(ad Haló noviny/Obrys-Kmen 15. 10. 2004. Dvojitý nelson byrokracie - Ivo Havlík)

   Pravda je natolik vzácná,
   že musí být doprovázena
   lží jako tělesnou stráží
   W. Churchill

   Přes nesporné novinářské kvality p. Havlíka, je tento materiál přesně tím, čím neměl být. Jednostrannou a neprověřenou výpovědí (téměř na objednávku). Věci mají mít jasný charakter, jak říkával Aristoteles, kdo jasně myslí, ten také jasně mluví. Tento článek není jenom bavením se o zápasu mimo žíněnku, ale ryzí podpásovkou.
   Paní Frištěnská (sic!), pokud skutečně p. Havlíkovi sdělila to, o čem píše, neříká pravdu. Muzeum tělesné výchovy a sportu, které je od r. 1972 součástí Národního muzea, opatrovalo sbírky po G. Frištenském jako sbírky patřící státu (o tom také byla v prosbě Frištenského řeč). Bláboly o tom, že sbírky nejsou vystavovány mohou vyvrátit ty desetitisíce návštěvníků stálé expozice muzea (do požáru záměrně vyvolaného v Tyršově domě v r. 1998). Frištenského sbírky, byly součástí expozice dějin meziválečného období. Tyto sbírky mohla veřejnost vidět i na rozsáhlých výstavách v Lobkovickém paláci na Pražském hradě v posledních čtyřech letech (Století těžké atletiky, Padesát let Muzea tělesné výchovy a sportu). Nejsou tedy uloženy »v bednách v Terezíně« (mimo jiné v jednom ze špičkových evropských depozitářů!). To všechno si mohl pan Havlík jednoduše ověřit. Další zúčastněný, autor publikace o G. Frištenském Ing. Dittrich může ostatně dosvědčit, že ze strany muzea dostal veškeré potřebné materiály k napsání publikace a dokonce i tam, kde to bylo spojeno s mimořádnými vícepracemi pro malý personál oddělení. V tomto ústředním dokumentačním středisku české a československé tělovýchovy a sportu pracuje šest lidí odborného personálu, který poskytuje ročně servis stovkám badatelů nejen z ČR, střední Evropy, ale i dalších kontinentů. Nikdo z nich si nestěžuje, pouze pí Frištěnská, která sice pláče hezky, ale na nesprávném hrobě.
   Ostatně když jsme u toho, měl jsem tu smůlu, že jsem byl v létech, kdy se Frištěnští (sic!) v muzeu jen rojili (suploval jsem neobsazené místo archiváře) a aby bylo jasné, vedle jednoznačné arogance nikdo z nich neprojevil zájem o medaile, plakety, obrazy, fotografie, ale zato se všichni vzácně shodovali v požadavcích na archivní materiál, který měl potvrdit jejich nároky na nemovitosti, polnosti atd. po G. Frištenském. To jen, aby bylo každému jasno!
   S pí Frištenskou jsem se nesetkal a abych se přiznal, ani po tom netoužím. Ostatně z korespondence mezi ní a ministrem kultury, ředitelem Národního muzea i dalšími odpovědnými pracovníky vyplývá pouze nepochopení stavu věcí.
   Nesmíme zapomenout ani skutečnost, že před několika léty Národní muzeum vystavovalo v Litovelském muzeu právě Frištenského materiál a jednání s tehdejším vedením muzea bylo profesionální a velmi vstřícné. Část této výstavy jsme rovněž vystavovali v Tyršově domě.
   Nu a na závěr. Podle pí. Frištenské muzeum neexistuje. Možná je to její zbožné přání, ale má smůlu. Muzeum tu je, plní své úkoly vůči veřejnosti a jak se zanedlouho pí Frištenská přesvědčí, bude mít i svou novou stálou expozici, kde bude Frištenského pozůstalost mít opět odpovídající prezentaci. Prezentuje se i medailony v ČT (včetně toho o G. Frištenském), v seriálu Vltava v obrazech, v podchodu metra MUZEUM má do konce roku rozsáhlou výstavu a 1. 11. zahajuje největší výstavu věnovanou jednotlivému druhu sportu FOTBAL! v největších výstavních sálech muzea. Takže pozdrav p. Havlíkovi i pí Frištenské: ŽIJEME, jako jedno z nejstarších sportovních muzeí světa, s největšími sbírkami, do kterých právem patří i trofeje G. Frištenského.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]