Jak se ohříval volební guláš
   aneb zádušní ohlédnutí
   
   Dal jsem přednost časové prodlevě před okamžitým napsáním těchto řádků o odchodu válečného letce a generála Františka Fajtla (20. 6. 1912 - 4. 10. 2006), neboť z více než devadesáti procent neshody a nedorozumění mezi lidmi vznikají nevědomostí, a pak také lidská paměť se rapidně krátí a myšlenky je třeba si urovnat. Několik válečných veteránů v přeplněné velké síni krematoria v pražských Strašnicích omdlelo. Na kalendáři bylo datum 13. října a v síni krematoria jsem se mačkal i já, neboť již před desítkami let jsme si zvali do fotoklubu na Královských Vinohradech Františka Fajtla, který přicházíval společně s válečným fotografem Ladislavem Sitenským, někdy i s dalším válečným letcem, abychom my ostatní zvěděli, o čem v učebnicích psáno nebylo a dosud není.
   Fotograf Sitenský chtěl po svém příchodu do Anglie také bojovat proti Němcům ve vzduchu, ale bylo rozhodnuto, že na filmový pás zachytí vše, co bude souviset s našimi letci a vojáky. Ve fotoklubu jsme mohli shlédnout unikátní film natočený Ladislavem Sitenským za války v Anglii. Mezi hrstku fotografů v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století nepřišel nikdo z Prognostického ústavu, ani jiní lidé, co nyní v čase pohřbu a v době předvolební rychle přiběhli posadit se do židlí v krematoriu. Dejte mi pár minut a já vám dám čtyři roky... stálo na volebních plakátech pražského primátora, který rovněž přiběhl na smuteční slavnost, aby okamžitě po ní odběhl ukázat se na dalších akcích - vyhrnout si u Vltavy rukávy a vypustit do ní ryby, otevřít nový sběrný dvůr, setkat se s dalajlámou, vecpat se společně se svým soukmenovcem, vlastně náměstkem, do tanku v protipovodňové zbrojnici v Dubči...
   Nesnažil jsem se pořídit další fotografii z jeho odchodu z krematoria, na které by nemusel mít přivřené oči. Kdo se u nás často ukazuje na veřejnosti, sklízí dost preferenčních bodů. Můj jmenovec setrval osm let na ministerském postu a jako ministr Šála byl oblíben i proto, že toho stihl opravdu hodně. Horší už bylo, že každý rok šlo na kulturu méně a méně peněz...
   Na smuteční slavnost přikvačil i šéf jedné partaje, původem od Ostravy, který byl později pověřen druhým pokusem o sestavení vlády. Právě nad Ostravou v roce 1945 bojovali naši letci pod velením Františka Fajtla, když jejich velitele převeleli z Anglie do Sovětského svazu. V dusném vzduchu krematoria si vybavuji Fajtlovo vzpomínání, jak se svým letounem opouštěl v mlhavý podzimní den roku 1944 letiště Tri duby po potlačení Slovenského národního povstání. Letěl tehdy díky mlze velice nízko nad zemí a sledoval ručičku kompasu a lesy pod sebou při přeletu fronty směrem na Východ. Před odletem však v lese u letiště zakopal cenné dokumenty.
   Pohřeb a volební guláš se mi nedaří pospojovat. Zřejmě je chyba na mé straně, protože bych už dávno měl vědět, že každý politik nepochybuje o své genialitě a nechybí mu zdravý selský rozum. A to zrovna v 21. století, kdy sedláků kvapem ubývá a nikdo už vlastně neví, jak má ten selský rozum vypadat.
   V roce 1964 nadešlo 20. výročí Slovenského národního povstání a i když v Sovětském svazu se v zákulisí chystalo odstavení Nikity Chruščova z nejvyššího postu, navštívil naší zemi a kupodivu se poptával po Františku Fajtlovi. A tak se jako jediný civilista objevil v řadách ostatních, oděných do uniforem. O několik let dříve se sovětský hokejový trenér Tarasov podobně sháněl po hokejovém brankáři Bóžovi Modrém. Historie se někdy opakuje.
   Na závěr posledního rozloučení s Františkem Fajtlem a po zahrání státní hymny, před kterou nechyběla ani zvolněná melodie Škoda lásky - podle Angličanů Vyvalte sudy, došlo k nečekané, neplánované vložce. Do ztichlého krematoria zazněla z jedněch úst slova slovenské hymny Nad Tatrú sa blýská... Ano, Slováci si také váží jednoho z největších hrdinů 20. století, jakého Češi měli. O této milé epizodě však žádné noviny nepsaly.
   František Fajtl byl člověk veskrze skromný, ale Řád bílého lva přece jen neměl dostat až v 92 letech! V době 60. výročí ukončení 2. světové války žil ještě další generál nebes - František Peřina a ten v květnu 2005 s ostatními veterány v slavnostním sále očekával příchod pražského primátora, který jej už dříve učinil čestným občanem Prahy. Nedočkali se tenkrát, nebyl čas předvolební a primátor dlel kdesi na dovolené. Na otázku, zda by se František Peřina pustil se svojí stíhačkou opět do boje za svobodu země, odpověděl: "Za národ už ne, ale za vlast ano! Za každý její centimetr jsem byl vždy připraven dát život".
   V říjnu 2006 odešel generál Fajtl a o měsíc později si svět připomínal celosvětový Den válečných veteránů, jenže u nás poněkud podivně. Pozastavením stavby pečovatelských domů pro válečné veterány, či dokonce zrušením některých z nich. Nezájem byl dokonce o pomoc Nadace britského královského letectva. Součástí těchto domů v Anglii jsou i dílny, ve kterých s pomocí vysloužilců jsou rekonstruovány historické letouny a další technika.
   Ano, lidská paměť se krátí a ubývá lidí, co pamatují kvílení a hvizd dopadajících leteckých pum. Mám dotěrný pocit, že jsme nějak víc a víc ovládáni plytkými slovy a ani těmi správnými se nesnažíme vládnout sami. A přitom lidský tvor se stejně nikdy nezbaví toho, co se mu převaluje v hlavě a o čem sám mlčí.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]