OLDŘICH RAFAJ
Hledání tónu
Jak málo víme o tom, jak jsme žili.
Je poledne a z rádia hrají skladby čtyř Bachových synů.
Předtím recitovali českého barokního básníka Briedela.
Minulý svět tak podobný dnešnímu!
Hledání, utrpení, bolest...
Neustálý nepokoj cest.
Kam? Kam?
Co slovo, to rána kladivem, které rozbíjí zrcadlo světa.
Co tón, to vír pochyb,
to tajemně tlumené fanfáry příštích objevů,
nových cest.
Kam těmi cestami?
K jakým stromům na obzorech?
Poskytnou nám úlevný stín v naší cestě?
Zemi trávy, pampelišek a kapradí.
Poskytnou?
Pojď, světě můj, pojď se mnou.
Vždyť já v tobě žiji všemi svými dny,
všemi touhami, co se rodí v bezesných nocích,
stále jdu s tebou, bez odmluvy,
v tobě jsem, vždyť to víš.
Jsi hledání tónů v mé ustavičné zjitřelé duši,
jež otevřenýma očima úzkostně pozoruje tvůj hněv.
Zasněné řádky
V sále na stadionu hrají Sibeliův koncert pro housle a orchestr.
Brněnskou filharmonii řídí s bílou hřívou vlasů nádherný Břetislav Bakala, žák Janáčkův.
Na balkónu finský velvyslanec, a daleko vzadu v sále my, někteří z brněnských vysokých škol, v tmavém houfu kolegiálních tváří, Mirek, já a Pavlínka Jeřábková, matematička z přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity.
Víže nás Sibelius a příchylnost k valašské zemi, ona z Valašských Klobouků, já ze Zubří.
Japonka Shizuke Ishikawa hraje houslový part s asijskou složitostí.
Zakrajuje do nás břitvou své vznešenosti.
Polykám pohnutím z té bolestné krásy.
Tisknu se k hudbě, k dívce, máme tolik společného, i ten Sibeliův čekající velký cínový obelisk v parku Tapiola v Helsinkách, mlčenlivý uprostřed sněhu.
Pavla to dobře ví, přimkne se ke mně. Kratičká chvilka.
Když Ishikawa naposledy šlehne břitvou smyčce, ještě zachvění bolesti. Krev srdce vsáklá do finské dálky.
Blesk Pavlina pohledu, ještě přimknutí. Sbohem, laskavé integrály.
Jako se dává sbohem, a pomalu ke kolejím, s duší hudby a stisku.
Do oblohy brněnské tmy prší Perseidy, a kroky v jejich blescích.
Zasnění přežívá šeď dnů, které neúprosně čekají.
Sbohem, nachýlený pane Bakalo, Mistře mé hudby...,
drobná Shizuke, s květinovou hudbou severské lásky.
Nelítostná
V dědině, v níž každý zná každého,
se ráno na háku ve své garáži oběsil dobrý člověk.
Prý pro sto deset tisíc korun, o které ho upomněla zlínská zdravotní pojišťovna.
Ten dobrý šedesátník, kterého každý léta znal,
chodil k němu s bolestmi, a on vždy ochotně vyhověl,
napsal recept na lék, který potřeboval. Jenže si nedělal záznamy, kolik jich napsal.
Teď mu to spočítali, zlínská pobočka recepty chtivě dala do počítače.
Na poctivého lékaře vyšla z domáckého pohledu děsivá částka.
Dluží...!
Ten, který léčil všechny kolem, zůstal sám. Proč nezvedl telefon? Měl komu zavolat?
Léčil, a ti, jimž rodácky pomáhal, nechtějí vědět.
Osmdesátiletá matka křičí hrůzou. Přišla o syna. Syn není!
Zmizel mávnutím proutku.
Rodná dědina mlčí, rodáci mlčí... Jejich doktor je po smrti.
Co napíše do kroniky obce Tóňa, ten, co tříská činely v městské dechovce a tak dbá na spravedlnost?
Co páter s červenou čepičkou na prohnané lebce, který žehná rukou s tučnými prsty, rukou, na níž se blýskají prsteny?
Co vysvěcoval novou místní kapli, postavenou obětavci horlivým souhlasem farníků obce?
Na háku v garáži visí jejich vina.
Nekonečná bolest smrtelně zraněné matky.
Na háku visí chtivost rodáků, jejich surová lhostejnost, jejich zbožná vůle.
Jsou rádi, že je to chválabohu minulo.
Mají svých starostí dost, dejte jim pokoj, ke všemu ještě takhle ubohá smrt.
Zatímco podobná smrt kolem jejich vil už dávno šátrá.
Vybírá si podobného důvěřivce, ať je mu kolik chce let.
Ó, na pohřbu byla celá vesnice.
Pohřbívali pana doktora, který jí věřil...
Malá prosba
Strome, nelámej nade mnou větve,
nečechrej tak nedočkavě mé zbělelé vlasy,
nedýchej tak na mne vánkem horkého léta,
obejmi mne náručí obětavé lásky, jíž se nelze ubránit,
ptáci chystají hnízda v tvých větvích,
jimiž mi podáváš ruce
a vyprávíš o nejspravedlivější cestě.
Vím, že mne uvítáš, až se vrátím,
že můj pohled obdaříš zvrásněným pohybem tvých neklidných větví.
Tak pečlivě sleduješ můj život,
můj krok o holi k trněnému vesmíru kdesi v dálce.
chý
Slůvko za slůvkem
Plíživou erozí
umírají nejen hory.
Rakev i naší řeči hrozí:
super, oukej, sorry.
Modlitba festivalové celebrity
Rauty, merendy, víno,
žranice - jazýčkům dary,
mezitím občas i kino...
Bože, zachovej nám Vary!
Otec českého kapitalismu
Vekslák - pionýr režimu
pozvedl tržní páku -
oslavíme hrdinu
pomníkem na Václaváku!
Potopa v Česku
Není to poplašná zpráva,
ani legrace hloupá:
tsunami už stříká zprava -
cenová hladina stoupá!
Slibná perspektiva
Vyrovnáme se sousedům,
budeme taky páni,
až prodáme zbylý dům
a zvládnem jódlování!
Hlavně držet hubu a krok,
nerušit vládu v práci,
za nějaký ten rok
z nás budou Bavoráci!
Svatá víra kardinála
Nebe bude předplaceno,
z hříchů žádné strachy,
církev čeká tučné věno -
majetky a prachy!
Pojišťovna štěstí
V.Z.P. nám hlásá:
Do nepanské huby
jen úměrná krása
s dřevěnými zuby!
I vláda nám říká
s přesvědčivou měrou:
O dubový chrup nebožtíka
pozůstalí se nepoperou!
Osmnáct let poté
Kde jsou ti studenti
a majitelé klíčů důvěřiví?
Dnes slyšíme už jen ty,
co se antikomunismem živí!
Samovazba
Televizí ochočený,
v kleci obýváku,
místo mříží stěny,
hlava ve svěráku!
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)