Dušan Žváček, ročník 1934, básník Propuštění z léta (1976), Vrásnění (1979) a Zimního ovoce (1994), měl by nezrušitelné místo v české poezii, i kdyby nevydal nic než svou prvotinu. Snad už tehdy až příliš prudce a tvrdě "osvícen bílým světlem" sněhu, "toho bílého propouštěcího dekretu z lásek a vyhýbavých lží", má už dlouho zlé trápení se zrakem. Ohlašovalo se to už ve Vrásnění, kde báseň jako mrak začíná "Jen si mě nabíjejte / tmou a tmou..." V Zimním ovoci, které k patnácti básním z prvních sbírek připojilo výběr z knižně nepublikované básnické žně 1978-1989 a pak 1993-1996, četlo se i trpce rozverné Nedělní ráno, v němž "na stolu u okna / se moje brýle rosí" a básník vstane, "obuje se do světa / jenomže levou místo pravé", a jak už je "různosměrný - si to neuhlídá": "Veselou levou křivo do krčmy / a pravou za roh Do veliké tmy."
   V té veliké tmě dokázal napsat jedenadvacet básní, které pod názvem NEDOSVITKY (s podtitulem Verše z let 1995-2003) vydala Literární sekce olomoucké Vlastivědné společnosti muzejní v Nakladatelství Olomouc). Je to poezie jedním slovem statečná. Přes "trosky brýlí, trosky očí" a tázání, "jak z nich slepit vhled", přes desetiletí, kdy se díval "jenom do mlhy, / do kolmých stropů mlh," "všemu a všem vydán na pospas", přes všecku hrůzu z virtuálních vran, hrůzu, že "pozítří ti vyklovou / tvoje oči živé vrány, / živé, živé, živé vyklovou...," ve Žváčkově poezii trvá "prvotní letmé očí otevření", úžas z dávných přátel "s duší průzračnou" a ten "drobet štěstí" ze dne, kdy se (asi otec, jemuž už v Zimním ovoci věnoval báseň) vrátil pro klíče "a při setkání očí na mžik pookřál". "Při všem tom dozeměvrůstání" a ironii, na niž svého času upozornil Ivo Pospíšil (jeho recenze Zimního ovoce tvoří doslov k Nedosvitkám) Žváčkova láska k životu ani k ženě nevychladla, neokorala, pořád je tu "velká chuť žít s Tebou."
   Žváček nepsal a nepíše písňové sloky, rýmuje nenápadně, a přece jeho statečná poezie je naléhavě mélická, hluboce obrazivá (tento docent ruské literatury se zabýval i jako badatel problémy metafory), v Nedosvitkách nejen pronikavě vidí, ale i slyší: "podivnou hudbu - podzim v nás". První báseň sbírky končí verši "tentokrát už možná / naposled." To jediné čtenář básníkovi neuvěří. Vždyť v téhle poezii "klíčnice pohrom" neotvírá.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]