Sotva zemřel, už má knížku. Tedy knížku o sobě. Michaela Pačová její název LADISLAV SMOLJAK doplnila podtitulem Milovaný herec, scenárista, režisér a spoluobjevitel fiktivního českého génia a výsledek jejího umu je ještě horší, než byl v loňském případě Dany Čermákové a jejího opusu Génius Zdeněk Svěrák: je beztvarý jak panák ze slámy. Poctivě jsem se snažila pochopit jeho dílo v celku a v souvislostech, přečíst a nastudovat mnoho stránek knih a ostatních materiálů, ujistí nás Páčová úvodem a pravda, už to je podezřelé. Poctivá snaha pak zjevně nestačila. Pochopila jsem, že pan Smoljak byl působením tak všestranný, že ho nelze zařadit do jedné škatulky, čteme. Porozumět geniálnímu umělci totiž lze pouze skrze jeho umění. A kniha prý vznikla především na přání dobrých přátel a známých. Smoljak si určitě zaslouží, aby se z jeho života a práce i takovou formou uchovalo co nejvíce informací pro budoucí generace obdivovatelů jeho umění. Proti tomu nic! Proti bizarnímu způsobu rozprávění a proti interpunkci všechno.
   Tvorba tohoto umělce byla vždy plná humoru, něhy, pohlazení po duši, avšak vždy za cenu konstatace přesného obrazu reálného světa a toho, „jak to na něm chodí“. Jak sám říkal, přičemž stejného názoru byl i Zdeněk Svěrák, humoru s mírou by se mělo umět použít na vše, tedy i na to, co máme rádi, a nemělo by přitom jít o žádnou útočnou satiru ani o plytké děje bez života, jako spíš o to, jak řešit aktuální problémy, radosti a starosti lidského světa, jak odlehčit divákovi v určité době a dokázat udělat dobrý vtip, a to i sám na sebe. A právě pro tento prvek byla veškerá tvorba Ladislava Smoljaka tolik populární a úspěšná. Nebyla poplatná předpisům a snažila se v rámci možností žít vlastním životem… Smoljakova díla jsou prostě nadčasová a snad je možné i říci, že autorův náhlý odchod tuto nadčasovost ještě umocnil. Dokončil tak svou uměleckou pouť, jež se navždy zapíše do historie české kultury, po bok ostatních velikánů z nejrůznějších epoch vývoje českého národa, což je patrně nejvyšší možná umělecká hodnota – historická nesmrtelnost.
   Uf. Dále pak zvíme, že Smoljak byl „přidělen“ do obyčejné, spíše chudší rodiny a dá se zde proto hovořit o ukázkovém příkladu, tak říkajíc daru z nebes, který se prostě jednoho dne objeví, a nikdo neví ani odkud přišel, ani proč vlastně právě tam… Příběhy o velmi nadaných dětech pocházejících ze skromných podmínek znějí vždy jako dokonalý námět pro romanticky laděné příběhy, avšak nutno podotknout, že ne vždy také romanticky končí. V celé historii lidské epochy existovalo mnoho nadaných, ba přímo geniálních lidí a osobností. Bohužel však ani ne polovina z nich měla to štěstí a výdrž, aby se zapsala do historie a svou prací ovlivnila chod a existenci lidské společnosti. Ti, které známe, tuto cestu přirozeně zvládli a ty, které „neznáme“, si vlastně můžeme jen velmi těžce představit. Jedno je však jisté. Bylo jich mnoho.
   Umělcova matka, pokračuje mistryně úvah, byla obyčejná pracující žena. Nepochybně milá, hodná a laskavá paní, leč žel, vzorem svému synovi s velkým uměleckým potenciálem a snahou o to v životě něco dokázat, zrovna dvakrát být nemohla. Když pracovala, tak celé dny a také se starala o rodinu. V kuchyni však prý sídlil otec, neboť si zde zařídil svou „švadlenskou dílnu“. Dvěma jinak milým lidem, kteří se rozhodli založit rodinu, se tak dne 9. prosince roku 1931 konečně narodil vytoužený syn. Že půjde o budoucího významného režiséra, scenáristu, herce, a dokonce i studovaného akademika v jedné osobě, o tom neměli přirozeně ani zdání. Malého potomka proto vedli k úspornému stylu života adekvátnímu jejich poměrům.
   V jakých asi poměrech vyrůstala Michaela Pačová?, napadá mě maně. Mezi milionáři? A dopomohl snad úpadek soudobého školství podobnému vztahu k čárkám? Kdož ví…
   Umění se doma příliš nepěstovalo, a tak Ladislavovi sice několik let chyběla průprava a zkušenosti, ovšem jeho přirozený talent nakonec sám brzy vše dohnal, možno dokonce říci, že i předehnal. Ale muselo to být velmi těžké, neboť ať chceme, nebo ne, rodiče jsou minimálně osmnáct let života vzorem. A když ne tím přímo oficiálním, podvědomým určitě. Můžeme s nimi nesouhlasit a bojovat, ale…
   Děkuji dámě i za tyhle cimrmanovské postřehy a raději nalistuji léta padesátá… Standard, který přetrvává dodnes, zvím, velel absolventům jakéhokoliv studia začlenit se do adekvátní praxe. A tak i Ladislav Smoljak nastoupil do praxe ve vystudovaném oboru.
   Teprve založení Divadla Járy Cimrmana je jakž tak popsáno (anebo opsáno?) a kniha pak pokračuje hlavně převyprávěnými scénkami z komedií, přičemž scénář filmu Vrchní, prchni! (od Svěráka!) autorka vypráví dokonce dvakrát. O jejích schopnostech pracovat s jakýmikoli informacemi více než pochybuji. Snažila se, ale byla zahlcena, občas tedy něco vybere, více však vynechá a kapitola o Smoljakovi-režisérovi Natočil filmy, na které se nikdy nezapomene je sice krátká, i tak však sestává z velké části z výčtu dokumentů (!) o Smoljakovi. Není tak těžké vydedukovat proč. Pačová i tady, i jinde, mechanicky opisovala z tzv. Česko-slovenské filmové databáze. A Smoljak-scenárista?
   Nu, hrdou kapitolu tvoří stránka (!) nazvaná Jeho scénáře měly vůni života a heřmánku sestávající z výčtu… Ouha, čeho že vlastně? Cituji: Roku 1992 režíroval komediální film Osvětová přednáška v Suché Vrbici. Téhož roku režíroval i televizní film A ten kůň mlčí! Z roku 1996 pochází jiný televizní film, Dvě z policejní brašny. Rok 1997 přinesl další režijní příležitost, opět v domáckých divadelních představeních – Záskok, Vyšetřování ztráty třídní knihy, Němý Bobeš aneb Český Tarzan, Lijavec, Hospoda na mýtince a Akt. Roku 1998 umělec pokračoval divadelními představeními Vražda v salonním coupé a Blaník. Roku 2000-2002 spatřily světlo světa hry další: Švestka a Afrika aneb Češi mezi lidožravci. Závěrečným dílem bylo divadelní představení z roku 2006 Cimrman v říši hudby. Konec kapitoly.
   Tropí si z nás někdo šprýmy? Vsadila se autorka třeba s bývalou ženou zesnulého, že o něm spíchne knihu mezi dvěma přednáškami? Nevím, ale v kapitole o Smoljakově mnohostrannosti dojde konečně i na ústřední bonbónek veledíla (a kdopak ví, nečteme-li tu vlastně úpravu nějaké autorčiny disertace, protože i to je dnes možné):
   Jako by se niterné siluety a tvorba L. Smoljaka a K. Čapka sobě podobaly. Díla obou byla současně nadčasová, umělecká, vážná, řešící aktuální problémy moderního lidstva, a také pravdivá a humorná… Stejně jako v případě Karla Čapka, který se narodil dne 9. ledna roku 1890, figurovala i u Ladislava Smoljaka ve dni narození devítka. V numerologii platí, že lidé narození právě devátý den, zejména v zimních měsících, jsou nejen výjimečně inteligentní, ale mají sklon k velkým činům, které jim, pokud se jich odváží, většinou přinesou prestiž, ale obvykle i pro lidstvo nesmrtelnost a hodnotu.
   Dala jste, slečno, anebo paní, po sobě text komukoli přečíst? Proč vám asi dotyčný nenalil čistého vína? Četli rukopis před vydáním v nakladatelství Petrklíč? Pokud ano, co dodat? A proč je podle vás cyklista řidičem kola? Až ničivě působí i váš závěrečný návrat k „náhlé“ Smoljakově smrti. Hle: Tvrdá, avšak na nás všechny jednoho dne číhající realita, zoufáte si. Možná jediná „nespravedlivá spravedlnost“ na světě, která je společná všem lidem na planetě Zemi, a přesto krajně nespravedlivá v tom, že si řadu lidí bere předčasně a mnohdy za velmi trpkých, bolestivých a těžkých podmínek… Nu, a po podobných tirádách uzavírá vše vylíčení pohřbu, doplněné z internetu staženým projevem primase českého a končí stránkou výroků z televize, ale jen z 11. června 2010 a pouze z kanálu 24! Další hezký soubor výroků osobností o Smoljakovi (Šafránková, Havelka, Vondruška, Svěrák, Havel, Urbánková, Klein, Bohuslav Sobotka, Ondřej Liška, Eva Zaoralová a novinářky Věra Míšková a Radmila Hrdinová) pochází, pravda, aspoň z různých novin, ale jen ze 7. června – a vévodí tu dokonce kus anonymní zprávy ČTK – a jak jinak, opět o falešném vrchním.
   Michaela Páčová napsala, aniž to ví, knihu roku, ale jen kdyby se známkovalo odspodu.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]