BEDŘICH PIŠTORA
Žáby
Jsem asi výslednicí velkých čísel,
možná i malých náhod -
o nich jsem ještě nepřemýšlel.

K věci. Domnívám se,
že to asi budou šušťákové vrzy
(v kraji často hojně prší),
na ně, jak se ví, nikdo nemůže
být divý ani drzý.

Do Brd právě přijel Oberingův štáb
obhlédnout kótu číslo 7...,
zastavil se u rybníku:
tyhle kvákající žáby zlikvidovat !!!

Jsem asi výslednicí velkých čísel,
možná i malých náhod,
když jsem slyšel,
jak zle jsou na tom české žáby.

Často bdím
V poslední době
ve mně sílí sebeláska:
chtěl bych se realizovat ve velkém zisku
- jsem ve střehu,
budičku kladu na svou misku,
natahuju ji ošoupaným klíčkem
na konci odpočítávaných hodin.

Teď často bdím,
abych se za pět minut dvanáct
neunavil čtením rubriky BYZNYS
hospodářských novin
a nepropásl budiččin čas.

Říkám si, nesmíš si zlomit vaz
zamyšleným pádem z kanape,
kdo by natahovat budičku,
chrchle plival na podlahu
a zkorigoval tuhle básničku.

Čas vás poopraví
Ženete se jako blázni vpřed,
nahoďte zpátečku, zastavte se
a budete jako u vytržení,
co věží je kolem vás,
budete se divit,
že sněží a potoky pokrývá led
- v roce 1601 bylo tomu přesně tak,
tehdy ještě z Podmokel
do Ústí nejezdil vlak
a v řece nehynuly ryby
ve splaškách chemie, agresivních solí.

Budete-li se ptát na cokoli,
vždy dostanete stejnou odpověď
- jsme čeští alchymisté,
v baňkách nad ohněm
vaříme zlato,
abyste se nabaštili
a vy nepoznali, co se děje s vámi,
co se děje kolem vás.

Dočasnosti
Dneska jsi tady,
zítra poletíš do Kanady
a tam prohlásíš:
Já CZECH, já Jelinek,
Jelinkovic Eda,
poradce české vlády
s kontem na Panenských ostrovech
- dobře víš, že bez Carte d'Or
lehce ztrácíš dech,
nebudeš mít šampaňské
ani ruský kaviár.

Je to systémová věc,
dnes se v Česku takhle žije,
pro zítřek se chystá
úplně jiná scenérie.

Špatné spaní
Vidím hořící trávu
a za ní černý popel
sedat kolem mrtvých stvolů.

Jaký to má smysl hořet
a viset hlavou dolů
a dívat se na modře kvetoucí oblohu.

- ne, nemohu spolknout tak velkou rozlohu
a lhostejně civět na šedý dým.

Marné počítání
Často se vracíme zpět,
do dětství prvního motocyklu,
k šupinám poznání světa ryb,
k studánkám paměti
prastarých lip,
k nesmělým otázkám,
kde budeme žít,
až domácí nás vystěhuje z bytu.

Všechno je jak v chvějícím se
oparu dávnověku...

- proč ksakru vracet se
a znovu hledat střechu
pro těch x procent lidí,
s kterými se nepočítá.

Na co se těšit
Stále se můžeme
na něco těšit,
na nové zlodějny,
životní propady,
na novou paměť,
která nezapomene,
že jsme byli při tom
a neřekli ani slovo

- pochopitelně,
byli jsme vyprázdněni
čekáním na něco
fungl nového.

Tenkrát v předjaří roku 1990
Souvislosti jsou jasné.
Kdeže jsme byli
v tenhle čas, kde květy ocúnů
se odívaly v nový šat
a keře trnek byly ještě holé

- byli jsme na nucených pracích jara,
do štíhlých pňů jsme pumpovali mízu,
bezvadnými řezy zmlazovali břízu
a věřili, že všechno má svůj čas

- po větrných kalamitách
přijdou čety sklenářů
a znovu zasklí naše okna
novou optikou vidění.

Nevzdává se
Vystaven kritice
demontuji sebe,
lámu se do několika dílů
a ohlížím se po kladivu,
jako by jedině ono mělo sílu
všechno znovu smontovat
a postavit na nohy
v jiném prostoru a čase

- ve stavu trvalé kritiky
něco se děje v mém hlase,
předtím byl nesměle růžový,
nyní je modrý, v blůze s knoflíky,
ten hlas kovový nevzdává se.

Nová situace
Až do napnuté kůže dnů
zabuší hrom,
uhodí blesk,
všechno kolem oněmí,
krajina ztichne
a lidé se budou ptát:

- rodí se nad námi nové nebe,
nebo jen rozžhavený drát blesku
si v nás vypaluje průzor
k poznání nové situace.




VÁCLAV HONS

Autogramiáda
je to fakt
není to prej že
viděl jsem
na vlastní oči
jak falešný pravičák rejžek
s knihou v ruce
poklonil se kohoutovi
pocítiv v sobě
zřejmě velice
starou touhu
levicové orgiastické slepice
kdo ví kdo ví





MARIKA MARIEWICZ
Ve lkaní je čas
Ruce s prsty mízy, spjaté slovem, jež roste z vody
z břehů, rozryvem křiku
po nepomine, neopustí, nezželí

Nezměrnou žízní ti vyhrkly slzy
a tys pil --- nedopitý, bez představ, bez sloupů prázdna
vystavěných nad temenem hlavy
pil's s rozmachem větru a tichem ustání

Hnaný byl's roky
odkládající svůj šat středem svých kroků
býval's lačný těch horkých dní...
a průrvy černých větví
stromů bez hlasů, však s tajemstvím
ti nebyly vhod, jak šenk bez omamného vinutí
bezstarostného večera

Dívala jsem se ti pod paty
a hnula tvými chodidly ve směru tnutí světa
živena onou tíhou věty,
jež uléhá k tvé bílé hlavě
napříč únavou a časem, stále a dosud nevyřčená...

Půlnoční largo
Za zrcadlem klid jak pečeť

půlnoční hladina zarostlá kruhy
ledové dráhy pstruhů
z bílého vosku

Myšlenky, medonosné včely
v závěsu pulsace
hmatným dotykem

Řezbář měsíc okrouhle váhá
ostřím lumenu v nahých kmenech

Bez únavy --- ticho
lom, jenž žilnost smrti roní

a srpem hodíš
jako bys vyvanul

v těch nejodlehlejších místech
bez břehů...

Oměj
Tu a onde čas vrb
těhotných hřeby vyplazených kostí
bílých jen tichem a tmou...
Zde stopa v rozmočeném jílu!
Hvizd kosa nad bouře nebes
a řeka v pase přehnutá až úž...
Nemoci, nechtít, nesměti -
ni na vzdálenost dechu Ti v ústrety vyběhnout
Blíž člověku v citu, v paměti....

Oáza a všechny spočítané ulice cestou
věnováno Tomášovi M.

snil jsi
ukrytý pod vlhnoucím listím, prý opuštěný a mrtvý...
s očima jitřníma
s očima, na nichž visí stříbrný kroužek měsíce
před rozpůlením krajiny

ulice byly zbité, zbyvší, zádumčivé...
potkávali jsme malá cikáňata s míčem v ruce
s převelikým balónem radosti
do něhož jsme vkládali ruce a stávali se neviditelnými
stopaři svých, dosud mělkých, vrásek

já se upamatovávala
na ty datlové pecky, které jsme cvrnkali po školních lavicích
a tys vytáhl knížku o malé Bernardetě
která měla tak blízko k šílenství
jako k tvé ráně v prsou

prostor nám nic nezatajil ---
to jen my, stále minulými, stále tak časní
mluvili jsme ústy podávaného...

Nesněná
Nechci začít sněním
o těch co zbloudili
a nebo mají blízko k omylu
nechci zde vůbec snít
a když, tak o ničem
O ničem, co se zdvíhá, jak mlha tesklivá
a nebo padá, jak mlha tesklivá, přetesklivá...
strží, křemenem, na uzdě hlesu zachrastí jak suché jehličí
O tom, co neustále samo sebou pohybuje
- nehladoví, nekokrhá, netaje taji tajnými tajuplnými ... -
kolísá, ale ne v sobě
pouze sebou, ale bez sebe --- pro letmý
velmi letmý posunek radosti
záběl, zázněj, nicotný bzukot včely...
pro ten, ano, pro ten...!!!
co v těch ponurých a studených spárech zdí
vystavěl si hnízdo
navzdory...

Dny, má marnosti
dny obyčejné, všední...
přepečlivé, zneuznané
v podivným převlecích
zedřených kutnách, jak stromy bez kůry
pryskyřné dny, dny lepivé
lépe-li ulepené, upečlivší, ubytnělé
otesané svou neotesaností
kamínky v potoce omleté, omšelé,
lépe-li myšinou prolezlé
myší, vší, vší záští, štíry, roztoči....
neznám se k vám!!!

Kvůli těm mlhám...
a mohu-li...
tak se ptám, zda mohu
zda vůbec mohu, neznat se k vám
Zda mohu mít v lásce trychtýř vzdorovitý
slzu němou, vyhřezlou nad povrch
bzukot včely, té divoké, ano, té z nejdivočejších
mlhu, ta střeva podzimu
listí popadaného žebra
mlhu, tu tesklivou, přetesklivou, tklivou mi až ---
ba, že opřu se o prázdno!!!
zbičovanými zády, šňůrami trhlin
krví, duší, svobodou...

...opřít se o prázdno
a v bezedné tůni dohledat se dna...

Nad řekou vím
Vymknutý čas
lanko pod skeletem čela pne k úžasu
oněch vzdálených
lichých počtem jejich ran
vzdálených počtem jejich cílů

Jakési jiné ticho
vymnuté z poledního slunce
zrno, jež oheň nespálí, voda nerozmočí

Kvádr jasného světla
vyzdvižen z řeky úlekem
že vzlétla
že na křídlech dere marnost a chvat
že jedinou ránou je mělkost za očima
a jediným cílem --- krok
který tě nepohne

Podvečer v Albrechticích:
Nahmátla pod hladinou vlašťovčí křídlo
a naklonila k sobě obě zrcadla
tečnou dozvuku kaverny

Užaslýma rukama vířila vodu, tak
že se temně průhledné štěpy větví
slily v jediný
oslnivě bílý lept slunce

Čtvrtý den; Richardovi:
Dám ti sen o hvězdách...
V souhvězdí Persea
vidím jejich půl a půl tváře

A že dnes v polích
sáhl sis na svou nevratnost
a zásah do srdce byl tvým jediným přáním
- říkám: nechť hvězdy jsou ženci, nikoliv rozsévači...
a naše slepé tváře
klasy na dosah

Kdeže jsou?
Prší hněď
svalovina noci stahuje ti ohryzek
tma kopíruje prasátka na omlácených zdech
chtěl bys jimi zabolet...

vychladlé až do podkoží
vrhají se přes záda mostů
dolů a přeci sem
plíživě v hroby, zimě do sutin

Drkotáš listy - heretik času
té modly našich uondaných myslí

Jdi
opět vrávorat nad hnízdem
z pýru a popele --- kdesi tam v sobě
kde kukaččí mláďata
pojedla tvou malou ustrašenou...
tvé jehňátko, tvou něžnost

Podívej, tam dole - stlučená jsou léta
pod mlýnský kámen vhozená
neurvalost ticha tvého...

Jak labuť natahuje krk
kvapný krok přese všechno: tytam jsou zpěvy zádušní
--- teď jen život život život ---


--- tma bez rámu, světlo beze stínu

Chceme žít vlastní šťastný život
Rozestelem bílé postele
a rozvěsíme na stěny osedlané dnešky
skobama je přibijem
a budeme je rajtovat svou jistojistou
a jedinou představou
a budeme se dívat na blesky
jak křižují letargii města nad městy
a pak si vytáhnem
tu nejšťastnější a nejslibnější barvu
zelenou?
- osud nám nikdo nevyčoudí -
A holí zbijem protějšky jak zlý psy
protože jsou pro náš život
neúnosný
a půjdem si šluknout čerstvýho větru
a co se rozpadlo
to zadupem pod zem
protože minulost nám nikdo nevyčoudí
a bohužel a bohužel
říkám ti - zašlapem to pod zem
mezi žížaly to vlísknem
a po nás potopa...
A pak přijde ten okamžik
kdy se zaříznem do očí jak ticho do skal
a vokno a prázdno a pouť v nich
útěkem stroze pachutí
a nikdo a nic nám nepomůže
neb kdosi říkal
že se neuniká
A pak uvidím ten šípkový keř
jak hoří nesmlouvavou přítomností
a co my?
Půjdeme napříč démony
skládat kolokvia ze všech našich stesků
a oni přijdou
kdo co nevím, avšak jsem si jist
Iluzi neuhodíš
nebodneš ji pod pás
Milost přichází až po hromadné demolici

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]