Pod názvem JABLKO SMÍRČÍHO SOUDCE (Ústí nad Labem 2009, 1. vydání, 600 výtisků) publikuje svou novou sbírku básní, v pořadí již třináctou, básník Vladimír Stibor (1959, Benešov u Prahy), který vyrůstá v nepřehlédnutelnou postavu české poezie posledních let. O jeho básních bylo v Obrysu-Kmenu napsáno dost a dost, ale protože jeho tvorba je spojována s – zpravidla nepublikovanými – výhradami, pokládám za vhodné se nad nimi ještě jednou zamyslet.
   Ocitujme si na úvod jednu báseň, jako mnohé jiné ze sbírky (s výjimkou tuším deseti) bez názvu: „Smrt může vyčkávat / leda v krabici s prošlými léky, / mlsá a nabírá si plnými hrstmi / prstýnky z pouti... // Vytírala chodbu / houbou namočenou jen v octě / a ve vodě jak v čase zatmění. // Na nic víc si nepamatuji.“ (s. 40). Motivy krabice „s prošlými léky“ (jež měly kdysi léčit, ale z nějakých důvodů nebyly užívány; nyní jsou nebezpečné, jedovaté), chodby vytírané kýmsi vodou smíšenou s octem (odstraní velmi silnou špínu a současně dezinfikuje – patřila kdysi k nemocničnímu prostředí), rovněž tak explicitní úvodní pojem „smrt“, to vše fragmentárně, jen úryvkovitě evokuje cosi spojeného s nemocí, s ložem nemocného, s čímsi, co se vynořuje z paměti, nebo přesněji – vyvstává jak záblesky z vědomí lyrického subjektu. Motivy houby namočené v octě a vody v „čase zatmění“ jsou ovšem biblické: v prvním případě kristovské, v druhém upomenou na starozákonní potopu. Tak či tak rovněž souvisí s utrpením, umíráním a smrtí. Rovina reálné paměti a rovina biblického mýtu se tu prostupují velmi funkčně, do sebe zaklesnuty. Závěrečné lakonické konstatování („Na nic víc si nepamatuji“) dává básni rámec vzpomínky, a jednoznačně ji jako fakt paměti lyrického subjektu ukotvuje.
   Může být ten obraz zpochybněn, znejistěn jako umělecký? Smrt je jistě sémanticky spojena s jedem, nemocí, dezinfekcí, mučením i tmou-potopou. Může i barokně „mlsat“, (čekat, vyčkávat), okázale se vysmívat, nabírat cosi plnými hrstmi. Proč právě „prstýnky z pouti“? Možná proto, že i marnost k tomu, co zániku předchází /a současně jej představuje/, jistojistě patří: co je bezcennějšího a marnivějšího, co dříve pomíjí než třpytivé prstýnky, štěstíčka za několik haléřů či korun, koupená na pouti či vystřelená za korunu vzduchovkou? Vše do sebe „zapadá“. Jde o báseň coby poetickou lyrickou reflexi a za schopnost ji napsat, „udělat“ na takové poetické úrovni by mohl děkovat každý druhý současný český básník. Nebo dokonce devět poetů z deseti. Nebo...
   Snad jen v jednom, možná dvou ohledech zůstávají jisté pochyby, čas od času mne trápící v souvislosti s talentem Stiborovým. Snad by mohly vyplývat ze srovnání Vladimíra Stibora s těmi, které sám na jednom místě sbírky explicitně připomíná (a jejich poezie jej opravdu, nezpochybnitelně ovlivnila), tedy s Vladimírem Holanem a Robinsonem Jeffersem, ale i nezmiňovanými, kupř. J. Seifertem a J. Horou. Stibor je básník receptivní, znalý svých předchůdců a těžící z jejich rezervoáru: je to myslím na sbírce znát. To či ono také oni prožili, protrpěli, dosnili, a napsali, třeba někdy dříve a lépe, jistě v jiné souvislosti. Tedy plagiát?! Ale ne, Stibor není kopista a nepíše kopytem, a kdo by mu něco takového podsouval, byl by jen hoden chvály dnešní „kritiky“ a zlovolné „bohemistiky“... Stiborův básnický svět a „duch“ je kongeniální těm zmíněným, nic víc a nic méně. Bohužel právě srovnání s osobnostmi české a světové poezie by ukázalo „jisté jeho rezervy“, jak se kdysi psalo. Ty možná vyplývají z oné někdy přílišné fragmentárnosti a „udělanosti“ veršů, v nichž vše do sebe až čítankově přesně zapadá (viz úvodní rozbor – mnohé básně je možné „odtajnit“ zcela analogicky – a možná i beze zbytku). Ale kdo z dnešních protežovaných básníků by v komparaci s Holanem nebo Jeffersem obstál? Tím se liší dobré řemeslo (jež je vždy podmínkou umění), tím se liší opravdově pociťovaná touha a bolest, latentní smysl pro lyrično a zámlku, cit pro slovo a poetický příběh Stiborův od – geniality, třeba připomínaných Holanů a Jeffersů. Srovnejme Stiborovo čtyřverší „Poslední, / jak říkávala ta / co milovala popínavý sad, / bývá šílená“ s obdobnými motivy seifertovskými („Nejkrásnější bývá šílená“), nebo Stiborovo epické vyznání „Nemohu na tebe nemyslet. / Jako na bolest / svéhlavou / a nosící v podpaží / závěrečnou zprávu / o přístavech, / kde proti sobě stály bojové lodi. // Taková trýzeň“ s Jeffersovým „skalním“ romantismem, nezprostředkovaným strmým patosem, zápasem s trýzní a potažmo i Smrtí (oprávněně psané s velkým počátečním písmem). Nebo i s politickými, krutě pojmenovávajícími slovy, které jsem nedávno v překladu nalezl na internetu, a také si ihned opsal: „Vyhni se otrokům žvanícím o demokracii / I psům žvanícím o revoluci, / Opilí řečmi, lháři a důvěřivci. / Věřím svým špičákům. / Ať žije svoboda, k čertu s ideologií.“ (http://www.blisty.cz/art/48419.html).
   Ale právě proto není důvod zpochybňovat solidní úroveň Stiborových veršů, což se někdy přece jen děje: veršů poctivých, taktních, nekonjunkturálních, vnitřně charakterních a básnicky na intelektuálně kvalitní úrovni komponovaných. Básník to ostatně dobře ví sám, a dobrovolně se na konci své knihy „vzdává odvolání“: přijímá tak rozsudek čtenářů i kritiky.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]