Je nás, lokálních patriotů, stále ještě dost. Máme ten svůj kraj, ať už rodný nebo zamilovaný z jiného důvodu, prochozený křížem krážem, přečetli jsme každou řádku, kterou kdo kdy o něm napsal, a naše přesvědčení, že už o něm víme vše, je skálopevné. Pak se ale objeví něco, co naší sebedůvěrou otřese. Jako zázrakem nám někdo otevře oči pro poznání věcí, které byly pro nás do této chvíle tak všední, že jsme je bez zájmu nebo povýšeně přehlíželi. Myslím, že takto může na mnohé čtenáře zapůsobit kniha Zdeňka Šindlauera VLAKOPIS LUŽICKÝ s podtitulem Putování po železných drahách v Lužických horách.
   Vlakopis nás provází po dějinách železnice v oblasti na sever od České Lípy, ale jako samozřejmost zahrnul i oblast hornolužickou; vždyť výstavba i provoz, především v začátcích, státní hranice velmi často ignorovaly. A tak putujeme kilometr po kilometru po pražcích, které od poloviny 19. století postupně propojovaly zdejší krajinu. Autor nám dává nahlédnout do tajů technických vymožeností i kuriozit mašin a mašinek, dozvídáme se, že některé úseky tratí jsou například svým stoupáním obdivováníhodnou raritou. Čtenář - laik se nemusí bát, technické údaje jsou prezentovány srozumitelně a, světe, div se, dokonce velmi zajímavě.
   Kniha také nádherně dokládá, jak citlivě železnice zrcadlí dějiny, které se kolem ní valí. Dočteme se o tom, kolik peněz kdy kde stála výstavba, jaké politické tahanice mezi státními úřady a místní samosprávou se kolem ní točily, o konkurenčním boji s autobusovou dopravou, považte, už v roce 1935. A také to, jak "vyčištění štěrku pod výhybkou v Mikulášovicích" posloužilo Goebbelsovu ministerstvu propagandy k tvrzení o československé vojenské hrozbě, protože železnice v té době byla institucí strategickou. Sudetoněmecký Rumburger Anzeiger se ostatně v roce 1935 také vyznamenal, když komentoval nešťastné střetnutí motorového vlaku ČSD na přejezdu u Rumburku s povozem taženým dvěma kravami jako bestiální atentát krvelačného českého strojvůdce na pokojného německého domkáře. Zápisy ve staničních kronikách zase vypovídají o henleinovských ozbrojených přepadech železničních stanic, vlaků i samotných zaměstnanců, které zvlášť od roku 1937 byly na denním pořádku. A pak tu máme rok 1938 a Hitlera putujícího vlakem z hornolužického Ebersbachu přes Žitavu do právě "dobytého" Liberce, německé železniční úředníky, kteří si přijeli osobně přepočítat předané koše s palivovým dřívím, jak nám to nařídili mírotvorci v Mnichově, pochmurnou dobu válečnou i radostnou dobu poválečného budování s pěticípými hvězdami na lokomotivách, jen nakratičko v roce 1968 vystřídané nápisy hanobícími bratrskou pomoc, jež se k nám valila i přes zdejší hranici s NDR.
   Těm, kdo jezdí do Lužice, by neměly uniknout kapitolky Ohlédnutí ke Sprévě a Horní Lužice v Západním Německu, protože si zde mohou počíst o všech hlavních tazích i úzkorozchodkách, které na svých cestách potkávají mezi Zhořelcem, Žitavou, Ebersbachem a Budyšínem. Jinak velmi kritický autor nezakrývá své uznání bývalému východnímu Německu, které se o železnice dovedlo pečlivě postarat, aby politický převrat z přelomu osmdesátých a devadesátých let i sem vtrhl s drastickým omezováním a rušením.
   Skutečnou pochoutkou je ke knize přiložená mapa zahrnující oblast ohraničenou na jihu Mělníkem a Mladou Boleslaví, na severu Budyšínem a Zhořelcem, na západě Ústím nad Labem a na východě Libercem. Jsou na ní všechny tratě a stanice a to nejen s daty jejich zprovoznění či zrušení, ale s dalším obrovským množstvím zajímavostí. Dějiny posledního stopadesátiletí jako na dlani.
   Nezbývá, než smeknout před mravenčí pílí autora, který sesbíral a pro budoucnost zachoval spoustu jinak k zapomnění odsouzených údajů a navíc knihu vybavil řadou půvabných faktografických kreseb, vyzařujících kouzelnou romantiku železnice i celého kraje pod Luží. Uznání patří i nakladatelství K-Report, které knize věnovalo náležitou pozornost a vypravilo ji po všech stránkách reprezentativně.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]