MHD – Marnosti Hladových Duší je knížkou, kterou ze svých prozaických prací sestavila Klára Podobová (1984), před nemnoha lety studentka soukromého gymnázia v Letohradě, dnes již absolventka Soukromé vysoké školy Josefa Škvoreckého v Praze. Publikace je menšího formátu, s nijak se nevnucující decentní obálkou; vydala ji Literární Akademie, vhodně ilustrovala Magda Kadlecová. Sbírka je prvotinou mladé autorky a obsahuje devět povídek (Hladová po normálu, Anděl, Chodov… Tak to chodí, Život v taktu metronomu, Tramvaj číslo 4, Neřesti Karlova náměstí, Ze tří vteřin se nestřílí, Konečná svobody?, Touha, Nestihla jsem).
   S určitým zjednodušením by se dalo napsat, že prvotina je vyloženě pražská záležitost, ale přes všechny ty typické znaky života ve velkoměstě, které se mladé autorky tak či onak dotkly, v ní zůstala duše, jež si neustále uvědomuje, odkud tam přišla a proč. V povídkách se bezesporu zrcadlí její tamní život, má dar odsoudit to, co se odsoudit podle jejího názoru má, taky má dar povznést se nad malichernosti a hlavně vidět. Vidět tu bídu, kterou představují některé životní osudy jejích postav. Ne, že by objevovala nový kontinent, ale je svá třeba i v banalitě (například povídka Hladová po normálu), neuhýbá od problému, dovede ho pojmenovat, dokáže odhalit kořeny zla a její texty netrpí zbytečnou mnohomluvností.
   Zjednodušoval bych i tvrzením, že v převážné většině próz jde o jakési prvotní okouzlení velkoměstským prostředím a možná i lidmi „velkého světa“, vzhledem k tomu, že až na jednu povídku umísťuje děj do kulis Prahy, ale zmíněné ovlivnění se postupem času mění na realistický pohled, protože jí zcela zákonitě dochází, že ty záležitosti, které ji třeba i šokují, se nedějí pouze na půdě našeho hlavního města, že jsou součástí vývoje společnosti v nově nastavených podmínkách.
   V nejedné povídce jde o cesty žen hromadnými dopravními prostředky. Cituji: Ještě pět zastávek a jsem doma. Bydlím u autobusové točny. Občas se stane, že si jezdím tam a zpátky a jen tak přemýšlím. Možná stárnu. Vystačím si hodiny s vlastními myšlenkami a nic mě nedokáže rozhodit… Nenechme se mýlit, protože v autorčině podání nejde o pouhé přesuny odněkud někam a rozhodně nejsou samoúčelné; postavy neřeší pouze své vlastní, někdy až banální problémy, jak se na první pohled zdá, ale dívají se kolem sebe vnímavýma očima a zásluhou toho dostávají prózy zcela jiný rozměr, než jsme původně předpokládali.
   Vtipně napsaná a nejvíc citově zaangažovaná (a přiznávám, že s netrpělivostí mnou očekávaná) je závěrečná povídka Nestihla jsem, kde jde autorka k samým kořenům sama sebe, do svého nitra a současně do prostředí, v němž žila, než se vydala do Prahy.
   Když závěrem shrnu své dojmy z povídek mladé autorky Kláry Podobové, převládá optimismus; a tak věřím, že jde o zdařilý start, který napovídá, že lze v dalších letech očekávat ještě více.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]