Nad všemi modely poezie i všemi individuálními způsoby psaní visí jako Damoklův meč stejná základní otázka: Co je to vlastně báseň? Jaké jsou její výsostné znaky, jimiž se odlišuje od běžného veršovaného textu?
   Báseň jako tvůrčí čin rozhodně nekonstituují pouze její formální znaky - verš, intonace, rytmus, rým -, ba ani samotné obrazné myšlení, ale noetický a ontologický přesah, k němuž dochází, respektive může dojít díky všem těmto činitelům. Píšeme nikoli proto, že něco víme, ale proto, abychom se něco dozvěděli - o sobě i o světě. V okamžiku vyslovení přestává však toto poznání být pouze naším majetkem. Po básni zpravidla víme víc než před ní. Tvorbou tak v noetickém smyslu přesahujeme sami sebe a zároveň i to, co jsme až doposud věděli o vnější skutečnosti. Opačný postup, kdy hotovou myšlenku jen odíváme do obrazného roucha, znamená pouhou verbální ilustraci toho, co známe odjinud nebo víme předem. Nositelem specifického poznání a sdělení v lyrice je esteticky ozvláštněný a - jak říkával Viktor Šklovskij - brzděný jazyk. Bez něho nebo mimo něj není zde poznání možné. Konvenčním, otřelým sdělovacím jazykem v poezii nic nového nepoznáváme, spíše jen oslabujeme a zpochybňujeme to, co jsme poznali už dříve.
   Příznačné pro tvůrčí básnický proces je dále to, že má ontotvorný charakter (od starořeckého slova ón = jsoucno). Cílem spisovatelovy práce je totiž vznik nové, dosud nejsoucí skutečnosti. Opravdová báseň není nápodobou reality, ale její tvorbou. Proto se také úhrn bytí uměním zvětšuje. Svět po básni je jaksi objemnější a smysluplnější než svět před básní - pro tvůrce i vnímatele. Zkusme si představit, oč chudší by byl náš život na příklad bez Shakespeara, Baudelaira, Mallarméa, Verlaina, bez Březiny, Holana, Halase, Nezvala nebo Ortena. Anebo příklad z jiné oblasti: Oč chuději by zněl náš svět bez Bacha, Beethovena či Debussyho. To, co bylo v umění skutečně vytvořeno, je skutečné. Není k dosavadnímu světu jen mechanicky přidáváno, ale pozvolna s ním srůstá v nedělitelný celek. Opět příklad toho, jak skutečnost přesahuje sebe samu.
   Existuje však ještě jedno spolehlivé kritérium, kterým lze odlišit spontánně vytvořenou báseň od racionalistické nebo voluntaristické konstrukce. Skutečná báseň se dá v okamžiku svého vzniku, a samozřejmě i kdykoliv později, interpretovat ne jedním, ale řadou způsobů, a všechny jsou oprávněné, protože odrážejí právě tak složitost a nejednoznačnost světa jako rozdílné životní zkušenosti čtenářů nebo posluchačů, případně i rozdílná naladění jednoho a téhož vnímatele. Skutečná báseň je jako nádoba s dvojitým dnem - má v sobě určité tajemství, které nás přirozeně dráždí. Když se ho však tvořivým způsobem zmocníme, obohatí nás. Musí to ovšem být tajemství opravdové, životní, nepředstírané a nevyspekulované. Báseň hodná svého jména vždycky vyjadřuje a zároveň v nás probouzí nebo stupňuje úžas nad bytím.
   Maurice Maeterlinck ve své knize esejů Poklad pokorných napsal: "Jde o to poznat, co je úchvatné v pouhém faktu bytí." Kde chybí schopnost úžasu, tam nevzniká žádná poezie. Poezie - stejně jako láska a víra - je dokladem filozofické transcendence. Je poznáním i uznáním řádu, který nás přesahuje. Každý titanismus - ať individuální nebo společenský - je ve své podstatě antipoetický, protože uvězňuje subjekt v něm samém. Ztráta transcendentální perspektivy způsobuje, že člověk se sám sobě stává bohem, zatímco svému okolí se stává směšným. Myslím, že tuto situaci velmi dobře vystihuje známý Goethův epigram: "Wie einer ist,/ so ist sein Gott./ Darum ist Gott / so oft zu Spott." Doslovně přeloženo: "Jaký je člověk, takový je jeho bůh. Proto je bůh tak často k smíchu." Taková situace ovšem nemůže být východiskem poezie. Skutečná báseň představuje vytržení smyslů i ducha, neboť její tajemství leží zároveň v nás i mimo nás. Básnické poznání není možné bez zmíněné transcendence, a tato transcendence zase není myslitelná bez autorské pokory. Apriorismus v myšlence právě tak jako voluntarismus ve slovním vyjádření nevede k cíli, neboť - jak praví bible - duch vane, kudy chce. Tajemství života, které je básní zjevováno, není nadpřirozené ani vzdálené. Portugalský básník Fernando Pessoa mluví dokonce o blízkosti neznáma. Toto tajemství leží v rovině našich smyslů, naší každodenní empirie i našich výrazových prostředků. A přece není - řečeno jazykem komputerů - s těmito lidskými nástroji kompatibilní, tedy slučitelné. Mezi úsilím a objevem vždycky leží určitá propast. Překlenout ji může pouze jiskra.
   Odmítáme-li apriorismus při básnickém pojmenování skutečnosti i při její tvorbě, vzniká otázka, jakou cenu může pro básníka mít jeho světový názor, model světa, podpírající vznik konkrétního básnického díla. Klíč k řešení této problematiky vidím v analýze slova model. Existují modely atomů, modely chování jedince uvnitř určitého politického systému, modely vesmíru atd. Tyto apriorní konstrukce jsou nepochybně užitečné, ale zároveň nedostatečné. Každý model je vždycky abstraktní a statický, zatímco modelovaná skutečnost je naopak konkrétní a dynamická. Básník, který píše podle apriorního modelu, realizuje pouze své předsudky - ať už jsou politické, filozofické, sociální, náboženské nebo estetické. Báseň není verifikací nebo aplikací nějakého modelu ani inkarnací nějaké ideje. Báseň, skutečná báseň je spíš skok přes propast, která se rozkládá mezi pravděpodobným a pravdivým, fiktivním a skutečným, umělým a uměleckým.

   Předneseno na pracovním setkání členů Unie českých spisovatelů 20. listopadu 2004

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]