Redakce Literárneho týždenníka, časopisu Spolku slovenských spisovatelů, se obrátila na účastníky neformálního setkání slovenských literátů (Gabčíkovo, 4. října 2001), mj. i na zástupce Unie českých spisovatelů, se třemi anketními dotazy. Některé příspěvky budeme publikovat i v Obrysu-Kmeni.

   Aké je súčasné spoločenské postavenie spisovateľa, aké sú jeho práva a povinnosti?
   Domnívám se, že společenská prestiž spisovatele, českého i tzv. západoevropského (slovenského nevyjímaje), je minimální. To se odráží v tvorbě (!) i percepci literárních hodnot, na honorování knih, na mediálním zájmu, žel i v defétismu autorů samých (nic nezmůžu, nikdo dnes nečte); v neposlední řadě i na úrovni - vzato gnoseologicky, sociologicky i interně textologicky - literatury jako celku. Ta prochází hlubokou axiologickou krizí, různě modifikovanou a zdůvodňovanou (také někdy popíranou), jež je trvalým příznakem existence kapitalismu a samozřejmě i jeho restaurace v 90. letech. Krize sice může načas stimulovat literární vývoj, popř. může zhodnotit akumulovanou energii, z dlouhodobé perspektivy je však umění nepřátelská.
   V Čechách je situace zdánlivě jednoduchá: existuje vrstva protežovaná, dotovaná, subvencovaná a různými podivnými cenami a fondy hýčkaná - říká se tomu "zoficiálnělý" disent a pseudodisent. Někteří spisovatelé (dobří i špatní) si vyměnili místo s předlistopadovými, tzv. nomenklaturními (dobrými i špatnými), ale jejich působení neprospělo literatuře, protože - i jejich přičiněním - devalvovalo slovo, tedy i umělecké. Většina spisovatelů stojí nedobrovolně na okraji, rozuměj na periferii tzv. společenského zájmu, který je generován zájmy mediálními, politickými, tržním systémem nabídky a poptávky, genezí potřeb, včetně kulturních. V české literatuře to je devět autorů z deseti, bez ohledu na talent větší či menší. A navíc mají ve spisovatelské "obci" vytvářet stafáž úzké skupině vybraných funkcionářů. Líbí se jim taková role?
   Prý si roli šedého křoví vlastně zaslouží, neboť úroveň jejich slovesného díla jest tuze slabá (jak soudí naši literární kati), jsou to bývalé "šedé struktury", podezřelí extrémisté, nacionalisté a staromilci. Nebo zbohatlí grafomani. Někteří z nich - dokonce - komunisti, což je vina nejtěžší a v antikomunistické mytologii nevykoupitelná! A tak je literát nucen nedůstojně žebrat, leštit kliky u dveří mocných, mermomocí se zviditelňovat, hrbit hřbet, psát poslední slova a posílat fotografie do Blesku. Také držet ústa a krok, autocenzura bují více než kdy jindy. Prodejte se, zní heslo dne. Jak staré je to heslo, takže vedlo k domněnce, že literáti jsou vždy jen malí pomocní slouhové či větší horlivější služebníci mocných a bohatých, a ničím jiným být si ani nezaslouží. Žel, je na té pomluvě i cosi pravdivého, nelichotivého.
   A práva a povinnosti spisovatelů - použijme patetického slova - neodcizených? Nebo alespoň naleznuvších ostrov "pozitivní odchylky", kde jsou sami sebou? Jejich "povinnost" se dá stručně vyjádřit jednou větou - měli by být nejdříve svědomím individuálního lidství, vlastního charakteru, rovněž společenské vrstvy a třídy, jíž se cítí být součástí, svědomím národa, k němuž se kulturně hlásí, a posléze svědomím lidstva jako celku.
   A "právo"? Spisovatel má v prostoru literárního textu právo na vše, je-li to funkční a zmnožuje hodnotu jeho tvorby. A nemá právo na nic, co jeho tvorbu oslabuje, banalizuje a degraduje. Nadějí mne naplňuje snad jen to, že čtenář poezie nezmizel, že kulturní lidé stále potřebují literaturu a že prostor pro knižní prezentaci uměleckých děl ještě existuje - díky nim.

   Aký vzťah má súčasná vládnúca moc k dnešnej kultúre, umeniu a najmä k literatúre?
   Politická a s ní spjatá ekonomická moc vidí v kultuře, umění a literatuře jen dimenzi ideologickou (propagandistickou), merkantilní, nanejvýše esteticky ozdobnou. Nemusím snad zdůrazňovat, že literatura není jedno, druhé ani třetí, jakkoli se spisovatel může vyslovit ke společenským potřebám i formou "neliterární", má právo nárokovat výhodné honoráře (vždyť na něm nakladatel vydělává), může se nechat pozvat jako atraktivní host na večírek apod. Nekulturní politická moc - bráno obecně jako koncentrovaná a realizovatelná vůle či zájem - však nemá o kulturnost interes, vydržuje si jen ozdobnou, bavičskou, státotvornou "elitu", kterou sugeruje jako jedinou hodnotu. Nad ostatními se stáhne opona mlčení, v lepším případě jsou častováni publicistickou kritikou z rodu tupokřídlých peňázů, chuchmů, rejžků a dalších veleduchů české polistopadové scény. Vymazání nebo dezinterpretace celých generací, etap i jednotlivých osobností literatury potom není vina anonymní "vládnoucí moci", ale těch, kteří se k tomu propůjčí. Na vysokých školách i akademiích, v rubrikách deníků i literárních časopisů. Ovšem brodit se tímto močálem je stejně otřesné jako např. antisemitskou mytologií v literatuře a pranic se mi do toho nechce. Takové studium vás totiž neobohatí, jen dokonale otráví.

   Čo píšete, čo by ste chceli a kde knižne vydať?
   Od počátku devadesátých let pracuji jako vedoucí redaktor na slovníkovém projektu nazvaném Literatura s hvězdou Davidovou, z něhož prozatím vyšel první stejnojmenný svazek, dále samostatná monografie Antisemitismus v české literatuře 19. a 20. století a v tisku je druhý svazek slovníku. V současnosti se tvoří náplň svazku třetího. I tento vzniká - podobně jako předchozí - bez jakýchkoli dotací a subvencí, doprovázen pohoršením režimní publicistiky (zvláště nad zařazením hesla Karla Sýse), zato pochopením a nemalou podporou nemála osobností české vědy a kritiky. Je nezávislý v nejvlastnějším slova smyslu, což je výhoda i nevýhoda současně. Nikdo nám nevede pero, na žádný panující "ismus" a tok peněz nemusíme brát ohled, nikdo nás necenzuruje, na druhou stranu je tato svoboda ekonomicky draze vykupována. Z mnoha důvodů, jež zde nemohu rozebírat, je tato cesta schůdná a výsledkem by mělo být zmapování (popis) a interpretace česko-židovsko-německých literárních vztahů českého kulturního prostoru, pohled nezatížený pozůstatky šovinismu, přezíravostí a ortodoxií, které dosud křiví výklad našich společných kulturně literárních dějin, do nichž tak neblaze zasáhly události druhé světové války a holocaust, stejně jako nucený odsun německé menšiny, onen tragický epilog celého válečného a nacistického "plánovaného" šílenství. Ve světle tohoto projektu se jeví moje další badatelská a publicistická činnost, např. na dějinách mravoučné literatury pro mládež za tzv. národního obrození, na stránkách brněnského akademického tisku nebo kritická v Obrysu-Kmeni, jako marginální.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]