K 90. výročí narození A. I. Solženicyna

   Tak prostě a jednoznačně charakterizovala osobnost Alexandra Isajeviče Solženicyna před více než třiceti lety slavná ruská operní pěvkyně Galina Višněvská, která poznala spisovatele v době jeho několikaletého pobytu v zahradním domku u jejich vily na dače poblíž Moskvy, kde trávila chvilky oddechu spolu se svým manželem Mstislavem Rostropovičem. Nemýlila se. Alexandr Isajevič až do posledního dne svého života 3. srpna letošního roku, kdy už byl vážně nemocen, pracoval na redakci svého třicetisvazkového souborného díla, které vycházelo od r. 2006. Zemřel v noci na zástavu srdce, "v létě a doma", jak si to přál. Životní vyrovnanost, s níž odešel, ukončila tak život, který byl plný protivenství.
   Narodil se jako pohrobek 11. prosince 1918 v rolnické rodině v Kislovodsku. Jeho otec se v r. 1918 jako poručík dělostřelectva vrátil z fronty a půl roku před chlapcovým narozením zahynul nešťastnou náhodou při lovu. Dětství prožil chlapec spolu s matkou v Rostově, kde vystudoval střední školu a matematicko-fyzikální fakultu a dálkově Moskevský institut filozofie, literatury a historie. Už před válkou promýšlel svá pozdější historicko-literární díla. Po uzavření manželství s Natálií Rešetovskou v r. 1940 o dva roky později dobrovolně nastoupil na frontu a prodělal vítězné tažení Rudé armády až do východního Pruska. Byl dvakrát vyznamenán za statečnost a v únoru 1945 byl zatčen v hodnosti kapitána a velitele dělostřelecké baterie. Důvodem byl zachycený dopis příteli, v němž kritizoval Stalina. Byl odsouzen k osmiletému vězení, které většinou strávil v tajném vědeckovýzkumném ústavu a v letech 1950-1953 v gulagu v Kazachstánu. Propuštěn byl v den úmrtí J. V. Stalina 5. 3. 1953 a nadále mu bylo přikázáno, jak bylo tehdy obvyklé, doživotní vyhnanství v Kazachstánu. Tam onemocněl rakovinou hrtanu, z níž se vyléčil. Vyhnanství skončilo v r. 1956 a v r. 1957 byl plně rehabilitován.
   Po rehabilitaci působil jako učitel matematiky a fyziky v Rjazani a věnoval se literární tvorbě. Jeho žena se mezitím rok před jeho propuštěním s ním rozvedla a znovu se vdala. Až v r. 1962, v době určitého ideologického a politického uvolnění, vyšla v časopise Novyj mir novela Jeden den Ivana Denisoviče, kterou spisovatel dokončil už v r. 1959, a rázem se stala světovým bestsellerem. Vycházejí další povídky - Matrjonina chalupa, Příběh na stanici Krečetovka, Ve vyšším zájmu, spisovatel píše svůj stěžejní román Rakovina, stává se členem Svazu sovětských spisovatelů a jeho věhlas roste. V r. 1967 píše svůj proslulý Dopis IV. sjezdu sovětských spisovatelů, v němž upozornil na tragické osudy spisovatelů v době stalinismu a dosud trvající ideologické poměry, jež znemožňují publikování jejich díla. Nemohou vyjít ani jeho romány Rakovina a V prvním kruhu, zachycující tíživé doby potlačování občanských práv. Vycházejí proto v zahraničí, což je důvodem k jeho domácímu umlčování. V té době byl už podruhé ženat s Natálií Rešetovskou, s níž se po dlouhých peripetiích rozvedl v r. 1972, kdy už žil se svou doživotní láskou Natálií Dmitrijevnou Světlovovou, s níž měl tři syny. Bylo to v době po udělení Nobelovy ceny za literaturu v r. 1970, kterou nemohl převzít.
   Když v zahraničí vyšel v r. 1974 první díl Souostroví Gulag a další jeho projevy, jež nemohly být publikovány v SSSR, byl vyhoštěn z vlasti. Spolu s rodinou odletěl do Frankfurtu nad Mohanem, kde byl hostem Heinricha Bölla. Po pobytu ve Švýcarsku se v r. 1976 usadil na odlehlém místě poblíž města Cavendish ve státě Vermont v USA. Tam v poměrné samotě intenzívně pracoval na svém historicko-literárním díle a redigoval dvacetisvazkové vydání svých spisů. V roce 1994 se vrátil přes Vladivostok do vlasti. Po dvouměsíční cestě transsibiřskou železniční magistrálou, na níž se setkával s množstvím převážně rolnických obyvatel, se usadil s rodinou poblíž Moskvy, kde až do své smrti soustředěně literárně pracoval.
   Protivenství Solženicynova života ani po odchodu do nuceného exilu neskončila. Byl přesvědčeným odpůrcem komunistického režimu, zastáncem patriarchálního způsobu života a na Západě o něm psali, že je "napravo od carů". Zároveň však byl odpůrcem západního konzumního způsobu života, čímž celkově potvrzoval lidové rčení, že "kapitalismus se neosvědčil a socialismus se nepovedl." V textu Jak bychom měli uspořádat Rusko, který byl publikován v r. 1990, setrvává na svých konzervativních názorech, které jsou opřeny o historické kořeny ruského pravoslaví, nacionalistické tradice minulosti i důvěru v obrozující sílu ruského rolnictva, jež se ovšem mnohdy míjejí se současnou realitou. Po návratu do vlasti zůstal nadále těmto názorům věrný. Odsoudil většinu Jelcinových reforem a bezbřehost nástupu ruských oligarchů. Odmítl rovněž převzetí státního vyznamenání z rukou tehdejší vlády. Nadále mu byly cizí západní konzumní pojetí života a imperiální rozpínavost USA. V knize Rusko v troskách reagoval na všestranný úpadek země v devadesátých letech minulého století a ztrátu mocenského postavení Ruska. Východisko viděl v obnově národní hrdosti, v návratu k pravoslavné náboženské tradici i k mravním hodnotám minulosti. V duchu tradiční slovanské sounáležitosti odsoudil agresi NATO v bývalé Jugoslávii. V r. 2005 v reakci na agresívní politiku USA prohlásil, že "demokracii nelze přinést na bodácích." V únoru letošního roku se vyjádřil proti vyhlášení samostatnosti Kosova. Se sympatiemi oceňoval úsilí Vladimíra Putina, který podle jeho slov "převzal zpřevrácenou a vyděšenou zemi chudých a demoralizovaných lidí". Stal se posléze členem Ruské akademie věd a v r. 2007 přijal Státní cenu v oblasti humanitních věd.
   V životě plném protivenství, kontroverzních názorů a občanských postojů vytvořil během šedesáti let své literární činnosti (první náčrtky k Rudému kolu vznikly v r. 1937) dílo, které je ozdobou ruské a světové literatury. Byl důstojným pokračovatelem ruské humanistické tradice zejména L. N. Tolstého a M. F. Dostojevského. Dokázal to mistrnými povídkami a vrcholnými romány Rakovina a V prvním kruhu, v nichž zúročil své životní zážitky v mezních životních situacích a povýšil je s humanisticky filozofickým étosem na povzbudivé poselství základních existenciálních jistot soudobého člověka. V rozsáhlém třídílném Souostroví Gulag vydal na základě vlastních zkušeností, dokumentárních materiálů a svědectví desítek vězňů stalinských vězeňských táborů otřesné svědectví o ponižování a utrpení statisíců lidí většinou neprávem odsouzených. V mnohasvazkové epopeji Rudé kolo (Srpen čtrnáctého, Říjen šestnáctého, Březen sedmnáctého) zachytil uzlové body ruských dějin v období světové války i okolnosti ruských revolucí. V příběhovém autorském textu s filozofickými, náboženskými a politickými úvahami i dobovými dokumenty se snažil dobrat historických kořenů svého odporu ke komunismu. Učinil tak i v rozsáhlé historickobeletristické knize Lenin v Curychu. V poslední velké knižní publikaci Dvě stě let pospolu, v níž zachytil dějiny rusko- židovských vztahů v letech 1795-1995, odkrývá mnohaletá tabu této problematiky a z nacionalistického hlediska naznačil i podíl Židů v revolučním hnutí Ruska i na dalších represích. V poslední rozsáhlé stati Úvahy nad únorovou revolucí, která vyšla v půlmilionovém nákladu v r. 2007, rozvíjí domněnku, že únorová revoluce byla významnější než říjnová.
   Kontroverznost Solženicynových politických názorů nijak neumenšuje význam jeho beletristického díla, které patří k vrcholům ruské literatury všech dob. Pro neúklonnost jeho názorů, vlastenectví a oddanost humanistickým ideálům je možno tvrdit, že Alexandr Isajevič Solženicyn je svědomím Ruska a výrazně ovlivnil myšlení soudobého světa.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]