Letos, kdy vzpomínáme 60. výročí konce druhé světové války, vydalo moskevské nakladatelství Eksmo knihu generála Viktora Filatova VLASOVŠTINA ROA: BĚLYJE PJATNA. Kniha vznikala shrnutím i reedicí výsledků dlouholetého autorova bádání nad problematikou osudů původně generála Rudé armády, později zakladatele Ruské osvobozenecké armády (ROA) Andreje Andrejeviče Vlasova.
   V hodnocení generála Vlasova je skutečně zajímavé, že jak soudobí fašističtí propagandisté, tak i mnozí současní historici v něm vidí bojovníka lidového odporu proti Stalinově diktatuře a komunismu na straně fašistického Německa. Proto je jimi tento pro Rusy "největší zrádce vlasti" ospravedlňován, dokonce i heroizován.
   Viktor Ivanovič Filatov dlouhým pečlivým studiem dokumentů i rozborem literatury došel k závěru, že generálporučík A. A. Vlasov byl hluboko zakonspirovaným vlivovým agentem GRU - sovětské vojenské rozvědky.
   Tuto hypotézu (k dispozici prý neměl dosud oficiálně uzavřené archivní fondy GRU) dokazuje z přístupných mu armádních dokumentů i reinterpretací známých zahraničních pramenů. Nový výklad má i pro historiky obecně užívaná memoárová díla německých důstojníků z Vlasovova okolí Strik-Strikefeldra, Heera a dalších. Dlouholeté armádní žurnalistické zkušenosti, nabyté generálem V. I. Filatovem v ústředním vojenském tisku (v listu Krasnaja zvezda,Voprosy vojennoj istorii), mu pomohly k daleko pozornější analýze pramenů i literatury, než jakou zaznamenáváme u jiných historiků pracujících na tomto tématu. Jeho pohled na Vlasova není v současné odborné ruské literatuře ojedinělý. Podobné názory má například i kand. hist. věd A. Kolesnik v knize General Vlasov - predatel ili geroj.
   Že byl Vlasov školeným důstojníkem GRU, je možno jasně dohledat v jeho osobních spisech, uložených v armádním archivu i v jím upravených životopisech
   z doby zajetí. Jako štábní důstojník tehdejšího Leningradského vojenského okruhu již před válkou uvádí, že byl posluchačem tlumočnických zpravodajských kursů. Autor knihy Vlasovovův osobně psaný životopis komentuje (bez dalšího uvedení pramene), že ve skutečnosti tam byl nikoli posluchačem, nýbrž přednášejícím. Vlasovovi bylo pro činnost v Čankajškově armádě v Číně již tehdy vybráno krycí jméno Volkov. (Nebylo to Volchov, jak píše francouzský novinář J. Ch. Buisson.) V GRU prý, podle Filatova, jsou krycí jména odvozena z osobních vlastností agenta a stylu jeho práce. Volkov v jeho výkladu znamená vlk - samotář. Ohledně činnosti v Číně, kdy se Vlasovovi podařilo dovést čínskou armádu k prvním vítězstvím nad japonskými agresory, se v západní historické literatuře obvykle píše o jeho ocenění zlatými hodinkami z rukou paní Čankajškové. Tento diplomatický dar autor ani nezaznamenává, ale v souvislosti s ukončením mise píše o jeho sovětském vyznamenání řádem V. I. Lenina, uděleném bez Zlaté hvězdy Hrdiny SSSR, o němž nevědí naopak západní badatelé. Ani Vlasov se jím nechlubil. Byl to vysoký řád pro důstojníka sovětské mise, kterému byla teprve po návratu z Číny svěřena divize.
   V knize je doloženo přátelství Vlasova s pozdějším maršálem G. K. Žukovem. Spolu také absolvovali vojenské školení "Vystrel", zaměřené na přípravu nejperspektivnějších velitelů armády. Na rozdíl od G. K. Žukova, který Stalinovi nejen oponoval, ale dokázal se mu postavit i v případech jeho hněvu, viděl zřejmě Vlasov ve vrchním veliteli boha, jehož příkazy vždy bez odporu plnil. Jasně patrné je to na příkladu bojů o Kyjev. Žukov se tehdy Stalinovi vzepřel a označil obranu města za zbytečné plýtvání silami. Velící důstojník 37. armády, velitel kyjevské posádky A. A. Vlasov, plnil Stalinův příkaz "ani krok zpátky" tak, že jej zraněného vynesli z obklíčení vojáci.
   Jiná je situace v bitvě o Moskvu. Vlasov najednou mizí od své armády, není k nalezení a Žukov jej dá hledat po nemocnicích. Prý měl zánět středního ucha. Denní tisk však uveřejňuje na první straně portréty Žukova a Vlasova jako zachránců Moskvy. Žukov, který patřil k tvrdým velitelům, mu poté napsal vynikající posudek. Kde byl tehdy Vlasov? Autor ne bezdůvodně vyjadřuje názor, že byl tehdy
   připravován pro svůj zpravodajský úkol. Později na to nebyl čas a svěřenou jednotku již neopustil. V březnu 1942 jej zpovídá Ilja Erenburg, jemuž se svěřuje se svým niterným vztahem k Stalinovi i k ruským vojenským tradicím. N. S. Chruščov, který vedl v době Vlasovova působení v Kyjevském vojenském okruhu coby vedoucí tajemník KS Ukrajiny čistky mezi vojáky (v práci je přetištěno jeho hlášení), jako ve více případech i o Vlasovovi po válce lhal. Prý jej jmenoval chybně velitelem armády. Lze s Filatovem souhlasit, že takové jmenování bylo v kompetenci jen samotného Stalina. A Stalin byl podle autora jedním z mála, který o údajné akci GRU věděl, nebyl-li sám jejím iniciátorem. Vlasov se ke Stalinovi po celou válku hlásil i oblečením. Jak si Filatov všiml, nosil stále blůzu s velkými kapsami, bez nárameníků. Blůzu stejného střihu a provedení Stalin nosil až do konference v Teheránu, kdy se objevil v maršálské uniformě. Vojáci a důstojníci ROA byli však vystrojeni v německých uniformách s patřičnými nášivkami těchto divizí.
   Problémem každého rozvědčíka je navázat po výsadku spojení, informovat o svém stavu. "Vlk - samotář " to přes německý pečlivý dohled udělal pomocí svých kolaborantských výzev. Autor jejich text porovnal se Stalinovými válečnými projevy i rozkazy. Přes Němci redigované antisovětské a antistalinské výpady lze v nich najít i skryté věty od Stalina přímo opsané.
   Autor sleduje celou Vlasovovu činnost v kontextu "ilegální armády GRU" na nacisty okupovaných územích. Partyzánská činnost, její organizace vypracovaná na základě zkušeností občanské války i její již předválečné cílené kádrové zabezpečení dokládané autorem mimo jiné i z armádních osobních spisů (například P. K. Ponomarenka a S. A. Kovpaka) je v přímém protikladu k antisovětským televizním "dokumentům", které jsme měli možnost sledovat zejména na ČT 2. Filatov poukazuje na strategickou úlohu, kterou prý sehrály ruské dobrovolnické divize v závěru bitvy u Kurska, badateli nespravedlivě prý opomíjenou. Tato jeho stručná teze, kterou několikrát opakuje, není v textu doložena odkazy na dokumenty. V západoevropské (např. anglické), ani ruské odborné literatuře opravdu nenajdeme ani zmínky o účasti "ruských dobrovolnických" formací v této bitvě na straně wehrmachtu. Vlasov nebyl jediným generálem, který přešel k nepříteli. Členové jeho osvobozeneckého výboru se skládali ze zasloužilých členů VKS(b). Ti podobně jako sám Vlasov byli bez nejmenší kádrové skvrny, tedy bez osobní politické motivace ke zradě a úspěšně prošli armádními čistkami 30. let. Generálové vlasovci, jakým byl i legendární hrdina Lukin, který dokonce neměl souhlas ústředí k vstupu do ROA, byli po válce rychle zařazeni zpět do armády i strany, pokud nebyli známi z nacistické propagandy.
   Jak dosvědčují dodnes těžko přístupné dokumenty z kupodivu neveřejného poválečného procesu v roce 1946 s vlasovci - bělogvardějští zrádci i s německým bělokozáckým atamanem Panwitzem byli teprve roku 1947 souzeni veřejně - šlo prý o připravenou soudní hru. Také přípravné důkazní řízení bylo oproti bělogvardějcům, Vlasovovým oponentům, krátké. Sovětským orgánům byla činnost ROA jasnější. O samotném řízení byla vydána jen krátká zpráva. Filatov nevylučuje možnost, že na Vlasovovi a jeho nejznámějších generálech z ROA nebyl trest smrti vykonán. To je také základem úvahy letos u nás vyšlé slabé francouzské kompilace Jeana-Christophe Buissona "Jmenoval se Vlasov." V žádných archivních dokumentech nejsou uvedeny podrobnosti, kde byl rozsudek proveden a kde leží jejich hrob. Také osudy řadových vlasovců byly v poválečném období snazší, byli odsouzeni nikoliv do trestního tábora, ale k pracím ve vyhnanství, které mohli sdílet s rodinami. Již v 50. letech zažili amnestii.
   Se všemi autorovými názory nelze souhlasit, zejména s jeho vysvětlením stalinských represí. Některá jím uvedená fakta nejsou dokumentována prameny, ale to není knize na závadu. Archiv GRU není oficiálně přístupný a je zcela evidentní, že ruský generál Viktor Filatov využil i ústních informací. Přestože se některé pasáže proto budou zdát méně věrohodné, je kniha jistě zajímavá pro naše historiky strategických studií, zabývající se sovětskou a ruskou armádou. Je určitě odrazem názorů současné ruské generality, k níž má autor přístup.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]