Od té doby již nemálo vody proteklo řekou Moravou... Holka, jak se říká, krev a mléko... poznali jsme se na dovolené. Trávila ji u nás na Slovácku, a protože byla milá, laskavá a otevřená, věnoval jsem se jí a snažil se jí ukázat vše, co je na Slovácku k vidění. Nevynechali jsme při zmapování regionu ani vinný sklep, kde jsme popili a zazpívali si.
   Pak přišlo několik dopisů, a v jednom z nich - upřímné pozvání k nim, do Prahy. Nemohl jsem odmítnout.
   Čekala mě u vlaku. Vyšli jsme z nádražní budovy, a hned mě má sympatická průvodkyně Prahou začala seznamovat se zajímavostmi a krásami hlavního města. Někde nad našimi hlavami přikládali ostošest, a tak, po nedlouhé procházce, když jsme byli již poněkud unaveni a jazyk se lepil na patro, dostala Boženka spásný nápad: usednout na chvíli za stůl v jedné z četných hospůdek a dát si pivo... Tak jsme si tedy sedli a čekali. Po chvíli přiběhl vrchní a postavil před nás dvě sklenice. Kdesi jsme četl, že mírka u sklenic v restauracích je jako ponor u lodi - nesmí být nikdy pod hladinou. Kdo by však při té žízni o tom přemýšlel! Chtěl jsem hned zaplatit. I když na protější zdi cedule jako vrata hlásala na celý lokál, že jedno pivo stojí 4 koruny a 10 haléřů, muž v černém se poněkud sklonil a s nacvičenou nonšalantností inkasoval: »Dvě pivečka, prosím, to máme... Devět korun.«
   Podal jsem mu desetikorunu. Noblesním pohybem mne jí zbavil a aniž se unavoval s vrácením drobných, poděkoval a zmizel.
   Jeden občan, který seděl vedle mne, se očividně bavil. Asi místní poměry dobře znal a můj údiv nad jednáním vrchního v něm vzbudil zájem o mou osobu.
   »Nebuďte bláhovej, člověče, bez tuzéru nedostanete pivo v celý Praze...« naklonil se ke mně, a než jsem mu stačil odpovědět, pokračoval: »Holt, jsou to divný poměry, ale vono se krade všude. To už byste ve vašich létech mohl znát.«
   Pokrčil jsem neurčitě rameny, jako že vím i nevím, ale on už spustil stavidla své výmluvnosti a vychrlil na mě případ za případem, které měly dokreslit pravdivost jeho původního tvrzení.
   »To jsem vám jednou sbalil holku... Fešná byla, to se musí nechat, oháknutá, a řasy měla, že by s nima mohla míst pražský chodníky. Až později jsem poznal, co vona byla za kukačku.
   Smluvili jsme si rande. Vona že jo, a ráda. Přišla na kvint přesně, ačkoliv to ženský nemaj ve zvyku. Já že jdem do kina, vona že raději na kafe. A tak jo, řek sem si, a šlo se.
   Normál haus jí nefrčel, vybrala luxusní vinárnu, a teď to běželo jako po lajně - kafe, aperitiv, vizour, likér a šoupla mezi to jenom tak místní specialitku. Podle ceny mohla být fajn extra orientál dlab, mně však silně připomínala svíčkovou. Z polívky prej neudrží figuru, a tak se ke všemu nandala tatarákem. Na to šla sedmička vína, a celou gastronomickou štrapáci uzavírala zmrzlina a zákusek, aby se snad neřeklo, že je jí má pohostinnost luft. Ležérně se uvelebila ve fotelu a zapálila si. Také na účet.
   V ten večer jsme si toho zrovinka moc nenapovídali. Rychle jsem zaplatil, popad jsem dech, účtenku a ženskou, a hnal to co nejdál odtud. To víte, nejsem ministr, jsem jen mistr. A vrazit do slečinky z luftu svůj tejdenní vejdělek, to taky nejde každej den. Dodnes nevím, jestli jsme se s ní jaksepatří rozloučil. Vím jen, že vod tý doby jsem vůči parfémslečinkám imunní...«
   Venku mě napadla myšlenka, která se nedala odbýt, a doprovázela mě ještě dlouho ulicemi Prahy. Jak by to měl dělat například soustružník, aby přišel k nějakému tuzéru? Postavit se k mašině a čekat, až mu mistr vsune do kapsy diskrétně búra, aby uložil materiál, pětku, aby spustil stroj, a dvacku, když výrobek předá? Jen čert a svědomí vědí, co s tím. Čerti však - jak víme - neexistují, a svědomí v mnoha případech také ne...

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]