Vokativ. Pátým pádem voláme.
   Tímto jazykovým skvostem se právem pyšní (kromě latiny a řečtiny) snad jenom čeština.
   Když jsme nedávno procházeli krásnou Prahou, rozechvívalo se blahem mé češtinu milující srdce, slyšíc ze všech stran a koutů to důvěrné, takřka bratrské oslovování "ty vole" ba i (kvůli rovnoprávnost!) "ty krávo". A cožpak ono klasické, vřele přátelské, téměř něžné titulování "volevole"!
   No, lidičky, to je přece jazyková nádhera! Raději si ani nepředstavujeme tu hrůzu, kdyby Čechové (neznajíce vokativu) oslovovali své bližní a své přátelé "ty vůl", "ty kráva", nebo "vůlvůl". Tož uznejte. To by bylo otřesné. To by přece znělo (ach, jak bych to jemně řekl) aha, to by přece znělo blbě.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]