Pod názvem ŽIVOT DRÁMY A DUCHOVNÝ ROZMER DIVADLA vydala Veda, nakladatelství Slovenské akademie věd v Bratislavě, podnětný soubor studií předního slovenského teatrologa a teoretika dramatu Pavola Palkoviče, profesora na Univerzitě sv. Cyrila a Metoda v Trnavě, člena naší partnerské organizace - Spolku slovenských spisovatelů. Obsahuje čtrnáct studií a kritik publikovaných (až na jednu výjimku) ve vědeckých sbornících a časopisech v letech 1978-1999.
   Jak uvádí autor v Ediční poznámce, bylo jednou z hlavních myšlenek sborníku ukázat, "že katarzný účinok divadelného diela je priamo úmerný sile dramatického prvku v ňom". Sborník obsahuje texty, jež autor rozdělil do tří skupin. Jsou to jednak studie "čistě" teoretické povahy o prostupování literárně dramatického a divadelně scénického prvku, které mají charakter vysokoškolského učebního nebo encyklopedického textu. Následují teoretické úvahy o "prestupovaní estetického /dramatického/ a etického aspektu v dramatickom umení" a konečně kritické rozbory a reflexe konkrétních divadelních představení s ohledem na možnosti dramatického textu. Autor navazuje nejen na světovou a slovenskou literární a divadelní vědu, ale zhodnocuje i podněty československého strukturalismu a levicové avantgardy (např. J. Mukařovského, M. Bakoše nebo J. Honzla).
   Za cenné považuji metodologické studie o způsobu existence dramatického díla, o jeho "dvojdomosti" a syntetickém charakteru. Oprávněně píše v úvodu o dramatickém dění jako procesu "diagnostikovania chorej ľudskej duše" a v návaznosti na tradici (od antiky až po kritický a moderní realismus) že "spodný prúd dejového toku tvoria následovné články riešenie zápletky: vina (hriech) - uvedomenie si viny s následným pokáním, resp. trestom - zmierenie (so sebou, so svetom, s Bohom)", jakkoli tento model nevylučuje i jeho popření, negaci (s. 8). Stav dramatické kultury na Slovensku charakterizuje jako krizový, tedy plně "korešpondujúci so situáciou v západných krajinách. Všeobecne ho možno charakterizovať nerovnosťou medzi ponukou a esenciálnymi potrebami človeka postmodernej spoločnosti." Příčinu tohoto stavu spatřuje ve dvou protikladných, "extrémních", tendencích: "Prvú predstavuje narcistické uzatváranie sa tvorcov do seba, únik k divadlu 's vylúčením verejnosti', druhú nadbiehanie konzumentskému apetítu širokej verejnosti výrobou bezproblémového produktu masovej diváckej spotreby."
   Inspirativní jsou rovněž analytické kritické recenze-studie inscenací děl např. Josefa Gregora Tajovského ("v premenách času"), Ivana Bukovčana (i v Čechách dobře známého dramatu Kým kohút nezaspieva), Karola Horáka (resp. sondování Horákova "zápasu" o Jonáše Záborského a poetiky hry Nebo, peklo, Kocúrkovo) nebo Carla Goldoniho (v podání Piccolo Teatro di Milano na Wiener Festwochen 1993).
   Bez zajímavosti nejsou ani reflexe o jednotě estetického a etického prvku v dramatickém díle, využívající Aristotelových, Hegelových i Čechovových postřehů a závěrů, přestože některé jsou spíše svědectvím o době vzniku (Divadlo a dráma včera a zajtra, 1990), o velkých iluzích, které sdílela i slovenská, i česká společnost, nejen divadelní. Věda však nad ideologií ve sborníku zvítězila, a to je podstatné.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]