Jan Mukařovský
   (11. 11. 1891 - 8. 2. 1975)
   
   Letos v listopadu uplynulo již 115 let od narození Jana Mukařovského, jedné z nejvýznamnějších osobností českého, a nejen českého estetického myšlení 20. století. Troufám si tvrdit, že povinností dnešních teoretiků je zamyslet se nejen nad Mukařovského stěžejními studiemi, v kterých vrcholí strukturalistické pojetí estetiky, ale analyzovat i studie, které nejsou zpracovány v literatuře a přístupné v edicích. Tyto texty však dokumentují myšlenkové proměny, cesty hledání, otázky vyřčené, často i nedořečené. K takovému textu patří i strojopis, který se stal předmětem mého zájmu. Právě tuto studii z roku 1948, v podstatě obecně neznámou, považuji svým způsobem, v kontextu Mukařovského textů, za přelomovou. V ní autor konfrontuje výsledky svého pojetí estetiky, tedy strukturalistický koncept, s marxistickými východisky.
   Léta po druhé světové válce a speciálně doba po roce 1948 jsou charakteristické obecně silnou společenskou angažovaností, která mnohdy přerůstala až v kulturně politický tlak. Kulturně-politickým vlivům se nevyhnula ani akademická půda, o to více to bylo zřetelné v oblasti programové estetiky.
   Vzpomínaný text je datován akademickým rokem 1948/49 a lokalizován jako studijní text Karlovy univerzity. Právě toto období evokuje jednu otázku. Je to otázka týkající se stavu estetického myšlení v této bezesporu dramatické době, ve vypjaté společensko-politické situaci.
   Problém spočívá v odpoutání se od těchto povrchních ideologizujících soudů a v návratu k jedinečnému prameni, v tomto případě k seriózní analýze textu.
   Vyvstává základní problém, spočívající v interpretaci Mukařovského pojetí vzájemného vztahu strukturalistického a marxistického konceptu estetiky. Abychom pochopili atmosféru doby, musíme si uvědomit, že své přednášky nekoncipoval ve vzduchoprázdnu, že ani jemu, působícímu většinou v akademickém prostředí, se obecný společensko-ideový tlak nevyhnul. Mukařovský bývá v této souvislosti často nařčen z konjunkturálního přebírání marxistického estetického konceptu bez hlubšího analytického pohledu. Vzpomínaný, zatím nepublikovaný strojopis je však právě dokladem jeho seriózního přístupu a zodpovědného hledání odpovědí na odborné a společenské otázky doby.
   V úvodních větách se dočteme, že následujících 55 stran představuje kurz zimního semestru akademického školního roku 1948/49 s názvem Úvod do estetiky. Na těchto stranách se Mukařovský znovu, už po kolikáté, vyrovnává se základní problematikou estetiky. K formální podobě rukopisu nutno dodat, že obsahuje řadu nepřesností, které poukazují na schopnosti osoby, jež přepisovala pravděpodobně z rukopisu a nerozuměla textu v pravém slova smyslu. Text jistě neprošel korekturou ať už autora nebo někoho, kdo byl do problematiky zasvěcen.
   Vraťme se však k obsahu textu. Napadá nás srovnat tento text z roku 1948 s jinými studiemi podobného charakteru. Tedy koncipovanými také jako Úvod... Mám na mysli především text nesoucí stejný název, který Mukařovský přednesl a publikoval za svého působení na Bratislavské univerzitě v akademickém roce 1931-32. Zde si v tradici "Úvodů" Mukařovský klade základní otázky po předmětu disciplíny - estetiky, po specifice metod zkoumání, a zvlášť se zamýšlí nad charakterem estetiky jako axiologické disciplíny.
   Text, který měla autorka k dispozici, má poněkud nesourodou podobu svědčící o jistém nárysu, který nerespektuje možné jednotlivé přednáškové bloky a spíše představuje koncept uzavřené studie. Podle naznačené grafické úpravy je text rozdělen do třech celků: Problematika estetiky, Vývoj umění, Otázky okrajové. Je evidentní, že podoba není definitivní, není určena k tisku, zároveň však nemá charakter tezí k přednášce. Význam textu vidím v jeho orientaci na gnoseologická východiska v chápání základní problematiky estetiky.
   Mukařovský stál právě v tomto období před složitou otázkou: jak v kontextu nového filozoficko-společenského klimatu konfrontovat závěry své vědecké práce především s marxistickými filozoficko-estetickými východisky
   Z úvodních vět je patrné, že text je opravdu určen jako Úvod, a to poučenému čtenáři, spíše však studentu oboru. Autor se vypořádává s jedním z kardinálních problémů každé vědy a tím je vymezení jejího předmětu. Jde především o vyjasnění kompetencí vlastní estetiky a teorie umění. Nastiňuje různá pojetí, z nichž se přiklání k vysvětlení, že u estetiky a teorie umění jde "o dvojí aspekt téže nauky".
   Ve stručném historickém expozé dokumentuje polohu a východiska estetiky v rámci různých metafyzických systémů, stejně jako její polohu "praktickou", podobající se řemeslnému receptáři. V podstatě v rozpětí od hledání krásy až k pochopení smyslu a podstaty umění.
   Celým textem prostupuje potřeba historického pohledu. Z podtextu je také cítit jedna myšlenka, která má pravděpodobně právě v této době, tedy na přelomu let 1948/49, hluboký význam. Jedná se o obhajování humanitních vědních disciplín, v tomto případě estetiky a teorie umění. Proč jinak by Mukařovský volil například taková slova: "Jsou tedy teorie umění, tak estetika vědy , i když uvažují o věci tak (a zde se projevuje rozpačitost toho, kdo dosti neuměle opisoval text, protože následující slovo se dá číst dvojím způsobem a to jak absurdní, tak abstraktní), jako je krása. Je zajímavé, že obě verze mají své opodstatnění. Uveďme tedy obě verze: "Jsou tedy teorie umění, tak estetika vědy, i když uvažují o věci tak absurdní, jako je krása." Stejně jako: "Jsou tedy teorie umění, tak estetika vědy, i když uvažují o věci tak abstraktní, jako je krása." Takové obhajování tradičních, dávno etablovaných disciplín si jistě vyžadovala zvláštnost kulturně-politické situace.
   Za charakteristický rys této studie můžeme považovat orientaci na nové pojmy, slovní spojení, jako například "společenské třídy ". Mukařovskému se stále jasněji jeví podstata uměleckého vývoje jako odrazu vývoje společenského: "Je zcela jasné, že to, co žene umění kupředu, je dialektické napětí ve společnosti samé. Historičnost umění je tedy dána tím, jak se rozpory ve společnosti vyvíjejí a vyrovnávají. Umění se tak stává zbraní zájmů jednotlivých tříd, především třídy, která umění udržuje" .
   Mukařovský si i zde udržuje schopnost logického výkladu, kdy jeden problém navazuje na druhý, následující pak vychází z předchozího.Tak je to i s problematikou subjektu v umění, kterou charakterizuje: "Nemáme tedy na mysli subjektivismus, mluvíme-li o zdůraznění subjektu při uměleckém poznání, a subjekt, který máme na mysli, není jednotlivec. Základní subjekt uměleckého poznání je společnost představovaná v dané chvíli kterýmkoli ze svých členů." Z této teze vyvozuje i další závěr, kdy kvalitu - dokonalost uměleckého poznání spojuje s požadavkem obecné srozumitelnosti. Je evidentní, že tato zajímavá myšlenka mohla být v různém společenském kontextu zneužita v neprospěch umění. Mukařovský jedněmi slovy žádá od umění jisté zevšeobecnění, aniž by se ztrácela jedinečnost poznávané skutečnosti.
   Jeho úvahami se jako červená nit táhne myšlenka doslova přímé vazby skutečnosti a umění: "Úkolem uměleckého poznání je vystihnout, zobrazit skutečnost v jejím pohybu a jako pohyb. Čím dokonaleji umělecké dílo vystihuje skutečnost jaká je, totiž v jejím pohybu od přítomnosti k budoucnosti, tím dokonalejší je i jako umělecké dílo".
   Další část strojopisu považuji za natolik podstatnou, že pro přesnost využiji Mukařovského text maximálně. V následujících řádcích se setkáme s vysvětlením jeho opuštění konceptu vycházejícího se strukturálního modelu, respektujícího úlohu funkcí obsažených v uměleckém díle a především jeho opuštění funkce estetické: "Nutně pojem funkce ustupuje konkrétnímu pojmu úkolu umění a specifičnost umění se ovšem hledá v jeho intensivním spojení se skutečností, ne v jeho samoúčelnosti. Tolik jsem chtěl říci o pojmu funkce, abych aspoň zběžně korigoval pro čtenáře svých prací to, co po této stránce korektury naléhavě potřebuje, i když mnohé konkrétní postřehy a výsledky zkoumání ve starších pracích uložené, zůstávají - jako zjištění - v platnosti."
   Právě tato část textu je dokumentem Mukařovského seriózního hledání odpovědí na stěžejní otázky estetiky. Mimo problematiku estetické funkce k nim patří například i problematika pravdivosti v umění.
   Rozvádí tezi "umění je poznání "samozřejmě ne ve smyslu poznání vědeckého, ale specifického, uměleckého, kde "není tedy po stránce pravdivosti rozdílu mezi uměními thematickými a athematickými - otázka pravdivosti může a musí být kladena bez rozdílu vůči obojím." Mukařovský tedy neodděluje umění, která prvoplánově něco sdělují, od těch, jejichž poselství je méně zřejmé, například abstraktní. S tím souvisí i otázky hodnoty a hodnocení, které rozebírá jak obecně, kdy chápe hodnotu uměleckého díla "zaklíněnou ve vztahu díla ke skutečnosti", kde trvalou hodnotu nelze chápat jako nesmrtelnou. Aktuální hodnotu pak vidí "v maximu aktivity uměleckého díla. Čím účinněji je umělecké dílo schopno zasáhnout do vývojového procesu společnosti, tím je jeho aktuálnost větší ". Upozorňuje však na rozdíl mezi aktuálností a popularitou. Aktuálnost vidí ve snaze o budování "společenského zítřka ".
   Dalším tématem, kde Mukařovského korekce předchozích názorů je velmi zřejmá, je téma, ke kterému se často vracel i před rokem 1948: vztah umění a společnosti. V Mukařovského pojetí je "umělecké dílo vřazeno do životního běhu společnosti. Umění nese v sobě znak třídních rozporů, z nichž vzešlo. Umělecké dílo není pasivní rezultát, ale je to dialektický odraz společenského dění ". Mukařovský ustupuje ze svých pozic chápání uměleckého díla jako sui generis a nabývá u něj převahu chápání uměleckého díla jako odrazu skutečnosti s důrazem na její aktuální podobu.
   Mukařovského slovník se podstatně mění. Je zřejmé, že je poučen studiemi Marxe, Engelse i Lenina, a to nejen z hlediska názorového. Část textu nazvaného Marxistický názor můžeme chápat jako jeho výklad marxistického přístupu, zároveň však nejde jen o výklad, ale i o jistou polemiku z hlediska obecného vývoje estetického myšlení. Pro přesnost citujeme Mukařovského slova, která můžeme považovat za jistou preambuli, od které se pak odvíjí jeho další názory: "Umění je částí ideologické nadstavby. Základem vývoje společnosti je vývoj výroby. Jde tu nejen o výrobní prostředky, ale i o výrobní vztahy. Jinak řečeno o stav vlastnictví výrobních prostředků. Společnost se rozděluje podle vztahu k výrobním prostředkům do tříd a součástí ideologií těchto tříd je i umění."
   Na rozdíl od Tainovy mnohačetné příčinnosti hovoří Mukařovský o příčině jediné, a tou je výrobní proces a výrobní vztahy. I osobnost je pak chápána v podstatě v tomto jednom ústředním vztahu a ne jako nekonečné množství příčin. Důraz klade na moment vůle, vůle nasměrované ke konkrétnímu cíli: marx-leninismus ukazuje přímo na určitou osobu a na určitý cíl. Individuum je svým způsobem svobodné, má svou volbu, tato volba je však historicky podmíněna. Mukařovský je přesvědčen, že se svět kvalitativně vyvíjí, jeho historický vývoj jeví vzestupnou tendenci. V této souvislosti nemůže pominout problém autonomie umění. Svůj výklad, jako již tolikrát, metodologicky opírá o znalost a kritiku konceptu H. Taina, a tím se jeho interpretace, a v tomto výkladu i marxistické řešení, vyčleňuje z povrchního, tedy Tainova pojetí dějin umění. Právě v těchto souvislostech je evidentní, jak Mukařovský usiloval o seriózní interpretaci marxistického přístupu, o jeho analýzu, na rozdíl od pozdějších zjednodušených výkladů deklarujících bezprostřední odraz skutečnosti v umění. Z metodologického hlediska využívá Mukařovský také formalismus. V podstatě na těchto dvou pólech - Tainovi a především ruských formalistech - profiluje své marxistické východisko. Je-li mu umění specifickým poznáním, pak formalisté dávají důraz jen na prostředek poznání. Formalismus podle něj uvažuje v rámci vývoje o vývojových řadách, ty jsou však vzájemně indiferentní. Pro marxismus je to jednoznačné - zdrojem pohybu ve vývoji je výrobní proces. Tento výrobní proces je určující pro ideologii. Ideologie je jen exponentem. Umění jako součást ideologie nejen odráží vývoj, ale také na něj působí, ale tak, že splňuje nutnost vývoje společnosti. Je to kruh vzájemně podmíněných příčin a následků. Mukařovský dochází k definici: "Umění tedy nemá smysl samo v sobě. Nestačí ani předpoklad vnějších zásahů, s kterým jsme se dříve spokojovali. Nejde o vnější zásahy do vývoje umění, nýbrž o vývoj umění jakožto faktu společenského... Iniciátorem vývojového pohybu je v poslední instanci výroba a výrobní vztahy. Ale tím není vyloučen zásah ideologické nadstavby na ekonomickou základnu ".
   V marxistické teorii vývoje figuruje v podstatě jako jedna z hlavních premis otázka přerůstání kvantity v kvalitu. Mukařovský upozorňuje, že tyto zvraty nemusí být v rámci vývoje umění tak zřetelné, poukazuje konkrétně například na vývoj českého verše v první pol. 19. století. Jsou však podle něj zřetelné jen tehdy, chápeme-li umění ve vztahu ke společnosti, k ideologii.
   Ve svých rozborech se zastavuje u přímé návaznosti mezi ekonomickou situací a stavem umění. S tím souvisí i představa o fixování umění na jednu společenskou třídu, což je podle Mukařovského velká fikce. Poukazuje například na stav, kdy se každá vládnoucí třída snaží deklarovat svou ideologii za jedinou platnou a dostává se do pozice deklarace své nadtřídnosti; stejně může být umění projevem několika tříd, které se v určité situaci spojují do společného či podobného programu. Se znalostí dalšího vývoje můžeme tyto postřehy bezpochyby považovat za varovné. Mukařovský je v době, kdy vznikl tento text, vůbec nepovažoval za nebezpečné, nevěštil, ani nedeklaroval žádné prognózy.
   Jan Mukařovský si i v době obecného nadšení a zjednodušujících pohledů na svět uvědomoval, že každá věda, tedy i filozofie a estetika, mají své zákonitosti a je nutné tyto zákonitosti respektovat ve vztahu ke společnosti i při zkoumání umění. Přímo deklaruje: "Marxismus aplikovaný schematicky se mění v pravý opak." Jako by předjímal děj následujících let, kdy právě schematický výklad devalvoval inspirativní myšlenky tohoto filozofického konceptu.
   Je evidentní, že si Mukařovský nic neulehčuje. Hledá odpovědi na nejkomplikovanější otázky, tvořící páteř estetických úvah velmi pevně svázaných s obecně filozofickými i ideologickými východisky převratné doby. Mezi ně samozřejmě patří i problematika vztahu obsahu a formy.
   Poukazuje na to, že veškerá lidská činnost má svou rovinu obsahovou a formální. Jeho výklad vztahu obsahu a formy v uměleckém díle směřuje k pojetí, kdy přiznává obsahu a formě vzájemný dialektický vztah, "kde základním členem jejich antinomie je obsah. To proto, že umění zobrazuje skutečnost. Nová forma vychází vždy z obsahu a vývojové zvraty vždy souvisí s obsahem, vnikem nového obsahu do vývoje umění ".
   Podle Mukařovského tím, co podmiňuje vývoj umění, je obsah, který obráží konkrétní skutečnost. A v této souvislosti navazuje Mukařovský na materialistický marxistický koncept, kde jsou vlastní silou vývoje "výrobní síly, jejichž rozvojem vznikají určité výrobní vztahy, na jejichž základě se rodí nová tematika". Tedy cestou přes výklad obsahu a formy, kdy otázka obsahu je pevně spojena s aktuální konkrétní situací, dochází Mukařovský k vazbě na marxistická společensko-vědní východiska. Záměrem tohoto výkladu nebylo jistě žádné zjednodušení. Mukařovský upozorňuje na komplikovaný stav současnosti, na to, že se sice výrobní poměry mohou změnit, ale že to ještě neznamená automatickou proměnu umění dané doby.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]