Babička a vnuk, bizarní dvojice, která spolu udržuje kontakt až na pokraj zásvětí, jsou protagonisty útlé novelky Antoni Morelliho (1941) PROTIVNÝ SNÍH (Argo 2005). V autorově personě se nám představuje literární akceschopnost současné Andorry, zemičky s necelými dvaceti tisíci obyvateli, sevřené jihem Francie a severem Pyrenejského poloostrova.
   Čtyřiadvacet kapitolek je spravedlivě rozděleno mezi Ágnes a Eugeniho, dvě v závěru vyprávění přebírá jako štafetový kolík pravnuk Álex. Jím jako by se autor zaštiťoval, že je osud andorrského společenství v dobrých rukou, když se dynamika doby nevyhýbá respektu tradice. Její nositelkou je především Ágnes, přesazená ze starosvětského prostředí do moderního bytu v Barceloně za účelem pohodlnějšího umírání. Vnuk Eugeni je babiččin vyvolený, neboť si jako jediný pro ni udělá čas a navštěvuje ji. Má pro den setkání vyhrazený pátek, těžko odhadnout, zda v týdnu nebo v měsíci.
   Dialog, který spolu ti dva vedou, není sevřen do přísného řečiště promluv, odbývá se povícero v duchu, oba protagonisté revidují náplň svých setkání a připravují další. Ze strany Ágnes bylo řečeno mnohé opakovaně, z úst Eugeniho se občas vyřinou klišé, ale to jenom proto, aby babičku utvrdily v přesvědčení, že na ni nebylo zapomenuto.
   Jako leitmotiv prolíná celým textem sníh, zpočátku protivný sníh, který dokáže ztrpčovat život, v průběhu prózy ale nabývá útěšný charakter, neboť poskytuje útočiště a ochranu pronásledovaným, ať už z politických, nebo z etnických důvodů (Židé za druhé světové války).
   Těžko odhadnout, zda je neuspořádaný tok vyprávění záměrem, uměleckým zámyslem, nebo zda jde o projev neumění, cesta mezi klasifikuje novelku spíš jako pokus o cílenou národopisnou studii. Napomáhá tomu i fantaskní, snový charakter jednotlivých částí.
   Svou osobní zkušenost autor prezentuje především v drastických událostech, na něž nelze zapomenout a které jako by patřily do časů barbarského středověku (barvité líčení popravy). Byl jsem malý, ale dobře si na to vzpomínám. Byl to jeden z výjevů mého života coby dospělého. Ten vykořeněný vrah, ta loutka, po níž ti čtyři stříleli z pušky, se vyzpovídal a přijal poslední pomazání. Ti další dva odpadli a byli za to na roky potrestáni, zakázali jim zaujímat veřejné funkce. Takový je život při ceremoniálech nebo liturgiích.
   Jak je uvedeno na záložce, Andorra disponuje jednou z nejmodernějších ústav na světě, ale v soudnictví je třeba čas od času sáhnout k římskému nebo zvykovému právu. A to je nejspíš jedna z možností, jak k Morelliho textu přistupovat. Jako k věčné oscilaci mezi minulým a přítomným, které se zakrátko stane minulostí.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]