Upozorňuji laskavého čtenáře, že tyto řádky píšu v 11 hodin večer. Mám za sebou perný den a maně vzpomínám na některé kolegy z mého posledního "českého" zaměstnání (Národní muzeum), kteří si dávali po obídku šlofíka a před obídkem četli noviny. Tím chci vyjádřit, že můj současný zaměstnavatel je dost náročný a to ve spojení s mým nadšením a pedantstvím je celkem "blbá" kombinace. Přestávka na oběd vypadala tak, že jsem pomáhala kolegyni balit sochy bohyň z pozdně minojského období. Dala jsem jim, potvorám, přednost před houskou a jablkem. Domů jsem přišla po páté, syn spal, a tak jsem si sedla k počítači a dopilovávala korekturu knížky o fotbalu, kterou napsali dva skvělí řečtí novináři a kterou co nevidět předám do rukou českých čtenářů. Pak jsme šli s Odýskem (tedy se synem) na procházku, posléze jsme jsme četli pohádku o Čertovi a Káče, načež jsem vyrobila dva řízky - jeden pro syna, jeden pro muže (já maso nejím a nevečeřím). Syn mezitím kreslil černým fixem nějaký moderní výjev na přehoz přes gauč a byl dost rozzuřený, že z tohoto uměleckého happeningu nejsem nadšená. Pohovku obložil různým kuchyňským náčiním a doprostřed rozplácl pikslu s hořčicí. Při pohledu na můj zoufalý výraz si určitě pomyslel něco jadrného na adresu nic nechápající primitivní matky. Mne napadlo pár veršů jedné řecké básnířky, jejíž jméno si bohužel nepamatuji, která svému synovi věnovala báseň, v níž přibližně praví: "Chtěl bys mě vidět rozesmátou s rozevlátými vlasy a já zatím stojím u plotny a z umaštěných vlasů mi stéká sražená pára z bramboračky." To je jeden z momentů, kdy mě štve, že nejsem chlap... Nakonec Odýsek nějak snědl řízeček, podařilo se mi ho i vykoupat (teda Odýska, ne ten řízeček) a zapakovat do postele. Asi hodinu a půl jsem uklízela (chápej likvidovala) jeho umělecké projevy a potopu v koupelně. Pak jsem asi půl hodiny tupě čučela na zprávy, načež jsem zasedla k počítači, vyřídila korespondenci a dala se konečně do psaní článku o vydání Hrabalových Postřižin v Řecku. Možná vás napadne, že jsem asi ubohá svobodná matka. Ani ne. Spíš jsem ubohá vdaná matka. Manžel po deváté zatelefonoval, že je velmi unavený z pracovního procesu, což mu celkem věřím, a že si dojde na kafe a pak hned přijde. (Význam slova hned je otázkou interpretace.) To je další moment, kdy mě štve, že nejsem chlap.
   Dřív mě taky štvalo, když mi na fakultě říkali, že archeologie není pro ženské, protože neuvezou kolečko plné hlíny, nesnášejí společné ložnice a maringotky bez záchodů. Teď mě štve, že nejsem chlap, protože bych mohla napsat: "Celé léto jsem hrabal." Bylo by to takové pěkně dvojsmyslné.
   V létě jsem měla opravdu dost náročný, leč zajímavý archeologický výzkum a hrabajíc čekala jsem na Hrabala (v řečtině). Překlad Postřižin měl vyjít již zjara, ale nakonec z marketingových důvodů nakladatel rozhodl představit knihu až na podzim. Tady jsme u jádra pudla. Na knížku jsem se těšila, jako se těším na každé nové vydání. Byla a jsem velmi spokojená s profesionálním přístupem nakladatele. Můj nakladatel (Gema publications) se rozhodl systematicky vydávat, a jako jediný na řeckém trhu, českou moderní prózu. Hrabalovy Postřižiny jsou prvním svazkem řady. Mám ve výběru volnou ruku a tak si dovedete představit, co budu navrhovat a překládat. Jak už jsem několikrát psala, mám na stole Pludkovu Českou při, na které děláme spolu s básníkem Kakulídysem, a Karla Sýse, ale ten půjde k jinému nakladateli (protože Gema poezii nevydává).
   Vydání Hrabalových Postřižin se rozhodla podpořit také česká ambasáda, která si přála (a správně), abychom knížku uvedli na trh v tom nejprestižnějším knihkupectví, jaké na řecké půdě existuje. A tak zamluvili knihkupectví János v samém centru Atén. Toto knihkupectví organizuje každý den ve svých opravdu krásných prostorách nějakou akci mající vztah k literatuře. Nemohla jsem se dočkat, zároveň jsem měla trému a myslela na ty, kdo by tam měli být a z nějakého důvodu nemohou, a také na kolegy z Unie českých spisovatelů.
   Do Atén jsem dorazila už ráno a celé dopoledne jsem se bavila cizelováním příspěvku, který jsem pak o dva dny později přednášela na konferenci o době bronzové v Třešti ("Revidované datování pozdně helladského období"). Odpoledne jsem pak strávila pod Akropolí s Jorgosem (Kakulídysem), řešíc zmíněného Pludka.
   Když nadešla hodina H, uvědomila jsem si, že jsem na archeologickém výzkumu zvlčila a že nemám pražádnou chuť obléknout si něco jiného než sportovní botky, džíny a tričko. No nakonec jsem si vzala korzítek a lodičky (které mi zanechaly ještě dodneška puchýř na patě) a vyrazila jsem směr knihkupectví János. Mile mě překvapilo, že již před osmou hodinou, kdy se mělo začínat, byl salónek knihkupectví prakticky plný. Akci poctila svou přítomností také velvyslankyně ČR, kulturní atašé a další zaměstnanci ambasády, velvyslanec Kypru, nakladatelství v plném počtu, kritička a spisovatelka B. Kubareli, která knihu hodnotila, a která mě dost namíchla, neboť vedla řeči o tom, že Hrabal byl zakázaný, pronásledovaný a nemohl vykonávat své povolání. Objasnila jsem jí, že v roce 2007 již není třeba konat takové úlitby bohům a hlavně, že říkat věci, které nemám podložené je "hřích". No, moc jsme si do oka nepadly... Na akci byla také spousta Čechů žijících v Aténách a Řeků, kteří vyrostli v Čechách. Promítal se dokument o Hrabalovi, povídalo se o Nymburce, o Čechách, o pivu. To se podávalo dobře vychlazené a večer uběhl opravdu velmi příjemně. Na tomto místě třeba poděkovat také Vlastivědnému muzeu v Nymburce, které zaslalo výstavu nádherných dvaceti fotografií o Hrabalovi a Postřižinách (ale bohužel sami se nemohli zúčastnit, městské rady mají holt vlastní názor na to, co je důležité). Výstava byla instalována v knihkupectví a poté přesunuta do výstavních prostor kyperské ambasády. Celá akce se bude opakovat také na Krétě (19. 11.), přičemž se bude promítat také stejnojmenný film, jehož promítací práva ambasáda operativně opatřila.
   Domů (vlastně ne domů, doma jsem na Krétě a v Nymburce, v Aténách bydlívám u příbuzných z "řecké" strany) jsem šla veselá a spokojená (jen ten puchýř mi rušil příjemný tok myšlenek). Prakticky ihned jsem odcestovala do Čech na ten bronzařský potlach (konference "Starší doba bronzová v českých zemích a na Slovensku", která se konala na zámečku Třešti u Jihlavy pod záštitou Archeologického ústavu Akademie věd). To bylo také fajn, ale až někdy příště...
   Od nakladatele jsem dostala pár knížek, které jsem ihned rozdala a chtěla jsem si vyžádat další, ale přesně ve chvíli, kdy jsem se chystala vytočit číslo, zazvonil telefon, že první tisícovka knih je fuč a že musím pár dní počkat, než přijdou z tiskárny další. Uplynulo přesně pět dní od představení knihy, když první náklad zmizel. To považuji za dobré znamení. Pokud jste pověrčiví a myslíte, že byste měli plivnout do všech světových stran nebo tak něco, klidně to udělejte, je to pro dobrou věc.
   Na překladu jsem pracovala dva roky a celou tu dobu jsem si představovala, jaké to bude, až se bude v Řecku prodávat kus Čech, kus Nymburka, kus mé rodiny, kus mne. A teď je to tady a já mám strach, jestli jsem si netroufla až moc.
   No, v nejhorším případě mi zůstanou ty řízky a bramboračka nebo lopata a kolečko a to taky není špatné...

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]