Vladimír Čermák opatřil svou publikaci OPERACE ÚNOR 1948 (Naše vojsko 2010) podtitulem O trávě pod asfaltem, izraelském faktoru, ruských archivech a o vědě nevědě. Tím celkem výstižně popsal hlavní zájem své historické studie – odkrýt podle jeho soudu letitá tabu kolem únorových událostí, která znemožňují se s problematikou badatelsky vyrovnat, protože uzavírají přístup k tomu podstatnému, o co tehdy v Československu šlo. Cílem jeho práce je odstranit nánosy a předložit ničím nezatíženou interpretaci celého únorového fenoménu, odhalit pravdu, které se vyhýbají příznivci i kritici tehdejšího aktu, znamenajícího přesun moci v ČSR výlučně do rukou KSČ. Autor hledá pro únorové události nová vysvětlení – nejpodstatnější je pro něj souvislost s tehdy vznikajícím Izraelem – a zajímá se rovněž o dopady Února na úroveň školství a vědy v Československu, které si rychle osvojilo cíle a zkušenosti nového hlavního spojence, Sovětského svazu.
   Je třeba říci, že text je zajímavý, v mnoha ohledech originální, vyznačující se hledačstvím a myšlenkovou neotřelostí. Čermák pracuje i s materiály z nově zpřístupněných ruských archivů a využil i některé doposud nepublikované doklady z domácích archivních fondů, ale i svědectví pamětníků, kteří s ohledem na své funkce zaujímané v únorových časech mohli dnes přijít s něčím novým.
   Zestručníme-li závěry, ke kterým autor dochází, v jeho úvahách (hypotéze) jde zhruba o toto: K československému komunistickému převratu v únoru 1948 došlo ze Stalinova rozhodnutí a na základě působení sovětských tajných služeb a jejich agentů v KSČ proto, aby se Československo stalo rozhodujícím prostředníkem při vyzbrojování a vojenské pomoci poskytované palestinským Židům, a umožnilo tak vznik státu Izrael, na němž se Stalin dohodl s vedoucími sionistickými činiteli v čele s Weizmannem. Výměnou za to měli sionisticky orientovaní Židé v USA získat pro Sovětský svaz dokumentaci k výrobě jaderných zbraní. I když úsilí o státní nezávislost Izraele mělo podporu prezidenta Beneše i ministra zahraničí Jana Masaryka, byla nutná rychlá změna režimu v ČSR; ten nový se mohl vyhnout dodržování mezinárodních závazků, mezi něž patřilo zejména úplné embargo OSN na dovoz zbraní na Blízký východ.
   Aby obhájil tuto hypotézu, operuje Čermák ve své studii židovským původem mnoha tehdejších vedoucích činitelů KSČ v politických, hospodářských, bezpečnostních a armádních pozicích, z nichž mnozí díky hrůzám holocaustu přišli o blízké příbuzné. Díky tomu „měla představa, že podpora vzniku Izraele zabrání opakování budoucího konečného řešení a vůbec pronásledování Židů, svoji logiku. Mohlo se jim to tedy jevit jako únosná cena za to, co postihlo v podobě extrémní sovětizace českou společnost, s jejímiž tradicemi i kulturou nebyli vzhledem k svému extrémně bolševickému internacionalistickému přesvědčení zcela identifikováni“. Podobných výroků najdeme v publikaci poměrně dost. Týkají se i komunistických činitelů židovského původu v Sovětském svazu a v dalších lidových demokraciích, ale i třeba amerického velvyslance v ČSR Steinhardta.
   Jestli má toto podpírat Čermákovu hypotézu, kolem které stále krouží, ale pro niž nepřinesl jediný přímý důkaz, svědčí to spíše o její neudržitelnosti. Zahrávání si s myšlenkou, že Židé angažující se jako komunisté (bylo mezi nimi též nemálo vynikajících umělců) neměli vztah ke kultuře a tradicím své země, je silně přitažené za vlasy, ne-li přímo hloupé. Projevili snad málo vlastenectví, když za Prahu, za záchranu Československa bojovali proti fašismu ve Španělsku, v domácím odboji, v jednotkách Svobodovy a západní armády, v partyzánských oddílech, ve Slovenském národním povstání? Mnozí z nich si střežili jako nezpochybnitelnou hodnotu své židovství, ale zároveň milovali a ctili kulturní hodnoty své vlasti, pro kterou byli ochotni obětovat život.
   Nejde o to, zpochybňovat spojitosti mezi ČSR a vznikajícím Izraelem v roce 1948; nesporné vazby dokumentované politickou a vojenskou podporou tu byly, ale fenomén únorového přesunu moci u nás má širší souvislosti, dané rozložením politických sil v tehdejším světě na počátku studené války. Těmi se Čermák příliš nezabývá, jsou pro něj mýtem, dezinterpretací skutečnosti. Ovšem rozdělení světa, vzešlé z Jalty a Postupimi, se tehdy už stávalo zřetelným; ve volbách mimořádně úspěšné komunistické strany ve Francii, Itálii či Belgii byly vytlačeny z vlád, krvavě a za pomoci britské intervence byla znemožněna účast na moci ve své zemi i řeckým komunistům, hlavní síle odboje za hitlerovské okupace.
   I únorový střet u nás byl zápasem kdo s koho, ke kterému se schylovalo už od voleb v roce 1946. A ty přesvědčivě vyhrála KSČ, která společně se sociální demokracií disponovala parlamentní většinou. Sama využívala všech dostupných metod (dnes víme, že i nelegitimních), aby si svou pozici udržela; soupeři zjevně usilovali o francouzsko-italský scénář. A také Sovětský svaz hájil svou pozici, nehodlal připustit změny ve své sféře vlivu, které by jej mohly mocensky oslabit. K těmto závěrům je relevantních dokumentů a dokladů dostatek. Sám Čermák jich ve své knize několik nových přidal z ruských archivů.
   Jsou přirozeně skutečnosti, u kterých můžeme s Čermákem souhlasit. Třeba ta, že v době už zhoršených vztahů s Izraelem, který nešel předpokládaným směrem socialistické a komunistické orientace (byť hnutí kibuců bylo v zemi tehdy ještě velmi silné a vlivné), zaplatili Slánský a další přední komunističtí činitelé židovského původu svým životem, když proti nim byl veden zinscenovaný politický proces. V něm přímá obvinění za pomoc Izraeli nepadla, ale nelze vyloučit, že tato záležitost byla v pozadí tohoto justičního zločinu. V této souvislosti je zarážející Čermákova poznámka týkající se procesu s takzvaným Slánského protistátním centrem: „Byli sice formálně odsouzení za věci, které v naprosté většině nespáchali, ale (podtrhuje Čermák) jiné zločiny, které při realizaci programu sovětizace skutečně spáchali, byly pro jejich odsouzení k nejtěžším trestům více než postačující.“ Myslím, že v civilizované společnosti je třeba takové výroky odmítnout, rozsudky soudu na základě vykonstruovaných obvinění jsou zločinné, obžalované je nutno brát jako oběti soudní zvůle, která jednou provždy vyloučila možnost někoho z nich v zákonném procesu řádně odsoudit za prokázané trestné činy, třeba za zneužití moci, porušování zákonů a podobně.
   A už jako volání z jiného světa zní tento Čermákův výrok: „Vše, co se týká Slánského, se dá samozřejmě vztáhnout i na ty, kteří připravili scénář Února a nesou proto odpovědnost i za jeho následky včetně radikální sovětizace. V plné míře to platí i pro ty, kteří si tento scénář a také jeho provedení objednali, aby mohli dosáhnout svých cílů. Ben-Guriona a Weizmanna nevyjímaje.“ To si snad ani nezaslouží komentář, podobných zkratů a absurdních závěrů je ve studii poměrně dost na to, aby kniha přes všechnu svou invenčnost mohla být považována za seriózní vědeckou práci.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]