Jako vždy, najdeme i v nejnovějším čísle bulletinu Obce spisovatelů »dokořán« (31/2004) rubriku »Vzpomínáme«, informující čtenáře o úmrtích spisovatelů. Ale lkaní a nářků a fobií ze smrti je v »dokořán« tentokráte daleko více. Již na prvních stránkách jsou spisovatelé připravováni na to, že jejich organizace se pohybuje na tak tenkém finančním ledě, že jí hrozí brzké utopení. Čtyři členové rady Obce, Miroslav Balaštík, Lubor Kasal, Bogdan Trojak a Pavel Janoušek rezignovali a představy o dalším financování Obce jsou diametrálně rozdílné, neujasněné. Na padesát k pomoci vyzvaných prosperujících firem a bohatých soukromníků nenabídlo Obci ani korunu podpory, jen Karel (kníže) Schwarzenberg poskytl věru úctyhodnou částku - dokonce celých 20 000 Kč! A tak se křehký led stále více prohýbá a organizace se 700 členy uvažuje o svém možném zániku jako o nepříliš vzdálené realitě.
   Alex Koenigsmark v »dokořán« chmurně konstatuje: »Počátkem devadesátých let jsme se razantně zbavovali reziduí bolševických manýr a to tak, že šmahem. Ve snaze zlikvidovat všechny ty prostředky, jimiž režim korumpoval umělce, jsme ovšem vylili i s vaničkami také celou řadu dětí... Vzdali jsme se postupně... skoro všeho. Myslím, že v takové míře to žádná jiná země neudělala. Nu, tehdy mnohým připadalo jako hnusně bolševické a skoro sprosté slovo i slovo 'odbory'... I někdejší premiér, vzděláním historik - archeolog, sice připouštěl, že 'ono procento na kulturu' je dobrá a správná myšlenka, zároveň však dodával, že to nejde. Nu, nikdy jsem nepochopil, proč.«
   Na jiném místě »dokořán« zase čteme, že pokud členové Obce něco nepodniknou na její valné hromadě na sklonku roku, »Obec spisovatelů zanikne ze stejných důvodů, jako kdysi vyhynuli mamuti a jiné organismy, které nebyly schopny přizpůsobit se změně životních podmínek.« Čtenářům a členům se dává na vědomost, že Obec zachvátil hluboký deficit hospodaření, který v posledních letech dosáhl již výše 1 500 000 Kč ročně.« Programy plánovaných úspor však »spadly pod stůl« a místo nich dochází k dalšímu růstu schodku. »dokořán« sděluje, že to »bylo možné i proto, že prodejem domu v Karlových Varech vznikla finanční rezerva, ze které mohlo být volně čerpáno. Vznikla tak iluze, že problém je vyřešen, a ztráta každoročně potichu narůstala. Ve skutečnosti ale finanční krize a povinnost řešit ji byly jen na čas oddáleny. A protože žádný kapitál není nevyčerpatelný, ocitli jsme se my, dnes a tady, v situaci, kdy už lze snadno dohlédnout na dno pokladnice.« Spoléhání na větší státní podporu a sponzorské dary se ukázaly jako falešné naděje. A »dokořán« konstatuje, že »možnosti státu jsou limitované a jeho ochota podporovat kulturní organizace typu Obce spisovatelů se patrně v příštích letech nezvýší.« A sponzoři? V samém začátku tohoto článku se o nich již psalo a »dokořán« si rovněž uvědomuje, že činnost Obce spisovatelů se špatně medializuje, sponzorům není za případnou podporu co nabídnout. Rada Obce tedy dospěla k závěru: »Naděje na pravidelný přísun velkých částek jsou klamné. I kdyby se zázrakem našel bohumilý podnikatel, který by byl ochoten dáti Obci třeba 1,5 miliónu, je to řešení jen na jediný rok...«
   Takový je reálný stav, rozpor mezi zdroji a náklady. Na stole je deficit hospodaření s otázkou kolik kde a jak se vlastně prohospodařilo a kdo to prohospodařil. A do téhle nijak složité rovnice zbývá již jen dosadit čísla a jména. Bulletin »dokořán« hrozí Obci smrtí, ale podstatu problému neřeší. Volá se sice po různých možnostech, jak se eventuálně pekuniárně vzchopit, ale jsou to jen úvahy »u snědeného krámu«. Znamenitý recept se však nabízí členům a členkám před volbami do rady Obce: »Jste to Vy, kdo na valné hromadě musí rozhodnout, jak bude Obec vypadat v příštích letech a zda se ji podaří vyvést z finanční krize. Znamená to i dobře zvolit radu Obce.« Ale neznamená vlastně tohle konstatování, že dosavadní rada byla zvolena špatně? Ale pak vlastně mohou za všechny ty finanční maléry voliči, a oni jsou tedy všichni za dnešní stav kolektivně odpovědni. Podivná logika vědomí osobní odpovědnosti funkcionářů! Je to bezesporu velmi tristní, jak se pravda ve spisovatelské organizaci místo jmenného konkretizování v »dokořán« zamlžuje. Tady ale přece již nejde zdaleka jen o peníze. Stále ještě platí latinské: »Nemo non benignus est sui iudex« - Nikdo není sám sobě nepříznivým soudcem...

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]