na zotročující bednu, kterou prý někteří z nich ani doma nemají, a radši pijí, milují, fabulují a myslí?
   Když už tu padlo jméno Milan Kundera, je na místě ocitovat ještě jeden jeho postřeh. Šest let (!) před spuštěním prvního Velkého bratra Kundera poznamenal ve Zrazených závětích (1993), že starý "surrealistický sen drahý Bretonovi", totiž "skleněný dům, dům bez záclon, kde člověk žije na očích všem", dočkal se "jediné úspěšné realizace" - ve "společnosti totálně kontrolované policií". Policie to u nás dopracovala tak daleko, že není s to kontrolovat ani (bohatého ovšem) pána, u něhož dělá domovní prohlídku a nechá ho utéci. Ale jsou tu média, ve věci úspěšného zrušení soukromí mnohem dokonalejší než policie: před jejich kontrolou, názorně předváděnou Velkým Bratrem a VyVolenými, není úniku. Výslovně ne ke knize!


   Předneseno na konferenci "Česká literatura v Evropské unii" 24. září 2005
   

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]