(Poznámka k recenzím Školního slovníku českých spisovatelů v Haló novinách a v Obrysu-Kmeni)

   Chtěl jsem se původně ozvat hned, když v kulturní rubrice Haló novin (18. 7. 2003) otiskli recenzi ŠKOLNÍHO SLOVNÍKU ČESKÝCH SPISOVATELŮ, uspořádaného Pavlem Dolejším. Vždyť dospěl-li recenzent k názoru, že se jedná o publikaci »mimořádně cennou« a byl ji dokonce v stavu pochválit za »objektivní výběr spisovatelů«, odhalil tím buď značnou nepozornost při čtení, anebo svou nekompetentnost. Tu naproti tomu nelze vyčíst značce »amk«, zabývající se týmž slovníkem (podtitul 331 českých spisovatelů od počátků písemnictví do současnosti) v Obrysu-Kmeni č. 45/2003; zde už jsou zdůrazňovány slabiny, spočívající právě v podivuhodném systému vybírání autorů a poukazováno je zároveň i na disproporce v rozsahu hesel, neřídících se v nejmenším literárním významem, jehož uvádění jednotlivci v české literatuře dosáhli.
   Objeví-li se v Dolejšího slovníku jména Karla Sýse, Miroslava Floriana, Ivana Skály anebo Zdeňka Pluhaře, nemůže to být pro mne důvodem k jásotu, jestliže tam současně nenaleznu hesla Vladimíra Janovice, Petra Skarlanta či Jaromíra Pelce a minimálně desítek dalších. Těší mne proto, že nad tím nejásá ani značka »amk«, ale vadí mi na druhé straně její očividná ochota smířit se s málem. To už se totiž stalo v této společnosti, uspokojující se často i v jiných odvětvích než v literatuře s polovičatostí, prakticky nepsaným pravidlem. Poctivější by bylo podle mého mínění rovnou napsat, že humpolecké nakladatelství učebnic JAS vydalo paskvil, poskytující učitelům, žákům i studentům ubohé torzo, které nejen že popírá veškeré popřevratové teorie o sloučení všech tří proudů české literatury, ale (vědomě, nevědomě?) sleduje i zlý záměr ochuzovat uživatele slovníku o znalosti, bez kterých pak vstupují do života jen jako pologramotní.
   Již samotné Dolejšího předsevzetí docílit při tak nízkém počtu hesel přehled »od počátku písemnictví do současnosti« je výrazem nemístné nabubřelosti. Nahlédneme-li do Slovníku českých spisovatelů z roku 1964 (za účasti redakčního kruhu jej redigovali Rudolf Havel a Jiří Opelík), poznáme, že ačkoli si tady pořadatelé vyhranili »jen« dobu přibližně od předobrozenectví do roku 1963, nezbylo jim nakonec než prezentovat ji - i přes veškeré tehdejší výběrové metody - více než sedmi sty českými literáty. Příkladem ještě mnohem názornějším je potom Slovník českých spisovatelů od roku 1945, autorského kolektivu pod vedením Pavla Janouška (první díl 1995, druhý 1998), se zhruba devíti sty hesly. Právě toto dílo vydané za podpory Ústavu pro českou literaturu AV ČR dosahuje u nás prozatím bezkonkurenční úrovně a zasluhuje si investic do pravidelného doplňování dalších autorů a aktualizace v údajích. Pokud by po mně dnes kdosi vyžadoval radu těm, kteří se o českou literaturu doopravdy hlouběji zajímají a nehodlají podléhat ohlupujícím spiskům, jejichž hodnota nedosahuje ani vynaložených prostředků za potištěný papír, doporučil bych oba již svrchu jmenované slovníky, tedy Havlův a Opelíkův z roku 1964, v němž jsou uváděni (jistě k údivu mnohých!) i někteří spisovatelé po únoru 1948 se socialistickým vývojem nesouhlasící či emigrovavší, a Janouškův dvoudílný z let 1995 a 1998. K nám pak na doplnění publikaci Jana Čulíka Knihy za ohradou, nesoucí podtitul Česká literatura v exilových nakladatelství 1971-1989. Tuto u nás nedlouho po převratu vydanou knihu z důvodu, že byla psána s maximálním důrazem na poctivost výkladu a seriozitu: obsahuje především monografické studie o jednotlivých autorech, které neškatulkuje »doleva či doprava« a čtenář se v ní dozví i množství později často manipulovaných podrobností o vzácném českém kulturním jevu, přetrvávajícím v cizině skoro po dvacetiletí. Čerpat z okleštěného slovníku Dolejšího, k jehož podprůměrnosti lze stěží nalézt protiklad, naštěstí není pro nikoho nutností.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]