Malířský ateliér Vlastimila Tomana v třebíčském Týně je obtížně k nalezení. Maličký domek, kde se nachází, se sotva čím liší od sousedních vesnických stavení. Pár metrů za plotem dvorku je už pole, les je na dohled. Vlastimil Toman je zde šťasten. Okolní příroda mu poskytuje nekonečnou inspirací, kreslí ji a maluje už půl sta let.
   Před čtyřiceti roky, když se z pražské Akademie vrátil k rodičům do Třebíče, napsal první krátké pohádkové příběhy. Některé uveřejnil s vlastními ilustracemi v brněnské Rovnosti. Od poloviny sedmdesátých let publikuje i verše, převážně přírodní lyriku. Vyšly v časopisech Naše rodina a Universitas, v denících Rovnost, Brněnský večerník, Zemědělské noviny, v regionálních týdenících, vysílal je brněnský rozhlas.
   Literárně umělecký klub v Třebíči vydal v době své nedlouhé existence (70. léta) prostřednictvím Okresní knihovny dva sešitky Tomanových veršů pod tituly Zachvění (1975) a Dech země (1976). Vlastním nákladem pak Toman vydal řadu drobných neprodejných bibliofilských tisků vlastní poezie, všechny se svými ilustracemi. Připomeňme alespoň některé - Jiskření v tichu (1976), Krajina domova, Jablko poznání (1978), Rašení světla (1978), Křídla z prachu (1980), Bílé ticho (1982), Samé návraty (1982), Věčné proměny (1984), Tikot srdeční krajiny (1987) a dosud poslední, s titulem Cesty naděje, již pro Tomana k jeho únorovým 70. narozeninám vytiskl v šedesáti pěti výtiscích Jan Juránek v Rájci - Jestřebí.
   Tomanova privátní vydavatelská aktivita v oblasti vlastní poezie pevně stojí na prožitku rozměrné radosti. Je zcela nezištná. V souvislosti s vydáním bibliofilii Samé návraty Toman napsal v únoru 1982 autorovi tohoto příspěvku: "...lidi většinou uvažují rozumně a mohou si říct, že je bláznovství, nesmysl platit za vytištění a pak to rozdávat, ale v tom vidím a hledám úplně něco jiného. Já nevidím ztracené, nebo vyhozené peníze, ale radost z toho, že člověk chce udělat něco hezkýho. Kolikrát se prachy prolijí hrdlem anebo jinak se využijí, ale všechno zmizí. Nic nezůstane. A tady, v tomto případě, když nic jiného, tak alespoň radost z něčeho, co člověka může potěšit, a to je někdy víc, než pijatika nebo žvanec..." (Nutný dodatek: Toman je odjakživa abstinentem).
   Námětem Tomanových veršů je zejména, jako v tvorbě výtvarné, důvěrně známá, hluboce procítěná a vroucně milovaná krajina domova. Toman vyznává obdiv jejím krásám a nachází lyrickou i lehce baladickou tajemnost, již vyjadřuje obrazem slov (Dech země, báseň Podmrak: Kroky šustí vyhaslým létem/ cesta ospale proniká/ v topolech havraního černa/ Výhled do ticha mraků/ v pokleknutí rosy trav/ chřestilo tajemství země... Rašení světla, báseň U lesa: i v stojatých vodách/ přistávají vážky léta/ na křídlech vozí/ špetku modře z oblohy/ a v letu lesního ticha/ lesk světla dne sbírají...).
   Není však romantickým snílkem, bezmezně uneseným tichem lesa, travnatými stráněmi a ptačím trylkem. K rozměrným citům vždy přiřazuje rozum. Proto snad v každé bibliofilii vyslovuje též přímou obavu, že vše, co v krajině obdivuje, jednou zmizí, a žal nad již zmizelým, zničeným činností netečného člověka "v zájmu civilizačního rozvoje a industrializace" (Samé návraty, báseň Srdeční krajina: Jakoby přes noc zloději/ nám uloupili to nejdražší/ Zákoutí krajin našeho mládí... Cesty naděje, báseň Zásah světla: Na památku zůstávají jen paseky/ Je nám těžko/ V ostrém slunečním světle/ Jako bychom káceli sami sebe/ když ztrácíme voňavý stín lesa).
   Důležité, byťsi ne tak hojné, jsou Tomanovy básně obsahující reflexi světa a sebe v něm. Bibliofilie Křídla z prachu, již vydal v roce 1980, v souvislosti se svými 50. narozeninami, je v tomto smyslu nejsevřenější (v titulní básni Křídla z prachu: Až jednou/ polapí má křídla čas/ a můj prach rozvane vítr/ pokořena bude vůle/ osudem. A v básni Víra: Ať vkročíš kamkoliv/ všude vyroste naděje/ Síla je v nitru/ člověka).

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]