(1891–1975)

   11. listopadu uplynulo již 120 let od narození výjimečné osobnosti našich dějin, estetika, uměnovědce, literárního kritika, historika, profesora Jana Mukařovského. Bezesporu patřil a patří k těm nemnohým, kteří překročili domácí dvorek a stali se známými i mimo naše prostředí. Bývá považován za jednoho ze zakladatelů strukturalismu, filosofického a metodologického konceptu původně orientovaného na jazykovědu. Význam Jana Mukařovského, ve vztahu ke strukturalismu, na rozdíl od jiných badatelů, je právě v tom, že určitá východiska, základní přístupy dovedl zobecnit a aplikovat nejen na umění jako taková, ale také na celý ten nejširší svět estetického zájmu. To je na celou bezbřehou oblast mimouměleckého estetična. Jeho přínos v rámci strukturalistické estetiky vidím především v tom, že jeho pojetí je stále živé a inspirativní, možná také proto, že v něm ještě mnoho nebylo dořečeno, a tak umožňuje dalším generacím estetiků, uměnovědců, hledat možnost vlastního vyjádření, možnost domyslet, dotvořit, co bylo naznačeno.
   Jan Mukařovský se narodil v rodině středoškolského profesora v jihočeském Písku. Zde také na reálném gymnáziu v roce 1910 maturoval. Filosofickou fakultu UK absolvoval v roce 1915, studoval lingvistiku, romanistiku a estetiku u Otakara Zicha. Své poslání viděl ve vysokoškolské kariéře. V organickém propojení, jak to tehdy doba žádala, pedagogické erudice se soustavnou odbornou, vědeckou prací. Přitažlivost jeho textů tkví nejen v originalitě myšlenek, ale i v logice a srozumitelnosti výkladu. Hledáme-li příčinu tohoto dosti zřídkavého jevu v odborné literatuře, najdeme jednoduchou odpověď. Většinu svých textů si Mukařovský ověřoval v rámci svých přednáškových kurzů, a tak vlastně přirozeně prošly tyto texty studentskou oponenturou, ale také i obecně společenskou reakcí.
   Závěry, které považujeme dnes za ucelené, definitivní, tak procházely řadou proměn a prodělaly svůj někdy velmi složitý interní vývoj. Právě tuto Mukařovského zásadu projevující se v neustálém myšlenkovém posunu v řešení často i dosti fundamentálních otázek estetiky, bychom mohli dokumentovat na dvou jeho textech. Mezi těmito texty je prodleva 16 let intenzivního pedagogického a vědeckého života. Mají totožný název: Úvod do estetiky. První publikoval Mukařovský v roce 1932 v rámci svých přednášek na Bratislavské univerzitě, druhý se našel jako strojopis, jako příprava přednášek na Karlově univerzitě ve školním roce 1948/49. Na první pohled by se mohlo zdát, že texty nějakých úvodů do předmětu, a to jakéhokoli, jsou pro začátečníky, že se v nich nemůže řešit nic podstatného a směrodatného pro daný obor, pro danou disciplínu. Opak je pravdou. Ten, kdo převezme tyto přednášky, popřípadě vydá příslušný text, stojí v podstatě před jedním z nejožehavějších problémů své disciplíny. Doporučovala bych všem adeptům různých disciplín, aby se podívali do svých učebních programů a zjistili, kdo je do příslušného oboru bude uvádět. Bohužel, i na tomto ukazateli se odráží prudký pokles úrovně našich vysokých škol. Z neznalosti věci, bývá tímto úkolem často pověřován nejslabší člen pracoviště. Tedy v souladu s přesvědčením o obecné důležitosti vstupu do disciplíny, koncipoval Mukařovský svou přípravu úvodních přednášek do oboru – estetiky. Zatímco ten první „Úvod“ z roku 1932 byl vydán několikrát tiskem, ten druhý, z roku 1948 se svého vydání zatím nedočkal. V čem se tedy tyto dva texty deklarující stejné téma, určené stejnému publiku, studentům, samozřejmě jiné generace, v čem se odlišují.
   30. léta 20. století jsou obdobím, kdy se Jan Mukařovský soustřeďuje na základní východiska strukturalistického pojetí estetické problematiky. Jeho Úvod do estetiky jako by si sám pro sebe vymezoval možnosti, hranice a horizonty estetiky. Klade sobě a zároveň také studentům, základní otázky.
   (Mukařovský, J., Úvod do estetiky, Estetika 1/86, publikováno z pozůstalosti, archiv Památníku národního písemnictví vydaný v Bratislavě v roce 1932)
   V textu pak odpovídá: „Od svého počátku obírala se (estetika) uměním, ale nikdy nebylo jisto, smí-li se na ně omezit… Vždy první požadavek, který na ni byl kladen, bylo stanovení norem, podle kterých by bylo lze hodnotit umělecká díla, ale kdykoli se tyto normy pokusila stanovit, odešla pokaždé s prázdnou hrstí. Živé umění uteklo jí jako voda z dlaně. “
   Mukařovský vystihl stěžejní problém, který nastane, orientuje-li se estetika na normativní chápání umění. Poukazuje zde na tradiční napětí mezi živým uměním a touhou po jeho normativním pojmenování. Snaží se také vyhnout jakékoli definici estetiky, vždy v ní vidí jisté omezení problému. Součástí úvah jsou i příklady, které názorně dokumentují jeho teze.
   Definice se mu tedy nezdá spásonosná pro uchopení problému. „I bez definice se lze prozatím zcela dobře dorozumět…“ Za stěžejní problém, Mukařovského „Úvodu“ z roku 1932 můžeme pokládat právě chápání estetické hodnoty, kterou striktně odděluje od estetické normy, tedy logicky vychází z představy o nutné antinormativnosti každého opravdového umění, bez rozdílu historických souvislostí. Domyšlení tohoto okruhu otázek je pak završeno jednou z nejpozoruhodnějších Mukařovského prací, kterou je Estetická funkce, norma a hodnota jako sociální fakty.
   Druhý „Úvod do studia estetiky“ vzniká v naprosto jiných souvislostech. Poválečná léta postavila nekompromisně nejen Jana Mukařovského, ale celou společenskovědní frontu před řešení společensko-politických otázek; ve svých důsledcích to však byly otázky, které se přímo dotýkaly podstaty metodologických východisek jejich disciplín. Jan Mukařovský patřil k těm, kteří vždy žili svou dobou, cítil jako svou povinnost klást si otázky po smyslu své disciplíny. Doba si přímo žádala syntetický pohled, který by se také vyjadřoval ke smyslu a poslání té které disciplíny. U Mukařovského, tak jako i u jiných pedagogů, to byla i povinnost vůči studentům, vůči nové nastupující generaci. Vzpomínaný text, který měla autorka k dispozici, nazvaný „Úvod do estetiky“, se dochoval na 55 stranách strojopisu a byl určen k přednáškám v zimním semestru akademického školního roku 1948/49. (Mukařovský, J., Úvod do estetiky, strojopis, v držení autorky)
   Charakter textu není úplně sourodý, lze jej chápat i jako určitý podklad pro přednáškový cyklus. Podle naznačené grafické úpravy je text rozdělen do tří celků.
    Problematika estetiky
    Vývoj umění
    Otázky okrajové
   Tyto základní kapitoly se pak vnitřně člení. Již podle grafické úpravy je evidentní, že jde spíše o určitý náčrtek, který nebyl určen v této podobě k publikování a vyžádal by si řadu úprav.
   Význam tohoto textu vidím především v jeho základní orientaci, a to zvlášť, na gnoseologická východiska v chápání základní problematiky estetiky. Mukařovský stál právě v tomto období před nelehkou a složitou otázkou, a to jak, jakým způsobem, konfrontovat závěry své předcházející vědecké práce, zvláště z druhé poloviny třicátých a čtyřicátých let se současností, tedy koncem let čtyřicátých.
   Hned z prvních vět strojopisu je patrné, že text je opravdu chápán a deklarován jako úvod do studia, tedy první komplexní seznámení vysokoškolského studenta se zvolenou vědní disciplínou. To se například týká vztahu a klasifikace estetiky a teorie umění. Nastiňuje různá pojetí, z nichž se přiklání k vysvětlení, že jde „o dvojí aspekt téže nauky “.
   Jasně odlišuje své chápání problematiky s jinými vybranými koncepty. Součástí tohoto přístupu je také poučené historické expozé. V podkapitole nadepsané „Současný názor na předmět estetiky “ vychází ze svého tradičního indiferentního přístupu k chápání předmětu estetiky jako psychického dění. „Specifický druh estetického vnímání neexistuje. A také psychologické pochody při uměleckém tvoření jsou v podstatě tytéž jako při každém tvoření jiném.“ Tedy nejedná se o nějaké specifické estetické vnímání, cítění. Na rozdíl od tehdejších i současných konceptů vycházejících z psychologického výkladu umělecké tvorby i recepce.
   Když se ptá, co je tedy materiálem estetiky, odpovídá panesteticky.V podstatě to může být vše, ale s tím rozdílem, že je zde podstatný rozdíl mezi tím vším a mezi uměním. Toto konstatování je mu také vysvětlením nutnosti respektovat jak estetiku, tak i teorii umění, jako „dvojí aspekt téže nauky“. Zde přímo navazuje na své závěry z Úvodu před 16 lety.

   V tomto textu můžeme vysledovat jednu myšlenku, která prostupuje všemi tématy a která má právě v této době, tedy přelomu roku 1948/49 svůj hluboký význam. Jedná se o zčásti skryté, ale o to více erudované, obhajování estetiky i jiných humanitních disciplín proti vnějším ideově-politickým tlakům. Proč by jinak Mukařovský volil taková slova: „Je tedy teorie umění, tak estetika jsou vědy, i když uvažují o věci tak absurdní, jako je krása. Slovo absurdní se dá číst také jako abstraktní. V obou případech má text svůj smysl.
   Pro Mukařovského text je charakteristické, že využívá původního ověřeného pojmového aparátu jen v omezené míře, a i tehdy, kdy jej použije, dává mu poněkud jiný význam. Jako by hledal nový začátek, a ten spojoval také i s novými pojmy. Za další charakteristický rys této studie považuji využívání nových pojmů a slovních spojení jako například: „společenské třídy “. V této souvislosti se Mukařovskému stále jasněji jeví podstata uměleckého vývoje jako odrazu vývoje společenského: „Je zcela jasné, že to, co žene umění ku předu, jsou dialektické napětí ve společnosti samé.““. Umění se tak stává zbraní zájmů jednotlivých tříd, především třídy, která umění udržuje.“ V této souvislosti také kritizuje ruské formalisty vysvětlující vývoj umění z něho samého.
    Tak jako u jiných, předcházejících studií, si udržuje Mukařovský v tomto svém výkladu schopnost, erudici logického výkladu, kdy jeden problém navazuje na druhý, následující vychází z předchozího. Tak je to i s problematikou subjektu v umění, který charakterizuje: „Základní subjekt uměleckého poznání je společnost představovaná v dané chvíli kterýmkoli ze svých členů.“ Z této teze vyvozuje i další závěr, kdy kvalitu - dokonalost uměleckého poznání spojuje s požadavkem obecné srozumitelnosti. Je evidentní, že tato zajímavá myšlenka mohla být, a jak také víme, v různém společenském kontextu, zneužita, a to jednoznačně v neprospěch umění. Mukařovský jednoznačně žádá od umění jisté zevšeobecnění, aniž by se ztrácela jedinečnost poznávané skutečnosti. V kontextu s dalším textem je naprosto zřejmé, že otázka obsahovosti stojí v centru Mukařovského zájmu a s ní se také pojí deklarace specifičnosti umění. Umělecké poznání charakterizuje oproti vědeckému poznání právě mírou subjektivnosti a jistou nepopiratelnou mírou příslušnosti k oblasti ideologie. Mukařovský pokládá za nutné zdůraznit právě tuto skutečnost, a to i z hlediska v podstatě mimouměleckých a mimoestetických zřetelů: „…dnes, kdy každá oblast lidské činnosti je povinna skládat účty z toho, čím je pro společnost, co pro ni koná, není vyvázáno z této odpovědnosti ani umění, ba naopak vidíme dnes velmi názorně, jak umění obživuje, když se ocitá v těsném sousedství činností jiných…“
   Tedy specifičnost umění je především v jeho úkolech spojených s poznáváním a s ideologií. Mukařovský poukazuje na to, že těch úkolů, které musí umění splňovat je víc. Vzpomíná například úkol pěstovat cit, i když jak znovu podtrhuje, je to především úloha poznávací-intelektuální. Nezapomíná v těchto nových souvislostech i na úkol umění „zjednávat člověku oddech nebo povzbuzovat jej k práci a při práci…“ Je zajímavé, že upozorňuje právě na tyto funkce a právě v této době.
   Další část „Úvodu“ považuji v kontextu kritických názorů na Mukařovského, které se projevily v několika vlnách v souvislosti s jeho pozdějšími vyjádřeními vůči strukturalismu, za naprosto podstatnou. Setkáme se zde s jeho autentickým vysvětlením jeho revize strukturalistického modelu především s důrazem na výklad estetické funkce. Jedná se v podstatě o konfrontaci jeho názorů vyjádřených především ve studiích Estetická funkce, norma a hodnota jako sociální fakty z roku 1936 dále pak z roku 1942 Místo estetické funkce mezi ostatními, nebo O strukturalismu ještě z roku 1946. Ve strojopise na straně 14-15 uvádí: „Funkcí rozuměl jsem přizpůsobení uměleckého díla jistým úkolům, ke kterým je umělecké dílo určeno.“ „ Pojem funkce byl pokusem vyváznout z pout čirého subjektivismu tím, že se obracel zřetel k nadosobním úkolům na umění vynášeným společností. Nebezpečí však bylo v abstraktnosti pojmu funkce-bylo v tom, že místo konkrétních zaklínění umění do souboru ostatních lidských činností nastane jeho zavěšení do nehmotné pavučiny abstraktních funkčních vztahů. Proto – ač termín funkce může být občas užitečný, nechci na pojmu funkce napříště budovat ani vztah mezi uměním a společností, ani a to tím méně specifičnost umění… Tolik jsem chtěl říci o pojmu funkce, abych aspoň zběžně korigoval pro čtenáře svých prací to, co po této stránce korektury naléhavě potřebuje i když mnohé konkrétní postřehy a výsledky zkoumání ve starších pracích uložené, zůstávají- jako zjištění – v platnosti.“
   K podrobnější analýze by jistě přispěla obsáhlejší citace, která by jistě mohla zabránit případným interpretačním skreslením. Jsem si vědoma, že právě zde, je obsažena podstata tolik diskutovaného vztahu Jana Mukařovského v poválečném období ke strukturalismu, který se často interpretoval jen jako povrchní politická deklarace.
   Hlavní nedostatek svých názorů z předcházejících období vidí ve své tehdejší představě: „… že důležitost umění je v tom, aby bylo umění“, dále soudí: „Estetika si všímá přirozeně především svého předmětu umění, ale respektuje vztahy umění ke společnosti. “ Při svém zdůvodnění širšího pojetí umělecké tvorby mu je umělecké tvoření součástí lidské práce, lidského tvoření, z něhož se nijak zvlášť nevyděluje. Z toho mu také vyplývá kritika přístupů sociologie umění, která pokládá umělecké dílo za výsledek nějakého specifického tvoření. Mukařovský odpovídá: „Ale to je fikce. Ve skutečnosti je umělecké dílo vřazeno do životního běhu společnosti. Umění nese v sobě znak třídních rozporů, z nichž vzešlo. Umělecké dílo není pasivní rezultát, ale je to dialektický odraz společenského dění.“ Je zde patrné, že Mukařovský ustupuje ze svých pozic chápání uměleckého díla jako sui generis a v jeho pojetí převažuje deklarování uměleckého díla jako odrazu.
   Mukařovského slovník se v jeho textu z roku 1948 podstatně mění, je zřejmé, že je poučen studiemi Marxe, Engelse i Lenina. Reaguje na tehdy vydaný výbor z myšlenek Marxe a Engelse, jehož autorem byl známý marxistický estetik Lifšic. Jeho přístup k těmto textům je na rozdíl od mnohých, do jisté míry i kritický. Upozorňuje na to že: „...nebylo by dobře myslit, že antologie výroků Engelse a Marxe o umění dávají plný přístup k tomu, co plyne pro umění z marxismu. Umění nemůže být vyňato z ostatní souvislosti. Účel takových výborů je praktický, ale předpokladem srozumitelnosti je znalost marxismu jako celku (o společnosti, vývoji výroby, ekonomii atd.)" Upozorňuje také na to, že: „Isolovaně se Marx a Engels o umění nevyjadřují.“ V rámci svých úvah o recepci poukazuje Mukařovský na zvláštní postavení inteligence, jejíž součástí je i umělec. Vykládá tento stav z třídního hlediska: „Bylo jí bráněno (inteligenci) přijmout za své zájmy pracujících, bylo jí bráněno však i v přístupu do třídy vládnoucí.“
   Publikum chápe jako prostředníka mezi uměním a společností. Každopádně nelze podle něj slučovat publikum se společností. Upozorňuje na to, že se dosti často publikum snaží odlišit od společnosti. Fungují jisté konvence a podobně. V této souvislosti si nemohu odpustit poukázat na tak časté snobství, které se od Mukařovského časů podstatně rozšířilo a prohloubilo. Snobství však nemůže představovat odborný, specifický, poučený přístup k umění. Nemohu však souhlasit s Mukařovského pojetím uplatňovaným v této studii, který toto odbornictví, jistý způsob vnímání uměleckého díla, považuje za „…poslední degeneraci pojmu publika.“ Je přesvědčen, že ostré odlišní publika a společnosti má být odstraněno: „Má být dnes vystřídáno spojením přirozeným, ač rozdíl tu bude vždycky. Poměr umění – společnost má být dnes přímý. Umění má odrážet celou společnost, ne jen její zlomek.“
   Dnes v odstupu tolika let a bezesporu s hlubokou zkušeností vývoje teorie, ale i umělecké praxe, nám v našem prostředí znějí tato slova svým způsobem jako prorocká. Otevírá se zde jedna velká otázka. Do jaké míry byla Mukařovským vyslovena (což se přímo nabízí), jako slova vnucena vnějšími tlaky povrchně chápajícími smysl a poslání umění, a do jaké míry vycházela, pro něj, z obecného pocitu nezávisejícího na vnějších tlacích. Jak hluboce pociťoval rozevírající se nůžky mezi obecně společenskou potřebou a uměleckou nabídkou. Stačí jen srovnat již o několik málo let pozdější ataky, např. Dubbyfeta, posléze pak pop-artistická hnutí vrcholící v 80. a 90. letech 20. století, také množství teoretických studií na téma hlubokého rozkolu mezi uměním a společností (Gabliková, Wellsch…) Dostali jsme se však na tenký led hypotéz, které v historické studii nemají mít místo.
   Velkou část textu od strany 33 až po konec studie, tedy stranu 54, lze svým způsobem chápat jako výklad marxistického přístupu, zároveň však nejde jen o výklad, ale o jistou polemiku především nesenou z hlediska obecného vývoje estetického myšlení. Pro přesnost budeme citovat jakousi preambuli, z které další Mukařovského názory vychází. „Umění je částí ideologické nadstavby. Základem vývoje společnosti je vývoj výroby. Jde tu nejen o výrobní prostředky, ale i o výrobní vztahy. Jinak řečeno o stav vlastnictví výrobních prostředků. Společnost se rozděluje podle vztahu k výrobním prostředkům do tříd a součástí ideologií těchto tříd je i umění.“
   Ve svém textu se Mukařovský nevyhýbá ani zamyšlení nad ideologií.
   Pro marxismus je jednoznačným zdrojem pohybu ve vývoji výrobní proces. Tento výrobní proces je jednoznačně určující pro ideologii. Ideologie je jen exponentem. Umění jako součást ideologie nejen odráží vývoj, ale také na něj působí. Je to jistý kruh vzájemně podmíněných příčin a následků. Mukařovský na základě těchto východisek dochází k jisté definici (můžeme tak tento jeho text deklarovat, tvoří zvláštní sloupeček a je podtržen): „Umění tedy nemá smysl samo v sobě. Nestačí ani předpoklad vnějších zásahů, s kterým jsme se dříve spokojovali. Nejde o vnější zásahy do vývoje umění, nýbrž o vývoj umění jakožto faktu společenského.“ Dále pak upřesňuje: „Iniciátorem vývojového pohybu je v poslední instanci výroba a výrobní vztahy. Ale tím není vyloučen zásah ideologické nadstavby na ekonomickou základnu.“ Jan Mukařovský si i v době obecného nadšení a zjednodušujících pohledů na svět uvědomoval, že každá věda, tedy stejně tak filosofie a estetika mají své zákonitosti a je nutné tyto zákonitosti respektovat ve vztahu ke společnosti, tak také při zkoumání umění. Přímo dokonce i graficky deklaruje: „Marxismus aplikovaný schematicky se mění v pravý opak.“ Jako by předznamenával děj následujících let, kdy právě tento schematický výklad devalvoval určité inspirativní myšlenky tohoto filosofického (estetického) konceptu. Přijímá myšlenku třídnosti umění, avšak poukazuje na to, že: „Sociální smysl každého umění neleží na dlani, musí být odhalen. Někdy si funkce umění není vědom ani umělec, ani skupina umělců, někdy ani umělci vůbec. Přesto je toto umění representantem jisté třídy.“
   V poválečném období se dostává stále více do centra Mukařovského zájmu kategorie pokroku. Jeho orientace na marxistická východiska před něj přímo klade problém pokroku ve vztahu k umění. Ve své vzpomínané stati, tedy v přednáškách z akademického roku 1948/49 věnuje konkrétně této problematice několik stran, i když tento problém fakticky prostupuje celou větší polovinou (celkový text 54 strojopisných stran) analyzovaného textu. Text Úvodu do estetiky, z roku 1948 koncipovaný jako podklad výuky estetiky je doslova nabytý tradičními i aktuálními otázkami doby. Vybrala jsem zde jen některé okruhy problémů, které pokládám za stěžejní právě v kontextu s dobou.
   Závěrem bych chtěla znovu zdůraznit, že tento můj text chápu jako příspěvek k pochopení složitého myšlenkového vývoje bezpochyby jednoho z našich největších estetiků. Velmi názorně se tato skutečnost projevila právě na konfrontaci dvou daných textů, dvou „Úvodů do estetiky“ koncipovaných v dosti velkém časovém rozmezí. Svým způsobem jsem chtěla také dokumentovat konzistentnost Mukařovského myšlení a v této souvislosti i jistou logiku vývoje strukturalistického a marxistického pojetí základní estetické problematiky. Jsem přesvědčena, že je vždy nutné jít k samotným pramenům, tedy k originálním textům, abychom mohli posuzovat a hodnotit jednotlivé myšlenkové proudy, a to nejen u Jana Mukařovského. Bohužel právě dílo Jana Mukařovského v různých etapách jeho reflexe bylo často povrchně, vnějškově hodnoceno bez cesty k pramenům. Podle mého názoru, tento zatím nepublikovaný text, svým možným uveřejněním může přinést další pohled na význam vědeckého, ale i společenského odkazu Jana Mukařovského.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]