Známí literáti a publicisté uveřejnili v rubrice Polemika, v čísle 43/2009 Obrysu-Kmene svoje názory k článku Ivana Hlivky o úpadku kultury, publikovaném v čísle 41/09 Obrysu-Kmene. Polemické příspěvky působí na čitatele přesvědčivě, fundovaně. S mnohými myšlenkami je možné apriorně souhlasit. Jenže nejeví se po hlubším zamyšlení vám, odborníkům slova z redakce, či ze spisovatelské obce, že se tu otevřela diskuse, či dal alespoň podnět k prodiskutování problematiky bez vymezení mantinelů a celé řady pojmů?
   Původní článek, s černě orámovaným titulkem Úpadek kultury, by navozoval myšlenku, že je potřeba svolat mnohadenní vědecké sympozium, anebo mnohaměsíční veřejnou diskusi v médiích, k velmi rozkošatělé kultuře. Samozřejmě, že jak české, tak i slovenské. Obsah článku ani zdaleka neodpovídá titulku. Kultura je přece v mém čtenářském laickém chápání mnohem bohatší, komplexnější, než jak to autor při svém ideově-politickém pohledu zúženě naznačil. Jenže nezúžili svůj pohled na úpadek kultury rovněž autoři dalších polemických příspěvků? Vždyť fakticky místo rozšíření pohledu ho vlastně zužují na literaturu, na tvorbu spisovatelů! Uvádění některých nejsvětlejších příkladů z této oblasti, ano i těch tvůrců, kteří žijí a tvoří krásnou literaturu v cizině, přece ještě vůbec nedokazuje, že kulturní - literární tvorba není v úpadku.
   Jaká že to veledíla v kultuře (či jen v literatuře) byla vytvořena - jak v 80. letech minulého století, tak i za uplynulých 20 let po »něžné sametové« - na která budeme my i naši potomci s odstupem desetiletí a století právem hrdí? Občas se sice v kultuře vyskytnou nějaké záblesky, příklady, které potěší našeho občana a vyšlou radostné signály do světa o naší kulturní vyspělosti a tvorbě, včetně např. získání filmového Oscara. Ale neměl náš občan pod vlivem posametovské propagandy a kulturní ideologie plné právo očekávat, že se naše kultura - literatura v rámci svobody umělecké tvorby obohatí, zkvalitní, »zatřese« světem, občanem, konzumentem; že bude přispívat k jeho zkulturnění? Ani po otevření šuplíků v minulosti jakoby neuznaných tvůrců se knižní trh náramně neobohatil, zástupy čtenářů před knižními obchody či pokladnami kin a divadel se nijak zvlášť netvořily ani netvoří, třebaže se uvádějí premiéry našich tvůrců, propagandou neodůvodněně už napřed vychvalovaných. Objektivně třeba přiznat, že i díla mající už během tvorby, či přípravy na filmové a televizní vysílání pozitivní ohlasy, se nakonec stávají propadáky. Na světových soutěžích knižní kultury - nejen v Praze a v Bratislavě - nesbírají naši tvůrci příliš často věnce vítězů.
   Dopátrat se objektivních a komplexních příčin tohoto všeobecného poklesu kvality umělecké tvorby v různých odvětvích kultury snad ani není možné. Domnívám se však, že značná část příčin se vejde pod pojmy ekonomické; např. otevření trhů, liberalizace, konkurence a vlastně až globalizace. Poptávka po knihách našich autorů a vlastních filmových či televizních dílech velmi poklesla po mnohonásobně větší nabídce ze zahraničí. Náklady knih krásné literatury našich autorů (a nejen našich) poklesly až na úroveň 10-20 procent oproti obdobím »nesvobodné« tvorby. Na Slovensku jsou náklady knižních titulů nižší než tisíc exemplářů. Jsou případy, že si je na vlastní náklady vydávají autoři a vlastními silami hledají po republice distributory pro prodej v maloobchodě. Je třeba podat názornější důkaz o tom, jak hluboko jsme klesli, když vidíme, že trh, který má vyřešit všechno, nedokáže prodat ani to nejjednodušší zboží z oblasti kultury, jakým je kniha, krásná literatura?
   Tendence postupného poklesu zájmu občana o krásnou literaturu u nás pokračuje i přesto, že mnozí naši, snad i nadějní autoři jsou příliš poplatní oněm zahraničním vzorům. A stejně jako v literatuře je tomu i ve filmové a televizní tvorbě. Jsme svědky směřování naší kultury k popisu nereálných světů, od hrůzostrašnosti, virtuality až k absurdistánu, od občanské nesnášenlivosti přes gangsterství, brutalitu po zvrácenosti v sexu... Vše podle zásady: čím více vulgarismů a dialogů na úrovni hostinců IV. kategorie, tím je podle některých strážců-kritiků úrovně tvorby dílo přijatelnější, průkopnické, je »in«.
   Napodobování cizích vzorů v kterémkoliv odvětví kultury je nejen směšné, ale i odpuzující. Náš čtenář anebo televizní divák spíše než oni povolaní odborníci »od pera« pochopil, že cestou napodobování či kopírování tvorby z ciziny se ke zkvalitnění domácí tvorby sotva dopracujeme. Už se mu věru přejedla ta postmodernistická, jakoby modelově supersvobodná umělecká tvorba importovaná z ciziny, ať už hmotně, anebo ideově-duchovně. A určitě značná část našich konzumentů kulturních statků dává za pravdu oblíbenému českému herci, který už před časem veřejně projevil údiv nad dovozem televizních děl slovy »kdo je zodpovědný za to, že se takovéto kraviny k nám dováží«!? Ejhle další větvička pro komparaci úvah o příčinách poklesu úrovně domácích kulturních statků.
   V posledních letech silně klesá vlastní televizní produkce zahrnutá do umělecké tvorby, jak v České, tak i Slovenské republice. Jako kdyby veřejnoprávní televize, které si my občané platíme, veřejně rezignovaly na své funkce hlavního nositele kultury v epoše absolutní nadvlády elektronických médií. Vybudované televizní kapacity, ve kterých se v epoše socialistické Československé televize vyrábělo ročně více než 200 premiérových, dramatických a zábavných relací, zejí dnes prázdnotou, anebo se pronajímají komerčním producentům. V lepším případě se některá velká televizní studia pro dramatickou tvorbu přeměňují v permanentní »diskusní kluby«. Z nich se však nešíří nadměrné množství kultury, ale o to víc demagogických ideologických myšlenek, směřujících k deformaci společenského vnímání minulosti a šíření polopravd až záměrných lží, jejichž cílem je vymývání mozků. Probíhá to za situace, kdy Česká televize rozprodává svůj archiv televizních inscenací a seriálů, natočených v období socialismu a v souladu s tehdejším přístupem k umění a kultuře. O tom, že se tímto postupem zvyšuje sledovanost komerčních televizí, si už cvrlikají vrabci na střeše, jen příslušné řídící a politické orgány si pokrytecky zakrývají oči. Jako kdyby se při působení na občana – televizního diváka používala rozdílná měřítka pro veřejnou a komerční televizi. V důsledku vyšší sledovanosti uměleckých děl vytvořených v socialistickém Československu a prodaných televizím komerčním rostou jejich příjmy z reklam. Takže i zde je zakuklená ekonomika kultury a důvody jejího úpadku.
   Při zamyšlení nad těmito skutečnostmi se jistě hodí konstatovat, že různé větve košatého stromu kultury se nerozvíjejí, nýbrž vadnou, ba až usychají. Nevím, proč by se tyto skutečnosti neměly jednoznačně a tvrdě ventilovat i v našem levicově orientovaném tisku. A proč ne i jazykem, který je nám, co pamatujeme období socialistického rozvoje kultury, bližší a srozumitelnější? Vždyť rovněž pravicově orientovaná média používají ve své ideologii a kulturní politice stejný ideologický jazyk, jaký používala před zbouráním berlínské zdi.

   PETRA KAIFEROVÁ, Praha 9

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]