Zábavné divadlo kabaret přišlo na svět v 80. letech ve Francii. Svojí náplní skečů a scének spojovaných s vtipným konferenciérem přinášelo úsměvy do tváří Pařížanů. Časem se zrodilo několik typů kabaretu a jeden z nich se vyhranil jako politický. V tuzemsku se kabaretu dařilo snad nejlépe v rozběhu 20. století. K těm nejznámějším patřily Červená sedma a zábavný kabaret v Lucernabaru.
   Nastoupilo však 21. století a skeče politického kabaretu opustily divadelní sály. Vnímá je už totiž celá společnost. Například nevím, odkud prestižní světový finanční deník bere zvěsti o trvalém korupčním prostředí v naší zemi. Vždyť už víc než rok u nás vyhlíží na svět jeden korupčník za druhým zamřížovaným okénkem. Vláda s proměňujícími se ministry prý tvrdě potírá korupci, i když jí to někdy dělá vrásky na čele. To když nějaký ten ministr odklání finance na privátní vlečku. Jindy zase případná pokuta padesát tisíc korun za nepřiznané stovky milionů bývalému nákupčímu stadionu ve Vršovicích je rozhodně protikorupčním výstřelem obrovského kalibru. Ale teď vážněji, jestli je to v kabaretu vůbec možné. Společnost už nejspíše nevydrží být dlouho netečná. Nespokojenost se totiž může projevit všelijak.
   Zřejmě nepochodí ani ministr přes školství svými excelentními nápady na dodání hrdosti do postav naší nastupující generace. Jako by ta už neměla přehršli výchovných vzorů k hrdosti vskutku národní. Naše fotbalová parta s lvíčkem na prsou a s penězi na kontech naší mládeži předvedla, jak na tu zatrachtilou hrdost. Řvát, trhat oděvy, které by mnohé z nás v zimě zahřály. Pozdější okecávání maléru nositeli lvíčku na prsou bylo ne nepodobné koktání ministra odklánějícího peníze.
   Kabaretní představení v sobě ukrývalo sice scénky, zpěv a taneční kreace, ale vystupující nebyli ožralí. Kupodivu byli i hrdí na svoji profesi. Na Mariánském náměstí v Praze, pro které se ujalo pojmenování Mafiánské, sídlí vedení magistrátu. Ve vedlejší budově, co rovněž patří magistrátu, jsou už několik let prázdné prostory. Stejně tak zeje prázdnotou budova na rohu Maiselovy ulice, která se měla proměnit v hotel. Proto více než dojemná starost o neutrácení pražských peněz poté, co jich exprimátor nějak víc vložil do nějakého tunelu a propagace olympiády, je zase divadelním představením zvané truchlohra. Výstup na nejvyšší horu světa byl velký výkon. Vstup na palubu letounu se však nepodařil. Nakonec se nepovedlo ani zdolání Wimmerovy kašny jeho synovi, co zřejmě touží jít v otcových šlépějích. K životu totiž patří také vytrácející se pokora.
   Kabaret jako by se v současnosti odehrával každý den. Běží prostě non-stop. Každý člověk se však nebaví. Starostí lidem přibývá a nespokojení lidé prý existují vždy, jak národ povzbudil hradní klimatolog. Kdo se soustředí jen na sebe, zůstává světu uzavřen, i když odletí na víkend zahrát si golf do Dubaje.
   Nezažil jsem kabaret Červené sedmy. Škoda, protože ten současný v režii našich vladařů je moc tristní a není tudíž k smíchu. Za vše se ale v životě platí. Někdy dřív, jindy později. Francouzskou markýzu a šlechtičnu J. A. Pompadour ale tohle nezajímalo…
   Poradit světu, co má se sebou udělat, zřejmě umíme. Ještě tak aby nová magistrátní sešlost v Praze prosadila po dvaceti letech možnost vyčurat se a svézt se taxíkem za nepředraženou cenu. Velké věci se totiž rodí z těch malých, páni současní kabaretiéři! Možná by ale šlo použít k vymočení až příliš úspěšnou a levnou elektronickou kartu.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]