Alexej Mikulášek oslavil 2. prosince 45. narozeniny. Je literární kritik a historik, tajemník Unie českých spisovatelů. Působí rovněž jako učitel a lektor. Narodil se v Brně, žije v Praze.
   
   
   Michal Černík: Co tě přivedlo k tomu, že ses začínal teoreticky zabývat literaturou?
   Alexej Mikulášek: Publikovat jsem začal velmi brzy, už v první polovině 80. let, ještě coby student, a to ve Svobodném slově, Rovnosti a Brněnském večerníku. Nevím, budu-li mít někdy dost času a sil několik desítek recenzí, zveřejněných třebas jen v regionální mutaci, ještě někdy dohledat. Zdá se, že k literatuře mě přivedly jen předsudky, ale to by bylo moc jednoduché - kritika je věda a umění současně. Bavilo mne pohrávat si s průměrnými básněmi, dotvářet je či parodovat, dekomponovat a dotvářet. Ostatně, patří to k umění artificiálního psaní.
   Nepsal jsi v mládí také verše či povídky?
   Snad byly dobře řemeslně zvládnuty, působivé, soudě podle některých ohlasů, ale sám je považuji za projev pozérství, nápodoby, snad artificiální, a nehodlám nic z toho publikovat.
   Jsou události, které člověka poznamenávají v tom dobrém. Ale já se tě zeptám na události, které tě poznamenaly v tom nedobrém pojetí?
   Na ně vzpomínám nerad. V některých lidech jsem se fatálně zmýlil, některým zase křivdil z pozice majitele pravdy. Jednu událost bych však přece jenom uvedl, a to tzv. sametovou revoluci. V prvních měsících jsem se domníval, že jde o demokratizační proces, v němž je kapitalizace nutným zlem, ale postupem času mi bylo jasné, že nastoupil proces sofistikovaně totalitární, systém mimořádně výkonné diktatury. Diktatury peněz, zájmů, mocenských klanů. Cestu dějinami nastoupil nový, restaurační diskurz, dodnes prezentovaný jako liberální, de facto autoritativní a sektářský, jenž zakrátko ovládl bohemistiku a deformuje dodnes systém udělování literárních cen, grantů k výzkumu české literatury, vědeckých titulů, má vliv na rozhodování o možnostech prezentace vědeckých a jiných děl. Jan Cigánek tomu říkal "sametová heydrichiáda", a byl její obětí. Jejich vina.
   Koncem osmdesátých let jsi působil jako asistent na UK na katedře literatury. Jak se díváš na toto období dnes?
   Byl jsem tehdy přesvědčen, že společnost je možné obrodit a spisovatele - bez rozdílu vyznání, politické příslušnosti a umělecké metody - sjednotit na jakémsi minimálním programu. Už tehdy totalitní negativismus nového pořádku zaváněl, ale ještě nebyl oficiálním diskurzem a klíčící nové mocenské elity se uměly velmi dobře maskovat. Kdo si mohl představit, v jakou kreaturu vyroste Václav Havel, co provedou ti, co se vlámali do dveří kateder, aby se "raději mýlili se Spojenými státy, než měli pravdu s Putinem", abych citoval jednu milou blbost z jejich vědecké dílny. Některé živé mrtvoly, neproduktivní suché ratolesti, udělaly velké kariéry; jiní, kteří se rovněž vraceli po letech nucené odmlky, byli schopni překročit svůj disidentský stín.
   S tebou tam působili i další kolegové asistenti. Kteří to byli a kam je rozvál vítr osudu?
   O byvších kolezích a tehdejších kolizích s nimi raději pomlčím, jejich výroky, perfidity a špatně skrývaná nenávist či opovržení zakládají restaurační diskurz v bohemistice ostudné, v dějinách nemající obdobu než začátkem 50. let, respektive koncem let třicátých. Trvá to sedmnáct let.
   Ty neusiluješ v této oblasti o kariérní postup?
   Zatím ne. Dávat do pořádku totálně rozervanou suknici české literatury, to je práce na dlouhá desetiletí, která se bez kritické sebereflexe těch, kteří se na dnešním ostudném stavu podíleli, neobejde. Teprve potom si dovedu představit své působení na bohemistickém pracovišti, kam přirozeně patřím.
   Proč jsi jako mnozí z nich nepřehodil názorovou výhybku? Byl jsi ještě velmi mladý, mohlo ti to otevřít dveře k naplnění tvých odborných i osobních cílů.
   Kdosi mi tvrdil, že IQ se projevuje schopností přizpůsobovat se poměrům a z nich profitovat. Pokud je tomu tak, mám tento kvocient mimořádně nízký, možná tedy proto... Prostě nemohu přehodit názorovou výhybku a tvrdit o kolečku, že je čtverečkem, jen malinko upraveným.
   Kde všude publikuješ své literární eseje a literární studie a kritiky?
   Především v Obrysu-Kmeni. Nepravidelně v několika dalších časopisech nebo sbornících, které vydává brněnská univerzita nebo fórum Vyslanci Slovanstva. Velmi mne překvapilo a také potěšilo, že jsem byl jmenován členem redakční rady slovenského časopisu pro mladou literaturu Dotyky. Právě na Slovensku, výjimečně i jinde, mi vyšlo několik metodologických úvah, komparací a esejí.
   Z literárních esejí a analýz, které od tebe znám z Obrysu-Kmene, by byla už celá velmi zajímavá a pro literární teoretiky a publicisty diskutabilní kniha. Proč jsi ji ještě nevydal?
   Budu se muset vymluvit na nedostatek času. Mám rozpracovaných několik studií, jednu pro Mezinárodní kongres slavistů, druhou pro Literaturu s hvězdou Davidovou III, další pro Mezinárodní fórum Vyslanci Slovanstva, a to dnes pokládám za důležitější. Jak jistě víš, není problém, pokud na to máš, knihu vydat, ale jak ji dostat ke čtenáři? Navíc jsem velmi pomalý. Velkou odpovědnost cítím k dokončení projektu Literatura s hvězdou Davidovou, ale jeho konečná redakce je v nedohlednu. Stačilo by málo, rok či dva nerušené práce, ale nejsem ani milionář, ani nemám potřebnou schopnost sloužit některým lidem nemocným svou ctižádostivostí.
   Máš ještě nějaké další rukopisy, které bys rád vydal? A jaké jsou vůbec možnosti?
   V rukopise mám ještě monografii o Jaromíře Kolárové a historickou disertaci o počátcích mravoučné literatury pro mládež, dopracovat bych měl i diplomovou práci Politická ekonomie a literatura, zvláště pojem ekonogéma. Co se týče kritiky a esejistiky, vydalo by to na několik knih.
   Není se co divit, že jsi nevydavatelný. Jsi velmi kritický k současnému dění v kultuře, v literatuře i v literární teorii...
   Neoznačoval bych se za nevydavatelného. Publikační zájem nakladatelů a distributorů existuje, ale jen o to, co není v rozporu s panujícím diskurzem a může být se ziskem prodáno. Třeba s vydáním, distribucí, prodejem a prezentací knihy Antisemitismus v české literatuře 19. a 20. století jsem žádné větší problémy neměl. Část knihy vyšla v Drážďanech. Vydat ovšem bez grantu stopadesátistránkovou knihu o mravoučné dětské literatuře nemohu už z důvodů finančních. Na dokončení zmíněných i jiných rozpracovaných knih potřebuji dlouhodobá stipendia - za socialismu nic nenormálního. Tříměsíční stipendium k napsání eseje mi kdysi na Svazu spisovatelů málem nutili. Ale dnes? Myslíte-li jinak, neexistujete.
   Jak tě berou tví bývalí kolegové a dnešní tví odpůrci? Reagují na tvé kritické názory?
   Jsem tabuizovaná osoba již hezkou řádku let, takže o mně buď nepíší, nebo jen negativně a také proti komunistům štvou své studenty, dávajíce jim pěknou školu nenávisti. Kéž by alespoň byli upřímní a mluvili o kruciátě a vendetě. Jisté výjimky jistě existují, ale pouze aby potvrdily pravidlo. V zahraničí tyto problémy nemám: vše, co jsem k publikování nabízel, bylo nakonec zveřejněno v překladech, mé studie jsou i citovány.
   Jaká je obecně úroveň naší literární kritiky? Myslíš, že máme názorovou pluralitu?
   Proboha, jistá názorové pluralita, někdy spíše hra na ni, skončila s listopadem 1989. Od listopadu tu žádná názorová pluralita neexistuje. Jednota ideologie, jednota vůle, jednota myšlení, jednota akce, jen jednota vůdce chybí. Asi by se to dalo označit za finanční totalitu, ale ono slovo totalita je tak zprofanované, tak ideologické, propagandistické, cynicky zneužívané, že jej používat nebudu - ostatně daleko přesnější je slovo diktatura. S velkým sebezapřením listuji dnešními literárními časopisy a zde exhibujícími vědci, kritiky, znalci, odborníky, poradci, rádci a vím já kým čím ještě. Ti vlivní a mocní vám říkají: Držte s námi krok, třeba se na vás taky dostane, budeme-li ovšem chtít. Ano, jistě, nejsou všichni stejní, ale míra zastrašenosti, opatrného vyčkávání a pragmatismu je stále ještě pravdivému poznání nevstřícná.
   S kterými literárními teoretiky a kritiky vedeš názorové spory?
   S žádnými. Kdysi jsem reagoval na každé, promiň mi ten příměr, verbální zvěrstvo z akademických nebo oficiálních literárních stolic, dnes už nikoli. Nemá smysl polemizovat s lidmi, ani s konkrétními výroky, s jejich omyly a předsudky a s pýchou. S novou mytologií, s uzavřeným systémem, který pracovně označuji jako "restaurační diskurz v bohemistice", je však polemika nutná. Ba co víc, je nutná tvorba nového diskurzu - nejen antirestauračního, ale jeho důležitou složkou je i problematizace a vyvrácení restauračního výkladu dějin a současnosti literatury.
   Co pro tebe zůstalo z literatury té tak zvané totality?
   Nejvýraznější umělecké hodnoty vznikly nebo byly publikovány v letech 1948-1989 v domácích podmínkách a byly dříve či později publikovány v domácích, tzv. oficiálních nakladatelstvích. Literatura alternativní přirozeně nebyla neproduktivní, jak nám to bylo kdysi prezentováno, ale s odstupem času mi představuje právě jen alternativní proud. Nic víc než funkční doplněk a možnou protiváhu, ale také nic méně. K tomuto tvrzení mám sdostatek důvodů i argumentů, ale na ně zde není místo...
   Tolerují tvé názory ve škole, kde učíš?
   Nejsem typ člověka, který by se privátně někomu svěřoval, popřípadě vehementně prosazoval, co si o tom či onom myslí. Náš rozhovor je v tomto smyslu výjimečný. O politice se nebavím zásadně, přestože právě její projevy jsou čistým dokladem absurdity restauračního režimu. V učitelské praxi zdůrazňuji faktografii, jazykovou invenci a samostatné myšlení.
   Víš, co si o tobě myslí literáti mimo školu?
   Někteří mne považují za levičáckého liberála, někteří za komunistu, jiní za židovského aktivistu, další za polovičního Němce. A někteří i za agenta, ruské, izraelské, americké či jiné tajné služby. Žijeme v Česku.
   A co svoboda slova u nás tak krásně deklarovaná? Jak se naplňuje ve skutečnosti třeba jen v literární oblasti?
   Většina z těch, kteří hlásali před listopadem 1989 svobodu slova, ji chtěli jen nebo především pro sebe; zpočátku proto, aby se prosadili v knižních plánech, později proto, aby mohli diskreditovat své odpůrce a umlčet je. Sugerovali modus své tvorby jako umělecký a postmoderní, nový a nezatížený komunismem. Přitom šlo vesměs o komunisty, byvší nebo nedávné členy či kandidáty KSČ, nomenklaturní kádry, protežované nebo korektně loajální marxisty. Stáli za ničením ještě nevydaných knih, posléze dělali vše, aby maximálně ztížili možnosti publikování a distribuce, což platí dodnes. Vychovávají další generaci arogantních a pyšných, přesvědčených o svém světodějném poslání ve službách Nového světového pořádku, planetární elity a panliberalismu.
   Svobodu slova zde mají jen ti, kteří propagují, podporují či spoluvytvářejí restaurační diskurz, a navíc jsou pružně flexibilní charakterem i tváří. Všichni ostatní stojí na okraji, křičí nebo mlčí, vyjde to nastejno. Je to stejné jako s bezdomovci, jejichž existenci popíráte, neboť přece každý občan má právo koupit si nebo pronajmout byt. A spisovatelé, tedy většina z nich, jsou takovými bezdomovci, nechtěným odpadem trhu s agenturami, kašpárky a pozlátky, jen si to ještě nechtějí plně přiznat.
   Jsou hodnotová měřítka u nás tou hlavní prioritou při vydávání krásné literatury?
   Nejsou a nemohou být. Nakladatel musí vydělat, nic jiného mu ostatně nezbývá, knihkupec musí také vydělat - politické předsudky zde hrají velkou roli, ale ne jedinou. Vidina zisku je silnější, ta vedla i k českému vydání Mein Kampfu. Autocenzura, cenzura nakladateli, cenzura knihkupci, cenzura v tisku. Věk cenzury znovu zrozený, a v míře stonásobné. To, co vidíme na knižních pultech, je zlomek produkce, selektovaný podle pravidel, která nemají primárně s uměním nic společného. Je s podivem, že se najde i dostatek kvalitních titulů, zvláště překladové literatury, že se tu a tam najde i slušný titul český. A to nemám na mysli novodobý samizdat, ale oficiální knižní pulty, pražským Luxorem počínaje.
   V devadesátých letech se v oblasti umění a tedy i literatury vědomě rozbily normy. Co nám to přineslo dnes?
   Zásadní zproblematizování toho, co je a není literatura, kritérií toho, jak umění posuzovat, což se až v poslední době přiznává otevřeně. Konec 80. let byl předstupněm tohoto nihilismu, jenž se valil literárně kritickými řečišti a nebyl k zastavení. Bude-li kdy literární historie historicky, jinak to ani nejde, posuzovat biafru ducha devadesátých let, holocaust na jinak myslící, to spolu se spisovateli, novináři a pedagogy vězněnými, někdy inkvizitorsky vyslýchanými, vždy šikanovanými a vyhazovanými ze zaměstnání, potom popíše pomník lidské blbosti a zloby. Restaurační systém je sice špatný, ale ještě neřekl své poslední slovo, kterým je "konečné řešení komunistické otázky". Předpokládá to i plnou degradaci a diskvalifikaci marxismu, humanismu a demokracie.
   V čem vidíš příčiny? Hodně se na rozbití norem podíleli literární teoretici, publicisté a samotní autoři?
   Šokovalo mě to, ale bohužel hodně. Slepí a hluší, hysteričtí, pyšní, mstiví, zbabělí i jen pohodlní, ale vesměs již v osmdesátých letech, což později vygradovalo v listopadu a prosinci roku 1989. Neznalí toho, co k nám vtrhne, s iluzemi o Západě a Kapitalismu, tehdy socializovaném. Vítěz bere vše, napíše své dějiny a povýší svůj názor a zájem na zákon.
   Poprvé jsem si cosi uvědomil na semináři mladých kritiků v roce 1988, který organizoval Svaz spisovatelů na Dobříši. Těm tzv. mladým, hlavně kritikům, bylo všechno jasné, jejich omezenost, krátkozrakost a konfrontační tón byly jasnou výzvou k rozbití všeho, nejen špatných, ale i elementárních uměleckých a humanistických norem. Ti Janouškové, Vybíralové, Trávníčkové a spol. měli jasno, a tužili se ostošest. Pokud z nich někdo má odvahu přiznat si vlastní selhání, má můj obdiv.
   Dá se vůbec nějak rozpoznat hodnota od kýče, pokleslosti, komerce a grafomanie? Připadá mi, že častěji nad literárními kvalitami vítězí právě ty pahodnoty.
   Děsivé pahodnoty, alespoň v našem, dejme tomu středoevropském pohledu, prezentuje především televize, a nijak ji neomlouvá, že ta americká je na tom ještě hůře. Její protiváhou je divadlo, které si zachovalo svoji úroveň, alespoň v Praze. I kniha má šanci jako alternativa televizní bezduchosti a prázdnoty, hry na pravdu a hodnotu. Co se týče kritérii, je jasně rozpoznatelné dílko grafomana, především neumětelstvím a snahou uspokojit privátní potřebu psát, dílko vzniklé z důvodů komerčních, natažené a vykalkulované, i kýč, který se chce za každou cenu líbit.
   Zaznamenal jsi v poslední době v literárních učebnicích a skriptech nějaký posun k objektivnějšímu hodnocení literatury, která vznikala za minulého režimu?
   Vše při starém. Dogmata, zformovaná v exilu a disentu za přispění studené války, jsou plně oficiální, tedy závazná i pro autory učebnic. Nikdo se od nich neodchyluje, platí v dobrovolné shodě - řečeno propagandistickým termínem: totalitně.
   Ve svém projevu na konferenci UČS roku 2002 jsi mluvil o české literatuře v pokřiveném zrcadle. Jaké jsou podstatné znaky toho pokřiveného zrcadla české literatury?
   Jednak pokračují neblahé tendence z uplynulého období, tedy ignorování a marginalizace nepohodlných. Naopak jevy průměrné nebo okrajové se dostávají do centra pozornosti z důvodů politických - tzv. nemohl publikovat, byl pronásledován, musel emigrovat a podobně. Publikování za minulého režimu je přitěžující okolnost, přičemž u vybraných autorů se zamlčuje, že publikovali za socialismu, že dostávali komunistické ceny, že byli marxisty či se takto prezentovali.
   A co horšího v prezentaci současné literatury? Druhá liga české literatury je prezentována jako nositelka kanonizovaných hodnot. Poezie bez poezie, antipoezie, postpoezie, to jsou hlavní svorníky restauračního básnického kánonu, samozřejmě - čest výjimkám. V próze je situace o něco lepší, už jen díky řemeslné hodnotě dobrého čtení, reprezentovaného Vieweghem či Šabachem. I zde ovšem straší Stránští, stejně jako v dramatu Steigerwaldové, abych jmenoval tu nejostudnější spodinu, ne druhou ligu, ale okresní přebor, kteří jsou prezentováni jako současná česká literatura.
   Dostaneme se vůbec někdy z toho pokřiveného historického a literárně kritického vědomí?
   Dostaneme se z něj tehdy, když lidé pochopí, do čeho byli vmanévrováni.
   Co vytváří u literárního teoretika a kritika jeho autoritu?
   Pro mne byli a jsou největšími literárními autoritami - aniž bych s nimi musel vždy souhlasit či je napodobovat - F. X. Šalda, Arne Novák, Bedřich Václavek nebo Jan Mukařovský, z pozdějších Vladimír Dostál, Vladimír Štěpánek, z filozofů Karel Kosík, vážím si obrovského rozhledu a stylistického umění Milana Blahynky. Ze své generace nemohu jmenovat nikoho. Většina mých vrstevníků nese přímou odpovědnost za ostudný stav teorie i kritiky tzv. literární bohemistiky, někteří tiše nebo otevřeně podporují všechna zvěrstva včetně "konečného řešení komunistické otázky". Co se týče mladých, je tu několik talentů, jako například Jan Stern v oblasti mediálních studií nebo Martin Škabraha, i když s mnohými jeho liberálními vývody nesouhlasím.
   A co vytváří autoritu? Znalost, umění, kreativita, mravní zákon a humanistická víra.
   Knižní pulty jsou plné knih, nakladatelé tu soupeří v produkci různých komerčních literatur. Dochází u nás k likvidaci krásné literatury?
   To dočasně umrtvené, zavražděné, zatím nezrozené i zrozené v samizdatu, v okrajových nakladatelstvích, i to nepřijaté, rukopisné, ignorované, to se přece nevystavuje, ani na knižních pultech, ani na veletrzích. To je dnešní skrytá tvář české literatury, jíž patří budoucnost.
   Co ty sám bys tedy čtenářům Obrysu-Kmene doporučoval k přečtení z české literatury posledních patnácti let?
   Evu Frantinovou, Ivanu Blahutovou, Michala Černíka, Karla Sýse, Jaromíra Pelce, Ivo Odehnala, Ivana Fontanu, Zdeňka Frýborta, Vladimíra Janovice, Jiřího Žáčka, vesměs literaturu alternativní k té kanonizované a komerčně prezentované. Představují mi českou literaturu posledních patnácti let hodnou pojmu literatura.
   Jeden svůj článek o národní identitě, o národní kultuře a literatuře jsi před pěti lety nazval: "Jsem v konečné instanci optimista." Stále ještě jsi optimista? Upřesni mi svůj optimismus ve vztahu k národu, kultuře, literatuře.
   Ano, jsem stále optimista. Pokud nedojde ke třetí světové válce a k totální barbarizaci světa, jsem optimista. Opět se vrátíme k myšlence víry v ideály. Bez ní život, práce, generační kontinuita nemá smysl, i poslední lidé žijící kdesi v bunkru budou do poslední chvíle žít, komunikoval a věřit ve spásu, vysvobození. A to neříkám jako katolík či věřící žid: jsem, rovněž v konečné instanci, ateista. A co se týče kontextu toho výroku: byl vysloven v souvislosti se vstupem ČR do Evropské unie a zdá se mi, že jsem se nezmýlil. Evropanství je pro mne rozměrem české literatury.
   Nestává se ale náš národ opravdu tou starožitností, jak se před pár lety na konferenci vyjádřil V. Havel a jak se vyjadřují mnozí další pravicoví intelektuálové a publicisté?
   Je mi velmi trapné replikovat na kdejaký Havlův výrok, jakkoli je jasné, že právě havlové představují zvrácenou podobu českého národa, onu starožitnost a krysí tvářnost bez jakékoli estetické a užitné hodnoty. Vždy mám na paměti kovový zvuk Cenou Jaroslava Seiferta věnčeného pana Jirouse-Magora - "národ je zdechlina zrozená devatenáctým stoletím". V první polovině 90. let jejich frazeologie vítězila, ale co se postupně vrací do normálních kolejí, to je růst národního vědomí a uvědomění. Pozitivní jev, ale doufejme, že nevyústí v šovinismus.
   Jak se projevuje levicovost literárního teoretika v literární teorii? Ptám se především kvůli čtenářům.
   Pravicový intelektuál, kupříkladu literární teoretik a kritik, zpravidla o svém liberalismu a hyperliberalismu psát nemusí, neboť je přesvědčen o jeho normalitě, přirozenosti. Bude se prezentovat jako objektivní, obecně pragmatický. To se týká i postoje fašistoidního, typu "Zabij komunistu, posílíš mír", genocidy politicky zdůvodňované očistou společnosti od rudé rakoviny - všimni si, že zcela beztrestné. Zato levicový intelektuál je handicapován tupým výkladem novodobé historie jako komunismu, tedy zla, tedy je identifikován jako zločinec. Tato absolutní negace, zcela záměrná, a totální nepochopení pokusu o socialistickou společnost, jednoho z prvních, je důvodem mnohých zločinů, ale i absurdit, z nichž některé ještě nebyly vysloveny. Restauračního teroru se bojím, protože nebezpečný není terorismus malých teroristických skupinek, ale státu, jeho vojenských a policejních orgánů a lidí, majících vitální zájem na něm. To však s literární teorií opravdu nesouvisí, pokud ovšem není literární teorie jen kuběna nebo krab v písku.
   Jak bys jako občan definoval své levicové cítění?
   Jde spíše o víru, o víru v humanitu a pokrok, v poslání publicistiky a vědy v nejširším smyslu slova. O víru v elementární spravedlnost, zvláště sociální, přestože neexistuje Ráj, Život věčný. Nejsem komunista v nejhlubším, marxistickém smyslu slova, přestože si Marxe velmi vážím, podobně jako Fučíka, Václavka, Urxe, Konrada, Petrmichla a podobně, jakkoli s některými jejich výroky se nemohu solidarizovat a oni by se na mne dívali ze svého marxistického nebe se značnými rozpaky. Mám v sobě příliš mnoho generačního negativního individualismu, osamocenosti a latentního liberalismu, který mnoho mých vrstevníků vedl do náruče pravice. Třídní boj nechávám soudobým zbohatlíkům, dobře identifikovaným se svými třídními privilegii a okázale svoji ekonomickou moc a sílu vystavujícím na odiv.
   O čem právě přemýšlíš nejvíc?
   Přemýšlím o reflexi slavismu v učebnicích a čítankách literatury české pro střední školy v průběhu 20. století. Pilně sbírám fakta, badatelsky i pro mne samého mimořádně zajímavá. Pokouším se najít odpověď na otázku, proč jsou současné učebnice antislavistické či aslavistické, proč ignorují slovanský rozměr české literatury, jejích dějin i přítomnosti. Proč jej popírají nebo marginalizují.
   Co potřebuješ k svému životu, abys ho cítil jako plnohodnotný?
   Asi se nebudu lišit od jakéhokoli jiného člověka, když budu zmiňovat zdraví, rodinné a materiální zázemí, respekt a úctu. Když se nemohu věnovat vědecké práci na vysoké škole či akademii, potřebuji alespoň podmínky k soukromému studiu. Mohl bych napsat, že potřebuji svobodu, kdyby to slovo nebylo tak mnohoznačné a zneužívané liberalismem, jenž nelibě zavání hlásáním všemožných práv - ovšem pro ty, co si je mohou dovolit. Svoboda k práci totiž znamená možnost ji vykonávat a být za ni důstojně placen, a tu rozhodně nemám. V liberální představě pak splývá s materiální neodvislostí, předpokládá, že nebudeš muset otročit v jiné práci, redakční, učitelské či korektorské, abys mohl realizovat svoji badatelskou práci, kterou ti jiní, ne režim, na nějž nelze v konečném důsledku nic svádět, znemožňují vykonávat. Z tohoto pohledu nežiji plnohodnotný život.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]