Láska k poezii je zpravidla vlastní lidem dobrým, ušlechtilým a schopným vděčně ocenit, co je v životě krásné a správné. A je až neuvěřitelně nakažlivá, budívá někdy už v dětství a obvykle během dospívání touhu i aktivně se na ní podílet: nejen ji číst, také ji psát. Dobroslava Provazníková-Vydomusová, která pak pomáhala celý život lidem trpícím, stihaným bolestmi jako lékařka, psala veršíky už ve svých patnácti, měla na střední škole svoje Prvotiny, před maturitou další sbírku Nitro, a v následujících šesti dekádách si uspořádala sbírek ještě sedmnáct. Výmluvné jsou názvy: Život, Můj svět, Moc temnoty, Světlo v tmách, Člověk atd. až po Jsem cizincem na této zemi, Vědomí bytí i Život a čas. Z nich nyní vybrala přes 70 čísel do výboru OBELISK (xPrint, Příbram 2012).
   Ta sličně vytištěná a svázaná knížka je především dokladem celoživotní vůle k poezii, oslavovatelce krásy a dobra, utěšitelce, pomáhající jako maminka unést všechnu tíhu strasti. Některé verše a sloky (třeba poslední ze Zářijového dne) prozrazují i nemalou vlohu poezii psát: „Zářivý / je zářijový den / příslibem darů krásy, / příslibem dobra všem. / Jdem polem života, / však nevidíme konce, / a co jsme zaseli, / to žnem.“ Žel takových šťastných, svou prostotou působivých slok a veršů není v knížce mnoho. Snad příliš vůle psát poeticky zahlušuje mnoho veršů zbytečnými slovoslednými inverzemi, poetickými slovíčky a obrazy. Sonet o autorčině muži, který kdysi zasadil jeřabinu, na niž se opodál smával lýkovec, má krásný verš poslední: „Zemřel. Spolu s ním lýkovec i vznosná jeřabina.“ Ale běda, místo „kdysi“ je v Sonetu pseudobásnické „kdys“ a jaro je tu, „když z křišťálu žezlo své královské odevzdá zima“. Příliš takového poetična už anachronického dusí autorčin v podstatě mélický talent.
   Přes toto shrnutí, které žel nemohu smlčet, nelze si autorky nevážit.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]