JAK JSEM JE POZNAL
   František Kožík (1909 - 1997), spisovatel, dramatik a básník

   S Františkem Kožíkem jsme se vídávali při různých příležitostech, nejčastěji na posezeních ve Slováckém krúžku v Praze, na moravském plese, na ochutnávce vín a později v jeho strašnické vile.
   "Vším čím jsem byl, byl jsem rád! Nejprve mi učarovalo divadlo. Kromě Právnické fakulty jsem vystudoval také dramatickou konzervatoř. V hereckém prostředí jsem se cítil stejně doma, jako s rozhlasovým mikrofonem v ruce. Přestože si mne moje maminka vždycky představovala jako vznešeného soudce s lvíčkem a v taláru, zvítězily nakonec úplně jiné lásky," dozvěděl jsem se od Františka Kožíka při našem prvním setkání u jeho pracovního stolu, když mu bylo sedmaosmdesát. "Mým spolužákem v Brně byl pozdější vynikající herec a přítel Karel Höger. Po krátké soudní praxi u mne zvítězil rozhlas. Vždycky mě všude přitahovali lidé, dobrá společnost, přátelé, lidé, kteří měli rádi svou práci a pro ni dokázali dýchat."
   Nejúspěšnějším a nejpřekládanějším Kožíkovým dílem se stala kniha Největší z Pierotů. Kožík ji začal psát v roce 1939 a dokončil za tři měsíce. Rukopis vyhrál v soutěži londýnské literární agentury James Pinker and Son. Ještě během války vyšel román v překladu v Anglii a v USA.
   "Nejostřeji román po vyjíti u nás napadl tehdy vážený literární kritik Václav Černý poté, když kniha vyšla ve čtyřech vydáních v letech 1940 - 1941 a pak až po šesti letech."
   Léta se věnoval spisovatel František Kožík tvorbě životopisných románů, velkým osobnostem české a světové historie, zejména divadla a hudby. Ale stejnými láskami se stala i města Telč, Praha, Český Krumlov, Hluk.
   "Jsou teoretikové, kteří tento druh literatury posuzují jako nižší umění. Dokonce někteří z nich říkávali, že o čem se dá napsat jedna věta, třebas prý o Mánesovi, Kožík hned napíše celou knihu. Mám dost fantazie, abych si vymyslel fiktivní příběhy a zaplnil je vlastními postavami. Avšak bytostně mne celý život zajímá historie, její osobnosti a osudy, které si náš zájem zasluhují. Dějiny velmi často vysvětlují přítomnost a ukazují nám cestu. Čím jsem starší, tím se úzkostlivě držím pravdy...Vzpomínky porovnávám s fakty."
   K těžkým vzpomínkám, životním traumatům Františka Kožíka patřila návštěva Katyně v letech války.
   "Počátkem dubna 1943 se v protektorátním a říšské tisku objevily zmínky o hrůzném nálezu v katynském lese, kde byly objeveny hromadné hroby povražděných polských důstojníků. Německá propaganda přičítala tento hrůzný zločin Sovětskému svazu. Čeští lidé po požáru Říšského sněmu v Berlíně a po Lidicích to považovali za obyčejnou nacistickou lež. Říkalo se, že polské důstojníky postříleli hitlerovci na podzim roku 1941 po ústupu sovětské armády z kraje kolem Smolenska. Čekaly mne nejhorší dny, jaké jsem v Protektorátě Böhmen und Mähren prožil. Bylo mi řečeno, že jsem byl vybrán, abych jel s výpravou evropských spisovatelů do Katynu. Vymlouval jsem se, že jsem lyrik, že nesnáším cestu letadlem, že očekávaná strašná podívaná se zcela vymyká mé povaze. Ač jsem se obracel na různé strany, nedalo se nic dělat. Neměl jsem už kde protestovat. Obracel jsem se hlavně na Jana Drdu, který byl nedlouho předtím se svou paní u nás na návštěvě. A výborně se bavil. Předvedl své umění rozkousat sklínku, z níž pil víno a já jsem si ho moc vážil, zvláště pro jeho jadrný sloh. Sám o celé akci tenkrát věděl a nezavolal mi. Pro sebe si však výmluvu našel - zdravotní obtíže. Během cesty jsem s hrůzou v srdci myslel na článek, který budu muset napsat po návratu. Psal jsem jej v duchu předem a umiňoval si, že rozhodně nesplním, co Němci žádali. Rozhodně jsem se chtěl vyhnout každé zmínce o pachatelích zločinu. Když jsme letěli z Berlína do Smolenska, přál jsem si jediné, aby letadlo sestřelili a abych měl ode všeho navždycky pokoj. Ve Smolensku nás ubytovali a po noci, zneklidněné poplachem, nás naložili do autobusu. Do Katyně to bylo asi patnáct kilometrů. Na okraji lesa jsme vystoupili. Vstříc nám vyrazil sladký mrtvolný pach. Ze stromů vlály prapory Červeného kříže, fotografovali nás a filmovali. Viděli jsme prostorné a hluboké jámy. V nich byla v několika řadách natěsnána mužská těla v polských uniformách."
   I po létech prožíval František Kožík trauma při vyprávění o této události. Nebyl ani zdaleka jediným od nás, kdo se tam nuceně vypravil. Podle novináře Viléma Nového, který prožil válku v emigraci ve Velké Británii, měl prezident Edvard Beneš v Londýně od československých zpravodajských důstojníků úplný přehled o tom, kdo v Katyni byl. Podle něj byl jedním z účastníků zájezdu slovenské inteligence z tzv. Slovenského štátu byl i mladý právník Gustáv Husák. Nikdy však o tom ani později nepadla zmínka.
   "Němcům se zdál můj článek po návratu nepřijatelný. Napsal jsem: ?Pootevřeným oknem prochází vlahý vítr a nese záplavy vůně jara, poselství příštího jara, poselství příštího plodného léta, a já si uvědomuji, jak rád mám tuto svou zem a jak vroucně jí přeju mnoho, mnoho života do budoucnosti. Ty řady mrtvol, ležící už po stovkách na planině vedle hrobů, řady lebek s ranou v týle, řady důstojníků zabitých se svázanýma rukama, co to vše řekne vaší touze po pravdě a kráse, přátelé básníci?. Toto svědectví bolí.? Řekli mi, že jsem měl psát úplně o něčem jiném. Každému, kdo můj článek tehdy četl, bylo jasné, že jsem nepřijal nacistický ortel. Lidé mi psali, že jsou spokojeni! Pravdu o Katyni jsem ovšem sám nezjistil. I když jsem úmyslně zůstal v boudě, kde byly vystaveny deníky zavražděných polských důstojníků, nebylo možno z nich zjistit, čí vlastně byli zajatci. I soudní lékař MUDr. Hájek, který tam byl přede mnou, byl plně přesvědčen, že vrahy byli Němci. Oba jsme také protestovali proti změnám, které Němci v našich článcích udělali." Na skutečnosti, že v Katyni došlo k bestiálnímu vraždění z německé strany, setrvával František Kožík ještě v roce 1992. Poté, co se Moskva omluvila Varšavě za spáchaný zločin, změnil své mínění.
   Do života Františka Kožíka patřil neodmyslitelně také sport. Vyrůstal v rodině nadšeného sokolského činovníka, sport předcházel všem dalším láskám Františka Kožíka. Ve Slovácké Slavii v Uherském Hradišti pěstoval lehkou atletiku, hlavně běh a trojskok, hrál tenis a miloval vodní sporty.
   "Co nutí spisovatele k práci, která je radostí a zároveň mukou? Není to jistě jenom ctižádost. Řekl bych, že je to hlavně hlas srdce, které nechce odkvést planě a hlas svědomí, které se nechce dát umlčet. Pro tvorbu samou vede ovšem cesta asketickou samotou. Tisíce hodin strávených nad psacím stolem jenom s hrdiny vlastních románů. Mlhoviny nových světů se točí kolem nás a chtějí být stvořeny. Když na některou z nich ukážeme, znamená to úvazek na několik let života. Mnohdy si náměty volí i autora. Dá se to tak říci, i když jde v podstatě o soulad s naší povahou. Tak tomu bylo v mém případě mnohokrát. A účel toho všeho? Skromný a tichý boj za větší území lidských citů, za vítězství nad temnotou. Cožpak o tom všem nestojí za to přemýšlet a usilovat i dnes?"

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]