Na Engelsův spisek o podílu práce na polidštění opice jsem myslel tváří v tvář statím, které zaplnily kulturní scénu a kavárnu Mladé fronty Dnes v sobotu 11. srpna 2007. Jednou to bylo pod názvem Top ten Deset knih, které měnily svět a podruhé Knihy dokážou otřást světem. Zatímco první pojednání vychází z internetových a knižních žebříčků a upřednostňuje statistiku, rozhovor s filozofem Václavem Bělohradským má cílit pod povrch a jít na kloub věci. Pravopis velkých písmen vychází ze zdánlivé hegemonie tisku, nicméně je třeba prozradit, že slova měnit a otřást vycházejí z různých etymologických základů a ani synonymně nemají k sobě blízko. Významový ekvivalent slova měnit - změnit prostřednictvím slovesného vidu je evidentní. Zatímco probíhající děj ještě dává naději na změnu, je-li změněno, není možno měnit, takže máme-li, co jsme chtěli, máme to na furt. Sláva, krucinál!
   Připomeňme si těch deset knih, které (otřásly, měnily, změnily) svět: Bible, Korán, Homér: Illias a Odyssea, Aurelius Augustinus: Vyznání, Jean Jacques Rousseau: Vyznání, Harriet Beecher Stoweová: Chaloupka strýčka Toma, Friedrich Nietzche: Tak pravil Zarathustra, Charles Darwin: O původu druhů, Karel Marx, Bedřich Engels: Manifest komunistické strany, Adolf Hitler: Můj boj.
   Z uvedené enumerace vyplývá, že vedle Homérovy básnické alegorie a Nietzcheho kontemplativní prózy představuje čistou beletrii pouze Chaloupka strýčka Toma. Darwinův spis má charakter vědeckého pojednání, Kniha knih je kánonem židovské ortodoxie a křesťanského myšlení, Korán je Korán a zbytek připadá na konfese a manifesty. Když jsem v úvodu vzpomněl Engelse ve vztahu k práci, vehrál jsem se na okamžik do role arbitra; kdybych já sestavoval žebříček, nesměl by mezi uvedenými knihami chybět Robinson Crusoe. Ne ten všelijak upravovaný, ale ten původní, kterého vydal Daniel Defoe jako fiktivní autobiografii poprvé v roce 1719 pod názvem Život a zvláštní podivná dobrodružství Robinsona Crusoe, námořníka z Yorku. Proč? Protože jde o knihu pokory, invence a nezahálčivých lidských rukou. Dala dokonce vzniknout žánru robinsonád, v naší skutečnosti kupříkladu reprezentovanému filmovým Trosečníkem.
   Americký filozof Arthur Danto uvádí, že dějiny lze interpretovat výhradně ve světle přítomnosti. Rozvíjí tak Lyotardovu tezi o dějinách, které nedávají žádný smysl a jež lze chápat jenom jako nezávazná vypravování. Nicméně - ani to není málo, neboť se ví, že existovaly civilizace, které neznaly kolo, ale neexistují civilizace bez vyprávění. Vzpomeňme na mýty; připomeňme si vkus, styly a pokladnici kulturního dědictví. Tvrdí-li filozofové skepse, že dějiny jsou tak jako tak u konce, je to na pováženou především pro slovesné tvůrce současnosti. Ti v Čechách by se rádi uchytili drápkem, zdolali hradby Parnasu, zůstavili po sobě aspoň nepatrnou stopu. Vládní establishment restaurovaného kapitalismu jim ze všech sil vychází vstříc; zbavil je konkurence, když proud oficiální literatury tzv. normalizace odsunul do bezvýznamnosti. Účastní se anket jako té 11. srpna, ale nikdo je nezná. Dokonce u Arnošta Lustiga, který publikuje padesát let, bylo potřeba uvést, že jde o prozaika.
   Taková je kulturní úroveň v současných Čechách. Že by se nechala změnit knihami? Má pravdu Michal Viewegh: Knihy nemění svět. V tom je zajedno s Marcelem Reichem-Ranickým, který s nadhledem tvrdil, že kvalitní knihy jsou příliš exkluzivní na to, aby se staly majetkem většiny.
   Co se nedá jen tak bez problémů odsunout do bezvýznamnosti, to je klasika. Literatura prověřená časem, společenskými proměnami a touhou lidí uspořádat svět jinak. Literatura 19. století a zvláště pak jeho sklonku. Tady se naplno konstituuje národní uvědomění a ve správě obecných věcí je nutné počítat s proletariátem jako třídou.
   Co nelze odstranit, to je potřeba aspoň znevážit. Kdo se tímto obdobím byť jenom nepatrně zabýval, potvrdí, že se objevily útoky na odkaz Jana Nerudy, Karla Havlíčka Borovského, na stránkách Mf Dnes jistý hradní osvícenec nazval Aloise Jiráska Čuráskem.
   K radikálním deformátorům přibyl jako poslední Václav Bělohradský, který se v Mladé frontě Dnes (11. srpna) obul do Babičky Boženy Němcové. Toto vyprávění zasazené do koloritu čtvera ročních dob s činností a zvyklostmi lidových vrstev a s ústřední postavou činorodé a optimistické babičky nazval kýčem. Někdo by mohl pokládat Václava Bělohradského za méně zdatného stylistu, neboť tento vcelku jednoduchý pojem (kýč = líbivé, ale umělecky bezcenné dílo) variuje sedmkrát a ještě jeho význam upřesňuje dodatečnými adjektivy (katolický, prorakouský, ruralistický, terapeutický a samosebou politický kýč). Do projektu umění zneužitého komunisty se mu pak vejdou společně pohádky s vesničkami střediskovými a matoucí kritická zlotřilost, k níž se zprvu upejpavě zdráhal vyjádřit, je na světě. Závěrečné srovnání Flauberta s Němcovou adorující Paní Bovaryovou v neprospěch Babičky je triviálním nesmyslem, jemuž asi rozumí Bělohradský sám. Předně: Babička vycházela od května do srpna roku 1855 ve čtyřech sešitech, tedy ne v roce 1856 jako Paní Bovaryová. Typem českého národních charakteru se stala kupříkladu kvůli solidaritě, obětavosti a ochotě nezištně pomáhat svým bližním. Uvedený optimismus byl důsledkem vůle překonávat životní strázně a nerezignovat. Poučit se. Temná a těžko vysvětlitelná životní zákoutí jsou připomenuta příběhem nešťastné Viktorky. Víc než tři stovky vydání Babičky a tři desítky překladů do cizích jazyků působí jako zásadní protimluv vůči zkreslujícímu gestu Václava Bělohradského. A Ema Rouaultová provdaná za Karla Bovaryho? Pro krásnou, povrchní a poživačnou Emu je rozhodující především ukájení sexuálního libida. Lhostejné, zda se příležitostní milenci jmenují Rudolf nebo Leon. Tedy: proti solidaritě egoismus!
   Tvrdí-li Václav Bělohradský v jiné souvislosti, že v Česku příkladem takové mentality periferie je ideologická pravice vykřikující svá zjednodušující klišé z osmdesátých let na komentářových či publicistických stránkách deníku MF Dnes, pak používá stejné metodologie primitivního antihumanismu a antikomunismu.
   Nechává-li se v závěru unést od očí zavřených k očím otevřeným, měla by to být pobídka především pro něho. Otevřením očí by se mohl uchránit snahy politováníhodné předpojatosti - škodit.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]