"Světem jít, koukat a lidi potěšit - k tomu je však třeba taky něco sníst. A tohle všechno výše jmenované dokáže i kreslení světlem - fotografie. Zmíněné médium je nejpravdivější sdělovanou lží, kdy zase příliš lhát nelze, a jak nás přesvědčil chod světa, později se na nesdělenou pravdu a fixlování stejně přijde. Víc než 160 let je už stará fotografie, bez které se, byť v jakékoliv formě či převleku, neobejdeme." Jsou lidé, kteří se jí dlouhá léta baví a ještě ji nezištně nabízejí k potěšení druhých. František Dostál, který se narodil 21. 7. 1938, Pražák křtěný potokem Botič tekoucím přes čtvrť Vršovice, je jedním z nich. "Člověk se narodí a začne křičet. Má totiž hlad a matka svému děcku musí dát napít a najíst. Jinak by později nemohl ani fotit." Tohle mi o sobě napsal. Jeho fotografické putování nepředurčila žádná sudička. Co znamená fotografovat poznal už při studiích na strojnické průmyslovce v Masné ulici, kde se studenti dozvídali o práci s průmyslovým rentgenem. Po škole patřil všechen čas Františka Dostála sportovní škole nestora české atletiky - Otakaru Janderovi, kterému přezdívali Otec. Nakonec ale přece jen zvítězil fotoaparát. Ten první si František Dostál koupil za peníze z brigády v Jizerských horách, kde vysazoval stromky. Etareta stála tehdy tři stovky a první obrázky z aparátu vznikly pro přátele i přesto, že se autor snažil i o záběry krajiny a dařily se mu i akty, které způsobily, že spolu s jejich návraty z výstav chodily k jeho dveřím i nějaké ty metály. Tenkrát František Dostál toužil dělat "velké umění" - než si uvědomil, že vyrostl na ulici a je jejím dítětem. Vyrostl totiž pod - tehdy ještě holým - kopcem Bohdalcem a jeho spolužáci pocházeli převážně z kolonie ve Slatinách a z Rafandy - z domečků slepených bídou.
   Svačiny Františka Dostála a jeho kamarádů tedy rozhodně nepřekypovaly husími stehýnky ani jelítky. Také proto začal František vyhledávat lidské příběhy, pozorovat drobné i pěkně zavalité lidičky nejen z Vršovic, zajímalo ho, čím se baví, jak se oblékají a kam chodí na jídlo... K focení jedlíků se ale dostal mnohem později, až po "poradách" u hvězd naší fotografie - u Václava Jírů a profesora Josefa Ehma. Až poté Františka zaujala fotografická groteska a někteří kritici začali k jeho snímkům řadit slovo humor. V zachycených kuriozitách, neobvyklém postřehu, ve smyslu pro postřeh zázračné reality našich všedních dnů, zkrátka v těch vtipných fotografiích, které byly zároveň i umělecké, zhlížel se jako v zrcadle i svět.
   František Dostál je chodec, chodí a chodí, fotí a fotí. Jeho podrážky se ztenčují. Takový chodec se potřebuje dobře najíst! A tak si fotograf odskakoval do automatů na něco k snědku a na pitivo. V Koruně byl za babku bramborák, knedlíky s omáčkou za korunušede, v Rybárně u bývalého Vaňhy si František dával smažené hranolky s tatarkou. A pak tu byla ještě Jizera a Juliš. Když se blížil soumrak, acetylénové lampy osvětlovaly stánky s buřty, kterým se říkalo knaky nebo také klouzáky. Tady potkával František dalšího "slídiče" - kreslíře a fotografa Dušana Pálku. Ale dnes by šel fotograf do vnitřní Prahy jen s chlebem namazaným máslem a radši než guláš za tři stovky v centru města by si dal pivo ve Vršovicích.
   Fotografii nejlépe zhodnotí sám čas a humor bloudí po klikatých cestách. Lidé se v divadle chechtají, až se za břicha popadají, ale u šatny procedí mezi zuby: Za moc to nestálo, to byla ale volovina! Smějí se bez příčiny a kolikrát zapomenou autorovi říci: Díky, pobavil jste nás!
   Ve fotografii nechtěl František Dostál nikdy zesměšňovat. Ulice se pro něj proměnila v největší jeviště světa. Dal přednost forbíně před scénou první velikosti, kde se moc kašíruje. A čas i humorné snímky povýšil do sociální roviny lidského bytí. Takhle jsem chodili oděni, takto se bavili, nadávali, támhle byla hospoda, kam jsme chodili na žejdlík piva, na tlačenku, tam jsme chodili při kytarách zpívat. Snímky staré padesát let ukazují tisícovky stejně oděných pánů se stejnými klobouky, a pánové postávající na ochozech stadionů s kelímkem pitiva a párkem na tácku působí možná dnes už směšně - co ale za dalších padesát let řekneme fotkám lidí s mobilem u uší a notebookem v ruce?
   Kdo se nenaučil dívat kolem sebe, kdo ani nechce, tomu se žije hůře a ani nepozná počátky jakéhokoliv tvoření. František stále miluje střet reality všedního umolousaného dne, který se snaží povýšit na svátek, a humor, jenž se - oproti lidem - snese se vším. Možná je tomu proto, že nikdy nebyl profesionálním fotografem - léta pracoval jako konstruktér obráběcích strojů u rýsovacího prkna.
   Na zrodu jeho fotografií se podepsala klukovská léta. Maminka byla z Vodňan, kam jezdil František z Prahy na prázdniny do "Beránkovny" - jedné místnosti, kde se vařilo i spalo často v šesti lidech. Babička byla výborná kuchařka - uměla nejen výborné "lívance mezi nohama". Jak se dělaly? Litinová čtvercová deska s okraji a na čtyřech nožkách vysokých asi jeden centimetr se postavila na horké pláty kamen, pak se deska vymázla kouskem špeku, aby se lívance nepřipálily. Hotové lívance se potom špekem i domázly... Své místo v kuchyni měla však i houbová jídla. Když přišel dědeček z lesa s košíkem hub, babička mu všechno vyházela - vařila jenom z hříbků. Ve Vodňanech se také pekl chleba. Těsto se zadělalo v železňáku a chleba podobný velké tašce se pekl po celý rok. František rád okusoval ještě teplé patky. Kůrka byla tvrdší a silnější než dnes. Když ráno babička postavila na stůl hrnky s meltou, chleba se do kafe pěkně nalámal. V oblibě byly také tvarohové buchty se švestkovými povidly. Švestky rostly všude u silnic a cest a auta ještě moc nejezdila. Byly to biošvestky! František také někdy přinesl domů rebarboru, kterou někde natrhal a byly z toho dobré rebarborové koláče sypané žmolenkou. Ty měl moc rád také děda, který byl za první války legionářem - když se vrátil po válce do Vodňan, uviděl poprvé svou dceru, které bylo už sedm let. Ve válce byl zraněn střepinou do hlavy a v Itálii přežil v zákopech jen díky tomu, že krysám usekával bajonetem ocásky a živil se krysami. Ačkoli invalida, byl neobyčejně zručný. Vyučil se zedníkem a až do smrti pletl košíky. Za Vodňany měl své vrbičky, které si chodil sám stříhat. Pro košíky a košťata si jezdilo družstvo až z Českých Budějovic. Dědeček byl tak šikovný, že ho Němci totálně nasadili v Mnichově. V roce 1944 továrna dostala zásah a děda z Mnichova utekl domů. Blízko Vodňan ho ale Němci chytili a on dostal na gestapu do hlavy podruhé - železnou tyčí. Po válce skoro nemluvil, ale košíky a košťata vyráběl dál. Brousil i kosy, sekal pole. K jídlu mu stačily brambory - poznal bídu v legiích a vážil si života. Měl jeden krásný rituál: večer si nacpal fajfku a z knihovny vytáhl knihu od Karla Čapka. Bafal a četl si vestoje. František jako kluk všechno pozoroval, když ležel v "Beránkovně" na zemi. Fajfka krásně svítila. A proč děda četl zrovna Čapka? Jeho syn, bratr Františkovy maminky, dělal spisovateli šoféra a jeho manželka, teta Františka, Čapkovi vařila až do jeho svatby s paní Olgou. Zemřela před více než dvěma roky a bylo jí 97 let. Byla poslední z těch, kdo si pamatoval Karla Čapka živého. K tetě se váže ještě jedna vzpomínka: jednou babička z Vodňan poslala do Prahy krabici jablek a František pro ni šel na vršovické nádraží. Krabici rozdělil a něco z toho nesl tetě, která mu po dlouhých letech řekla: "Fanuš, já si na tebe vzpomínám, my nebyli doma a tys nechal tašku jablek na klice." Něco z jablek možná František rozdal i v Hradeníně, kde žili druzí prarodiče. Babička z Hradenína vynikala dobrými vdolky, které dělala na plotně, kozím sýrem, jejž sama vyráběla a domácím máslem - to se stloukalo ručně. Děda z Hradenína byl vlastenec. Jezdil jednou měsíčně do Kolína do kampeličky, měl malé políčko a na něm jednou našel dva stříbrňáky. Utíkal s nimi do muzea v Kolíně! Blízko Hradenína František chodil jeden čas i do školy - v době, kdy škola ve Vršovicích dostala zásah a ona i ostatní školy byly plné raněných nebo z nich byl lazaret.
   Člověk se ale musí najíst, aby ho nohy nesly, říká dodnes František a tak přišel k duhu nejen kozí sýr, ale i trochu té mouky. Otcův bratr byl mlynářem na Kolínsku a za války mlel načerno. Němci dávali národu horší mouku a tak sedláci kvalitní obilí přiváželi v noci ke mlýnu. Strejda mlel i pod trestem smrti, mlýn rachotil a poblíž byli Němci! Strejda a další hrdinové beze jmen mleli a mleli pod trestem smrti a ještě dávali lidem najíst.
   Na závěr patří ale přece jen něco veselejšího. František Dostál moc rád a od dětství jezdí do přírody. Zítra chce dojet vlakem z nějakého nádraží do Světlé nad Sázavou a navštívit Sluneční zátoku, kam jezdil spisovatel Foglar. Na trempech určitě také vařil v kotlíku! V něm musely být buřty, voda, co kdo měl a přinesl včetně rostlin a chleba. František Dostál prochodil Čechy s kamarádem Jirkou. Jeden z nich nesl kotlík, do kterého se dávalo co cesta přinášela: šípky, jahody z lesa, maliny. Jednou šli pěšky z Prahy na Bezděz pod hradem se vyspali a pak si uvařili malinový guláš. Ani v něm nesměl chybět špekáček. Dala bych si taky!

   Kapr na cibuli
   Potřebujeme 4 velké cibule, 20 dkg másla, sůl a kmín.
   Kapra naporcujeme, osušíme a nasolíme. Do pekáče vložíme máslo pokrájené na plátky a na ně - šupinami nahoru - porce kapra. Lepší je kapr lysec, kterému se říkalo špíglák, a který se samozřejmě položí na máslo také kůži nahoru... Porce opět osolíme a posypeme kmínem. Pečeme v předehřáté troubě asi 15 minut. Zatím si nakrájíme cibuli na silnější kolečka, která poklademe na kapra i vedle něj a přiložíme na ně plátky zbylého másla. Dílo vložíme zpět do trouby a pečeme asi 20 minut, dokud cibule u kraje pekáče nebude zlatá. Kapřík cibuláč se zapíjí pivem.

   Fišmajstrovský recept od babičky
   Potřebujeme 2 vykostěné kapří boky, 1,5 l vývaru, květák, fazolové lusky, asi 75 g cibule, 4 lžíce jáhel, bobkový list, celý pepř, tymián, sůl.
   Do vařícího vývaru (rybího, hovězího, masového) dáme zeleninu (květák rozebraný na růžičky, překrájené fazolky, cibuli nakrájenou na silnější kolečka), koření a v horké vodě propláchnuté jáhly. Vaříme asi 10 minut. Pak přidáme na kostky nakrájené maso z kapra, osolíme a vaříme doměkka.

   Uhlířina
   Připravíme si 1 kg syrových brambor, sůl, sádlo, 1 cibuli, půlku velkého houskového nebo bramborového knedlíku.
   Brambory oloupáme a nakrájíme na plátky, které v osolené vodě uvaříme. Mezitím si nakrájíme najemno cibuli, osmažíme ji na troše sádla. Potom nakrájíme knedlík na kostičky. Brambory slijeme, smícháme s knedlíky a cibulkou a navrch posypeme osmaženou cibulkou. Kdo má rád slaninu, může ji přidat nakrájenou na kousíčky a osmaženou.

   Kucmoch
   Vezmeme 1 kg brambor, sůl, 150 g polohrubé nebo hrubé mouky, sádlo, strouhaný tvaroh, petrželku.
   Brambory oloupeme, nakrájíme na čtvrtky, přelijeme vařící osolenou vodou a uvaříme dopoloměkka. Vodu slijeme do hrnku, brambory rozšťoucháme, uděláme do nich obrácenou vařečkou několik děr až ke dnu a zasypeme je moukou. Začátečníci dávají raději hrubou mouku, protože se lépe zpracuje. Na mouku nalijeme asi polovic slité vody, hrnek zakryjeme a necháme stát na okraji plotny. Mouka se asi za 20 minut propaří. Pak přebytečnou vodu slijeme, brambory důkladně rozmačkáme a vařečkou umícháme s moukou na hladké tuhé těsto. Podle chuti je osolíme. Lžicí namočenou v sádle vykrajujeme noky, ještě je obalíme v hladké mouce a na sádle opékáme z obou stran, dokud nejsou zlaté. Na talíři je sypeme osmaženou cibulkou, petrželkou. Kdo rád sladké, tak si je posype mákem, tvarohem a cukrem.

   Lepenice
   Potřebujeme 1 kg brambor, 500 g kysaného zelí, sůl, 100 g sádla, 2-3 lžíce mléka, 1 cibuli osmaženou na tuku.
   Oloupané brambory osolíme a uvaříme doměkka. Rozšťoucháme je, podlijeme mlékem, vmícháme syrové, nadrobno pokrájené zelí a tuk. Kaši dobře vymícháme a podáváme ji jako příkrm k uzenině nebo uzenému masu. Pokud ji podáváme jako samostatnou večeři, posypeme ji ještě osmaženou cibulkou.

   Objektiv na másle
   Připravíme si 1 vejce, 10 g másla, sůl.
   Do formy na sázená vejce nebo do lívanečníku - a pro jednoho fotografa do rendlíku - dáme kousek tuku, a když se na ohni rozpustí, vpustíme do formy nebo do lívanečníku či do rendlíku vajíčko. Necháme ho zvolna péci ,až bílek ztuhne. Solíme až na talíři. Vejce přidáváme jako doplněk k luštěninám, zelenině, bramborům i k masu.

   Polévka Marode vstaň!
   Potřebujeme 1/4 l vína, 4 lžíce vody, 3 lžíce cukru, 3 žloutky, 1 lžíci citronové šťávy.
   Vše nalijeme do kastrolu, mícháme a vaříme dokud se polévka nezačne zvedat - asi tak jako hruď nemocného angínou, kterého určitě postaví na nohy! Polévku podáváme horkou.

   Kapustový film
   Připravíme si 2 menší kapusty, 100 g rýže nebo krupek, 1 cibuli, sůl, 400 g vepřového a 200 g uzeného masa, majoránku, hrst čerstvých hub.
   Kapustu krátce povaříme v horké vodě. Scedíme ji, změklé listy rozebereme, rozprostřeme na vál a vykrojíme z nich silná žebra. Do každého listu dáme plnou lžíci nádivky. Listy s nádivkou stočíme, zahneme i po stranách, závitky narovnáme do vymaštěného pekáčku a dáme do trouby zapéci. Povrch pomastíme a při pečení podléváme polévkou.
   Nádivka: obojí maso umeleme na strojku, přidáme dušenou rýži a usekaná srdíčka z kapusty. Nádivku osolíme, okořeníme a smícháme s dušenými houbami. Na nádivku můžeme použít i zbytků masa. Hezké obrázky!

   Guláš chodců z konzervy
   Je potřeba 1 konzerva vepřového masa, 1 konzerva hovězího masa ve vlastní šťávě, 2 velké cibule, 1 menší květák, 4 mrkve, 1 brukev, 5 rajčat, 2 zelené papriky, 1 stroužek česneku, 3 brambory, 100 g tuku, sůl a pepř.
   Maso vyjmeme z konzervy, pokrájíme na menší kousky a prudce osmahneme na polovině tuku a na cibuli pokrájené na plátky. Brambory uvaříme zvlášť a přidáme nakrájené na kostky. Květák uvaříme, rozebereme na růžičky. Mrkev a brukev nakrájíme na plátky a dusíme na tuku, potom přidáme na proužky krájené papriky, a když jsou měkké, nakonec na plátky nakrájená rajská jablka. Zeleninu vydusíme, přidáme ještě česnek a nakonec spojíme s masem a ostatními přísadami. Podáváme s chlebem.

   Bramborové kundrbály
   Potřebujeme 1/2 kg vařených strouhaných brambor, 1/4 kg hrubé mouky, lžičku soli, jedno malé vejce.
   Vše se propracuje tak, až vznikne těsto. To rozválíme na silnější placky, z nich nakrájíme čtverce, dáváme je na máslem potřený plech a pečeme dorůžova. Potom je složíme do hrnce, polijeme svařeným mlékem, které ihned slijeme. Kundrbály necháme na chvíli přikryté pod pokličkou, aby v páře ještě víc změkly. Potom je dáme na mísu, sypeme mákem a cukrem, mastíme máslem nebo sádlem a podáváme.

   Rýže s hrachem
   Přes noc namočíme do vody 1/4 kg zeleného hrachu. Druhý den na něj nalijeme trochu horké vody, přidáme ořech másla, kostku cukru a vaříme, až je hrách měkký. Přidáme k němu několik lžic smetany a necháme ho dovařit. Potom do vymazaného pekáčku střídavě vrstvíme uvařenou rýži, hrách a zase rýži. Nakonec vše zalijeme smetanou, v které jsme rozkvedlali vejce a dáme do trouby na půl hodiny zapéci. Podáváme se zelnými saláty.

   Kopřivový svítek
   Připravíme si 1 vejce, lžíci smetany, půl lžíce hladké mouky, lžíci vařených, jemně usekaných kopřiv, sůl podle chuti.
   Na pánvi rozpálíme ořech másla, všechny suroviny zamícháme a vlijeme na rozpálené máslo. Když je svítek ztuhlý, podáváme ho se zeleným salátem nebo se salátem z kysaného zelí.

   Venkovská omáčka
   Vezmeme 3 větší tuříny, půl lžičky soli, vepřové ouško nebo nožičku, kousek másla, lžíci hladké mouky.
   Tuříny se očistí, operou, osolí a nalije se na ně horká voda. Vaří se potopené ve vodě. Potom se do vody přidá ouško nebo nožička. Když jsou tuřín i maso měkké, uděláme světlou jíšku z mouky a kousku másla. V ní rozmícháme trochu polévky z tuřínu tak, aby vznikla omáčka. Tu opepříme a osolíme. Nakonec do omáčky vložíme pokrájené měkké tuříny a neseme na stůl. Druhý den je tato omáčka ještě lepší. Podávají se k ní brambory a výborná je i ke skopovému masu.

   Pivní polévka
   Do hrnce nalijeme pivo. Pro dvě osoby stačí půllitr. V pivu důkladně rozmícháme dva žloutky a cukr. Postavíme na plotnu a za stálého míchání necháme dobře prohřát. Polévka se nesmí vařit! Po prohřátí přidáme kousek čerstvého másla, opět promícháme a okamžitě neseme na stůl. Másla by mělo být 5 až 10 g a cukru podle hořkosti piva a naší chuti.

   Bramboračka s česnečkou
   Na tohle siamské dvojče potřebujeme oloupané a na kostky nakrájené brambory. Vaříme je v osolené vodě, kam jsem přidali kmín. Během varu přidáme do hrnce ještě petrželovou nebo celerovou nať, kopr nebo cibuli ve slupce, která chuť brambor vylepší. Na talíř dáme rozetřený česnek a kousek másla - to všechno zalijeme polévkou. Přidáme na nudličky nakrájený chléb, který jsem osmažili na sádle. Do bramboračky můžeme přihodit i škvarky nebo dát do vody vařit kůži ze slaniny.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]