V rozhovoru, který 4. 7. 2013 otisklo Právo, slavný americký scénárista, režisér, filmový producent a trojnásobný držitel Oscara Oliver Stone na MFF v Karlových Varech prohlásil: „Víte, v americké historii je spousta mýtů, které se učí ve školách. Já jsem se je učil, moje děti se je pořad ještě učí. Co se týče historie, jsme největší ignoranti na světě… A za této situace vládneme světu a ten se nás bojí.“
Tím, jak si později ukážeme, zasáhl falešné vědomí Američanů na nejcitlivějším místě. Zmiňované ignorantství se však zdaleka netýká jen historie. Naše sdělovadla, která o tom zarytě mlčí (jak jinak, když Amerika je podle nich naším zářným vzorem) ho z části odhalila v souvislosti s teroristickým atentátem v americkém Bostonu.
Při tradičním maratonském běhu v polovině letošního dubna explodovaly v tomto velkoměstě dvě po domácku vyrobené bomby. Zabily asi tři či čtyři diváky a stovky jich zranily. Místní policie spolu s FBI poměrně rychle dopadla dva teroristy - pachatele tohoto odporného činu, a jednoho z nich při zatýkání zastřelila. Ukázalo se, že to byli bratři, přistěhovalci z Čečenska.
Zahraniční zpravodajství ČT, hynoucí na úbytě, ožilo, neboť po dlouhé době mělo čím krmit nenasytné obrazovky. Jako by daleko horších ohavností, zejména v Iráku, Afghánistánu, Pákistánu či v Africe nebylo dost. Ale tentokrát šlo přece o Američany! O posvátnou krávu našich názorově nesamostatných VIP i jejich patolízalských, jak by řekl pan prezident, blbů a indolentů ze sdělovadel. Ale nakonec všichni tito modloslužebníci amerikanismu zakusili jeho velice nepříjemnou pachuť.
Masa Američanů si popletla Česko s Čečenskem. Někteří z nich dokonce požadovali okamžité bombardování Prahy, kterou považovali za hlavní město Čečenska. Hysterie kolem bostonských událostí dospěla v USA tak daleko, že náš velvyslanec ve Washingtonu musel americkou veřejnost z televize ubezpečovat, že Česko není Čečensko, neboť obě země dělí vzdálenost tisíců mil, že Česko je oddaný spojenec a přítel Spojených států atd. Jak říkával jeden ze dvou našich nejpřednějších politiků, šlo zkrátka o „veliké nedorozumění“. Rozhodně ho však nezavinila jen velmi podobná anglická výslovnost názvů obou navzájem vzdálených zemí.
Z bostonských událostí vyplývá, že zmiňovaná ignorance se netýká jen historie, ale také zeměpisu. Jeho typicky americká neznalost se stala pověstnou a mezi veřejnosti Spojených států je skutečně katastrofální.
Svého času si Američané, ale i Britové běžně pletli Československo s Jugoslávií a za našeho prezidenta považovali J. B. Tita. Většina Američanů neví, kde leží Afghánistán, v němž USA prohrávají další válku. Snad i proto, že od roku 1945 ještě žádnou nevyhráli. A že jich bylo! Při tom nešlo a nadále nejde jen honáky krav nebo nádeníky z newyorského přístavu. Nejde ani o malé Česko či Čečensko.
Například Sarah Palinovou, guvernérku Aljašky, která v roce 2008 kandidovala za americké republikány na viceprezidentku USA, museli její poradci přesvědčovat, že Afrika není jednolitý stát, ale světadíl, na němž leží mnoho států. Ani někteří američtí prezidenti zrovna nepatřili k veleduchům. Vzpomínám si na dva. Na „pravého Američana“ Ronalda Reagana a dosud žijícího George Bushe mladšího. Nepamatuji se už, který z nich oslovil jistého afrického prezidenta „pane Mao Ce-tungu“, tedy jménem čínského vůdce, již pár let odpočívajícího v pekingském mauzoleu. Druhý na nepatřičné poznámky jakýchsi ekologů odpověděl, že znečišťování ovzduší zaviňuje opadávání listí ze stromů.
Jen desetina Američanů ví, že planeta Země obíhá kolem mateřské hvězdy - Slunce. Značné části amerických vysokoškoláků nic neříkají jména jako Aristoteles, Beethoven, Rembrandt či Tolstoj. V prudérní Americe téměř polovina dívek neví, že po nechráněném sexu může otěhotnět. O venerických nemocech něco zví obvykle až tehdy, když nějakou z nich chytí.
Při podobné „úrovni“ znalostí může ve Spojených státech kvést náboženské tmářství. V 30. letech minulého století proslula tato země „opičími“ soudními procesy, zaměřenými proti výuce Darwinovy vývojové teorie, která se dodnes na řadě základních i středních škol raději nevyučuje. Nedávno se dokonce objevily pokusy „opičí procesy“ zopakovat.
Když už jsme začali slovy slavného scénáristy a režiséra, vezměme si americké filmy. Tedy přesněji řečeno ty, které můžeme spatřit v našich totálně poameričtěných televizích. Jsou mezi nimi jistě slušné i vynikající snímky, ale převážně jde o bezduché slátaniny obrážející násilnickou historii Spojených států. O většinou uhozených veselohrách ani nemluvě. Americké akční filmy, jejichž hrdinové střílí po všem, co se hýbe, běžně bez úhony proskakují zavřenými okny a mlátí se vším, co mají právě po ruce, už neberou ani naši „náctiletí“. Dokonce se jim i posmívají. Jeden šestnáctiletý hoch mi je ohodnotil slovy, že Američané se bez rvačky či pistole nedomluví. Avšak ti svým filmům věří.
Brutální násilí všeho druhu coby podívaná, umírání jako divadlo, vzývání hrubé síly, mamonu, individualismu i primitivních pudů, mne u těchto filmů nepřekvapuje. K filmovému kritikovi mám sice daleko, ale podle mého laického názoru je zarážející něco jiného. Průzračnost až primitivita jejich zápletek, pokud vůbec nějaké mají. Jako by šlo o filmy pro debily a o debilech. Podobné rysy měla i kultura starověkého Říma těsně před jeho pádem.
Když se u nás připravoval pro zhlédnutí v USA Svěrákův film a oscarový kýč Kolja, bylo prý nutné některé partie vystřihnout. Domácí televizí otupělý a nevzdělaný americký divák by jejich dílčí zápletky a jemnější ironii nepochopil. Osobně to sice nemohu potvrdit, ale přesně tak jsem to slyšel od jedné doktorky psychologie, o jejíž serióznosti nepochybuji.
Nechci být takový primitiv jako většina našich VIP a z principu hanět vše americké, stejně jako oni haní vše socialistické či ruské. Přestože bez stále žádaných filmů a seriálů ze socialistické éry by naše televizní obrazovky zely tvůrčí pustotou.
Ačkoliv jsem společenskovědní pracovník, vysoce oceňuji americké naučné filmy, zejména přírodovědecké. O vývoji života v oceánech i na souši, zemské tektonice, vzniku a záhadách vesmíru atd. Jeto prostě klasa, světová špička a zároveň absolutní protiklad tamější „umělecké“ produkce. Zvláště jsou-li o mém oblíbeném koni, náročném na matematické krmení - kvantové fyzice. Zřejmě proto mne někteří lidé považují za poněkud divného pavouka. Nechť si poslouží.
Mezi naučné filmy svým způsobem patří i Stoneův dvanáctidílný dokument „Nevyřčené dějiny Spojených států“, který řadu zmiňovaných mýtů vyvrací. Oliver Stone na MFF v Karlových Varech představil jeho první dva díly. Podle jeho slov na dokument vyšly v Anglii, Austrálii i v Japonsku dobré recenze a v Turecku, Izraeli, Itálii a v Německu ho koupili. „Jen u vás to, syčáci, nekoupili, ale možná se ještě rozhoupou,“ dodal Stone. Ale vraťme se k tématu.
Vzpomínám si na jednu hlasatelku ČT, která v souvislosti se zmiňovanou záměnou Česka za Čečensko s povzdechem poznamenala, že Američané by alespoň občas měli nahlédnout do učebnice zeměpisu. Divím se, že jí za to nevyhodili. Ale i kdyby ji onen vzor našich VIP poslechl, což nehrozí, jeho třetině by to stejně nepomohlo.
V roce 2008 představovala dospělá populace USA asi 230 000 000 osob. Z toho 22 milionů neumělo číst vůbec a dalších 46 milionů trpělo takzvanou funkční negramotností. To znamená, že například nezvládli použít jídelní lístek, vyplnit nejjednodušší dotazník, natož se vyznat v mapě. Nahlížení do učebnice zeměpisu by jim tedy bylo na dvě věci. USA tehdy v gramotnosti zaujímaly 49. místo ve světě. Čerstvější údaje jsem na internetu nenalezl, stejně jako můj školou povinný syn, proti mně hotový internetový mág. Možná jsou i tajné.
Když bývalý Clintonův viceprezident Al Gore před několika lety navštívil ČR, konstatoval, že z ekonomicky vyspělých národů jsou nejméně vzdělaní právě Američané. Našeho tehdejšího prezidenta Klause to značně rozčílilo.
Ale v čem, k čertu, spočívají příčiny nevzdělanosti Američanů? Vždyť Spojené státy, vzpomeňme si příkladně na Edisona, daly lidstvu tisíce vynálezů, dopravily člověka na Měsíc, a dodnes jsou přední vědeckotechnickou mocností, i když je rychle dohání Čína.
První, co každého napadne, je ptát se po kvalitě amerického školství. Jeho úroveň, nejen oproti Evropě, ale i řadě rozvojových zemí, může být jedině hanebná. A to nejen pokud jde o Stonem zmiňovanou výuku historie, která je spíše ohlupováním než vzděláváním, nýbrž, jak vyplývá nejen z údajů této stati, ve všech směrech. Například někteří absolventi tamějších středních škol se neumí ani pořádně podepsat.
V USA sice působí špičkové univerzity (Harvardská, Kalifornská, Princetonská aj.) s velmi drahým studiem, ale valná část ostatních stěží dosahuje úrovně našich průmyslovek a gymnázií. Ne náhodou značný a stále rostoucí podíl v struktuře pracovníků amerického výzkumu tvoří cizinci, kteří v některých jeho oborech převažují. Ti ostatně sehráli rozhodující roli v projektu Manhattan (sestrojení atomové pumy). Také hlavním konstruktérem rakety Saturn, která dopravila Američany na Měsíc, byl Němec - Wernher von Braun a jeho tým, původně sloužící Hitlerovi.
Šlo tedy a dosud jde o příslušníky evropských i rozvojových národů. V právě uplynulém dvacetiletí, pak o obyvatele „postkomunistických“ zemí, zejména Rusy a Ukrajince. USA, proslulé vykrádání mozků okolního světa, je v posledním případě ani nemuseli lanařit. Díky rozpadu socialistického společenství je vyhnala bída, devastace výzkumu a politické zmatky, aby jako zralé hrušky spadli Spojeným státům do klína.
Mizerná úroveň amerického školství se však jen stěží pozvedne a příliv mozků z ciziny bude slábnout. Pro beztak upadající postavení USA ve světě i celou jejich budoucnost to není dobré znamení. Podle O. Stoneho se Spojené státy zhroutí „ať už to bude k vůli prohlubujícím se ekonomickým problémům, růstu propasti mezi bohatými a chudými nebo něčemu jinému“. Nevzdělanost Američanů a úroveň jejich školství sehrají přitom jistě významnou roli.
Obludným generátorem ignorantství jsou americká masmédia. „Televize v USA,“ řekl v citovaném rozhovoru O. Stone, „to nejsou zprávy, ale infozábava, vymývání mozků.“ K tomu přidejme debilní reklamu (po níž se opičí naše totálně poameričtěné televize) a jakousi „žvýkací gumu pro oči a uši“ - masovou kulturu zplozenou právě v USA.
Její pahodnoty, především díky síle komunikačních systémů USA, zaplavují televizní obrazovky téměř celého světa. Americká informační záplava, právem považovaná za „informační imperialismus“, je jedním z důvodů, proč někteří autoři považují globalizaci za synonymum amerikanizace.
Je zřejmé, že za úroveň školství a vzdělanosti v USA nese hlavní odpovědnost tamější vládnoucí třída. Především v jejích rukou je drtivá moc televize, zpravodajství, reklamy a umělecké tvorby, která ohlupuje Američany a někdy přerůstá v duchovní teror. Nízká úroveň kultury a vzdělanosti Američanů má však ještě hlubší kořeny.
K vyvražďování indiánů a loupení jejich půdy bílí osadníci, nezřídka pochybné minulosti, žádné vzdělání nepotřebovali. Spíše jim bylo na obtíž a často se mu i posmívali. Školy na uloupené půdě dlouho nebyly. Tato antitradice se u některých skupin obyvatelstva udržela dodnes.
V panenské zemi, oplývající surovinami a levnou pracovní silou přistěhovalců, měl kapitalismus ideální podmínky pro svůj vznik a rozvoj. Od samého počátku to byl systém neobyčejně dravý, bezohledný, prodchnutý anglosaským individualismem, fungujícím bez jakýkoliv regulí a sociálních mezí, které USA v nemalé míře postrádají dodnes. Ani ten, s výjimkou hrstky techniků, nevyžadoval vyšší vzdělání. Nerespektoval jazyk ani kulturu přistěhovalců různých národů, které v pověstném americkém kotli „přetavoval“ do podoby vyhovující jeho ziskovým zájmům. To jest v jakousi beznárodní, čistě Americkou „slitinu“ jednotlivých indiferentních individuí, starajících se jen o sebe samotné v nejužším slova smyslu.
V honbě za maximálním ziskem americký kapitalismus jako první na světě zhromadnil a standardizoval výrobu a tím i spotřebu. Jako první zde vytvořil spotřebitelský způsob života a proto i člověka - robota spotřebitele. Ten začal nacházet svou podstatu v automobilu, supermoderním domě, kuchyňském zařízení atd. Nadvláda konzumu ponížila člověka jako tvůrce na standardizovaného spotřebitele, zúžila jeho životní obzor na svět peněz, věcí a primitivních prožitků jako smyslu života. Vše, co bezprostředně nesloužilo unifikovaným zájmům spotřeby individua, automaticky získávalo nižší počet bodů, nebo se stávalo zbytečným a škodlivým. K čemu znát historii, zeměpis, přírodní i společenské vědy, k čemu číst Shakespeara či Dostojevského, nelze-li si za to něco koupit? A vůbec: „čas jsou peníze“, zejména v říši amerického pragmatismu.
Podobné procesy probíhaly i v dalších zemích konzumního kapitalismu. V americké společnosti bez jakýchkoli tradic, prosycené individualismem, nevzdělaností, prakticismem a vysilující honbou za dolarem, se však prosazovaly plošně a s drtivou neodvratností. Zbytnění spotřebitelských činností více než kde jinde zalepovalo oči i uši Američanů, izolovalo je od širších souvislostí, od sociálních a politických procesů, ubíjelo zvídavost a schopnost zastávat vlastní názor.
Tyto procesy však byly a zůstávají živelnými stále méně. V současné době představují komplexně rozpracovaný mechanismus ponižování člověka na úroveň spotřebitelského robota. Takový typ osobností je charakteristický pro tzv. mlčící většinu, tvořící sociální základnu hnutí doprava. Ať již živelná či řízená ztráta pocitů tvůrce a bujení pocitů spotřebitele, produkující duchovní omezenost a prázdnotu, je tou nejvhodnější půdou pro depolitizaci lidí a vnášení iluzí, mýtů a lživých hodnot do jejich vědomí.
Zřejmě z této půdy, zkypřené protestantskou etikou, se v zemi „neomezených možností“ zrodil mýtus selfmademana. Podle něho si každý může za chudobu sám, ale když doopravdy chce, může se vlastní pílí vypracovat, to je zbohatnout, stát se například z automechanika miliardářem. Tento falešný mýtus, pečlivě pěstovaný Hollywoodem, je základem tzv. amerického snu, jehož duší je materiální bohatství.
Podle Ilony Švihlíkové (Globalizace a krize, s. 198) „právě tento mýtus, který zamlžuje společenský vliv a systémový charakter problémů, přispívá zásadní měrou k tomu, že v USA se sociální problémy neprojevují v sociálních bouřích, ale v kriminalitě. Projevují se tedy opět individualisticky“.
Ačkoli Američané tvoří necelých 5 % světového obyvatelstva, v jejich věznicích, kde panují nelidské poměry, se nachází čtvrtina všech vězňů celého světa. Extrémní kriminalita je vážnou a chronickou chorobou americké společnosti, jedním ze zdrojů jejího nepříliš vzdáleného kolapsu.
V téže knize na straně 199 autorka píše: „Američané skutečně věří, že sociální problémy jsou výrazem odpovědnosti každého jedince a místo sociálního státu preferují charitu.“ Ani americký sen nic neříká o vzdělání a kultuře, neboť podle individualistického pojetí se maloměšťák realizuje především podnikavostí a podnikáním.
Druhou dominantou ideologie amerikanismu je mýtus o výjimečnosti až nadřazenosti Američanů, bohem vyvolených spasit a vést celý svět. Jeho původ sahá až k „otcům zakladatelům“. Jako červená niť se táhne inauguračními projevy všech amerických prezidentů, Washingtonem počínaje a Obamou konče. Jeto jakási nadstavba onoho amerického snu. Stone nikoli náhodou vyzdvihl myšlenku nejmenovaného indického politika, že „Američané se chovají, jako kdyby šlo na světě jen o ně“. Nejraději by poameričtili celý svět.
Onen klíčový mýtus soustavně pěstuje rovněž Hollywood. V jeho akčních slátaninách američtí supermani zachraňují svět tu před celoplanetárními katastrofami a teroristy či komunisty, jindy zas před šíleními vědci a ohavnými mimozemšťany (viz např. film Den nezávislosti). V podstatě jde o zdůvodňování světovládných snah USA.
V případě úspěchu těchto snah by však svět spočinul v rukou idiotů, a podle toho nakonec i dopadl. Ti, kteří by mu tak rádi vládli a téměř neznají ani vlastní historii, s výjimkou několika desítek tisíc specialistů a univerzitních intelektuálů, o jeho dějinách i uspořádání nevědí vůbec nic.
Ostatně k čemu jsou jim znalosti kultury, způsobu života, ekonomiky i politického uspořádání jiných národů, když ve své omezenosti a nadutosti nijak nepociťují jejich potřebu? Zato, jako samozvaní spasitelé světa, mají výraznou potřebu arogantně komandovat jiné národy a trestat je (Sýrie), pokud jim nejsou po chuti. Chabnoucí americké impérium však na to už téměř nemá.
„Nemyslete si, že máte vlastní vládu, je to vláda USA; jste s námi, jste v NATO, tak musíte poslouchat,“ vzkázal nám v citovaném rozhovoru Stone. Ale to byla ještě u moci dodělávající Nečasova vláda asociálů a politických diletantů, ještě horších než v předchozím Topolánkově kabinetu. Tyto lokaje nemusely USA k ničemu nutit, neboť byli, jak je u nás zvykem, papežštější než papež.
Naše polistopadová lumpenelita se totiž opičí po všem americkém, tamější hanebné školství nevyjímaje. Typicky maloměšťácké, to je omezené a nesamostatné myšlení těchto politických křupanů jim brání vytvořit cokoliv vlastního, originálního, a proto je odkázáno na otrocké kopírování cizích vzorů a bezkoncepční postup metodou pokusů a omylů.
Začalo to již záhy po sametu iracionálním ničením všeho socialistického, tedy i základních předškolních zařízení - dětských školek a pokračovalo likvidací vynikajícího učňovského školství. Jako by každý student VŠE, který tehdy udělal zkoušku z demografie za 3, a to ještě u examinátora, který před ním snědl dva diazepamy, nedovedl spočítat, kolik se narodí dětí např. v roce 2009 a kolik tedy budeme potřebovat školek. Dnes nám dětské školky chybí a učně jsme dováželi z Vietnamu. Nižší třídy z kalouskovsky úsporných důvodů rušených základních škol začínají přetékat.
V samotném školství jsme byli svědky neustálých změn pro změny, neuvážených experimentů na dětech, jeho privatizace a podřizování vysokých škol zájmům velkého byznysu. Nakonec i zrodu plzeňské karikatury na univerzitu amerického stylu, která patrně není ojedinělá.
Tato opičárna spolu s bezkoncepčností našich VIP přináší jedovaté ovoce. Kdysi vysoká, mezinárodně uznávaná úroveň vzdělání našich dětí značně klesla, neboť školství v zemi J. A. Komenského soustavně decimovala vládnoucí pravice. Pod vedením její lumpenelity by český Kalouskov, co do hanebnosti úrovně školství i kultury jistě dohnal a předehnal Ameriku a Češi se stali národem indolentních blbů.
Také v této oblasti se pravicové vlády ČR chovaly jako destrukční komando vysazené na nepřátelském území. Samotné volby a případný levicový parlament i vláda bez aktivní podpory zdola spoušť zanechanou vládami pravice nenapraví. V tom je však, možná i oproti Američanům, náš nejvážnější problém.
Prostých Američanů si totiž vážím. Přestože jsou předmětem odporné manipulace a ohlupování vládnoucí třídou USA, vzmohli se na rozsáhlé antikapitalistické hnutí „Ocupate“ s mezinárodní odezvou. Mladí lidé při svých protestech proti velkokapitálu obsadili i jeho svatyni - Wall-Street a některá veřejná místa. Stali se příkladem pro Evropu. Nevadí, že toto hnutí odeznělo. Jistě se zrodí jiné, organizovanější a účinnější.
Ale co my, Češi? Zatímco se náš stát v dnech kolem pádu téměř všemi nenáviděné Nečasovy vlády otřásal v samotných základech, nezmohli jsme se ani na jednu demonstraci požadující odstoupení této vlády primitivních asociálů, korupčníků, lhářů a zlodějů. Nepodpořili jsme snahu levice a prezidenta poslat ji k čertu, ale chytrácky vyčkávali, jak to dopadne. Dělali jsme přesně to, co jí pro odvedení pozornosti od jejich lumpáren a skutečných problémů této země velice vyhovovalo.
Prali jsme se s cikány a nečinně přihlíželi houfování fašounů. Pochopitelně zdaleka ne všichni. Ale valná část společnosti plnila úlohu „mlčící většiny“. Tedy stejné většiny, jejíž mlčení v Německu svého času značně usnadnilo Hitlerův nástup k moci. Známe vůbec svůj národ? Zná ho zejména levice?
To je však námět pro jinou stať, případně knihu nebo dokumentární seriál pro scénáristu a režiséra kalibru Olivera Stonea, analyzující fenomén obludy českého Kalouskova. To znamená: odkud se tato pro Čechy i celou Evropu ostudná sociálněpolitická příšera vzala, co a koho požírá a jak se jí zbavit.
Autor: JAROSLAV KUČERA
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)