Pozoruhodnou knihu vydal Jiří Tomáš-nakladatelství AKROPOLIS (Praha 2013) – GUILLAUME APOLLINAIRE: DENÍK 1898-1918. Lze říci, že se teprve tímto útlým svazkem završilo poznávání díla básníka, který v Čechách zapustil kořeny možná hlubší než ve Francii, své adoptivní vlasti.
   Básníkovy svazky s Čechami shrnul v úvodu Aleš Pohorský. Právem zalitoval, že v tomto intimním sešitě, který nebyl psán pro pozdější publikování, chybí pro nás důležité období, jež by zachytilo krátký Apollinairův pobyt v Praze v březnu 1902. Zdržel se zde vskutku jen na skok, snad jen na dva dny. Jenže básníkův skok není poskok trpaslíka! Hlavní město nesamostatných Čech ho inspirovalo k nádherné pasáži, k jedenácti „pražským“ veršům Pásma, zakladatelské básně moderní poezie, jakož i k několika stranám Pražského chodce z povídkového souboru Kacíř & spol.
   Jana Podhorská přeložila deník, uložený v pařížské Národní knihovně a pocházející z pozůstalosti po básníkově manželce Jacquelině. Ve Francii vyšel teprve v roce 1991!
   Kromě útržků reality všedního dne obsahuje několik odjinud neznámých, do vydaných sbírek nezařazených básní. Přebásnil je Petr Skarlant bez povinné, leč zbytečné úcty:
   „Apollinaire se ve francouzštině chytá každého náznaku souzvuku; francouzština však mnoho rýmů a asonancí nenabízí. Za dlouhá staletí se rýmové možnosti v jazyce tolika básníků téměř vyčerpaly; je těžké najít souzvuk nikdy nepoužitý. Zato mladá čeština by na Apollinaira musela působit přímo obžerně, skloňování dovoluje, že neotřelými rýmovými možnostmi naše mateřština stále hýří. Básně se snažím přetlumočit tak, jak by je Apollinaire napsal, kdyby uměl česky, češtinou se bavil a česky i myslel.“
   A přebásnil je vskutku znamenitě!
   Deník svou nespojitostí a jí vybuzenou spontánní, bezděčnou metaforičností vrhá pátravé světlo na básníkův osobní, ale i všeobecně pařížský literární život. O to pátravější, že nebyl určen pro jiné oči než básníkovy a nebyl stylizován „pro věčnost“.
   Nit, vížící básníka k Čechám, je v něm bohužel opravdu tenoučká.
   V zápise z 8. července 1903 se čte poněkud záhadná větička: „Praha a hudebníci.“ Snad může souviset s jinou poznámkou o kapele cikánů, kteří hrají na harmoniky, bubny, housle, cimbály, tympány a kastaněty, načrtnutou na listu papíru z pozůstalosti vdovy po básníkovi, spolu s lichotivým údajem: „Čechy produkují vše kromě soli.“ Ach to moře, které nám schází, kdykoli se v Čechách chceme odvázat od pobřeží mělkých sladkovodních rybníků, slitého falešného stříbra!
   Dne 19. dubna 1918, několik měsíců před smrtí, Apollinaire do deníku přičinil podivuhodnou poznámku:
   „Česká královna Libuše, panna, co se nechce vdát. Její lid požaduje, aby se vdala. Řekne, že si vezme toho, kdo vystoupí až na vrchol té největší věže, k němuž vede točitá cesta po její vnější stěně, dole široká a nahoře nesmírně úzká. Mnoho jich to zkusí, avšak zahynou. Přichází černý rytíř. Královna ho miluje. Chce vylézt nahoru. Řekne mu, že je to zbytečné, vezme si ho i tak. On odmítne a říká, že ostatní byli podrobeni zkoušce, a tak se o to musí pokusit. Vůči ostatním byla nemilosrdná, jestliže tedy zemře, stihne ji trest. Leze nahoru a bez nesnází dosáhne vrcholu. Lid jásá. Sotva se však dotkne vrcholku, zmizí. Královna je zoufalá.“
   Guillaume Apollinaire, takto Albert Vladimir Alexandre Kostrowicky, přenesl slovansky pohanskou Prahu kamsi na Střední východ, kde kandidáti ženitby podnikají krkolomné výstupy po obvodové šroubovici minaretů! Libuše sice přišla o hrdinu bez bázně a hany, vplula však do manželského přístavu neskonale klidnějšího s Přemyslem, takto oráčem ze Stadic.
   A bylo na staletí vyoráno! Nebo vymalováno?

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]