František Skorunka (16. 2. 1944) sice získává jednu z letošních pěti cen Unie českých spisovatelů především za kritickou činnost na stránkách týdeníku Obrys-Kmen, oceněný je však současně znám svým čtenářům jako jihočeský spisovatel, jenž přesáhl hranice regionu, v němž tvořil a působil. Je autorem prozaických knih Chuť žít, Údolí věčných návratů, Já, tvůj bližní ze sedmdesátých let, dále Hlas velikého chóru, Bezpečné místo a Krátké spojení z let osmdesátých. V téže době byla inscenována jeho televizní hry Neviditelné nebezpečí. V letech devadesátých vydává pro děti knihu Pojď si hrát, měsíci a prostor získalo i vydání Pověstí Táborska. Pozoruhodnou povídkovou knihu, vydanou před několika lety a nazvanou Zahrada zapomenutých vůní, jsem měl tu čest recenzovat pro Obrys-Kmen v roce 2005.
   František Skorunka je však literát dvojdomý; od roku 1981 literaturu vyučoval jako odborný asistent na katedře české literatury PedF Jihočeské univerzity, s níž donedávna spolupracoval externě (co zabránilo habilitaci tohoto velmi populárního a respektovaného učitele se můžeme jen domýšlet…). Věnoval se intenzivně zvláště výuce dějin světové literatury: připomeňme, že je autorem skript Světová literatura. Od nejstarších dob po baroko (1992). V tomto oboru vedl rovněž řadu diplomových prací, z nichž připomenu Metamorfózy zla v díle Stephena Kinga (1996), Obraz školského prostředí v americké literatuře uplynulého třicetiletí (1993) a Rasová tematika v americké povídce 20. století - od 20. let do současnosti (1993).
   Skorunkova kritická činnost v Obrysu-Kmeni se soustřeďuje zvláště na americkou a anglickou překladovou produkci, ale neopomíjí ani další literatury. Z této činnosti by mělo vycházet i skriptum, připravované pro studenty pedagogické fakulty. Z obecněji koncipované kriticko-esejistické tvorby bych rád připomněl dva eseje, oba otištěné jako úvodníky v Obrysu-Kmenu: Moji přátelé aneb O tonáži jedné metody a Patálie s četbou aneb Jak na to. Prvně jmenovaný esej byl zařazen do knihy Psáno do budoucna s podtitulem Česká literatura v Evropské unii).
   František Skorunka svou kritickou tvorbu, za niž je dnes oceňován, spojuje nejen s vlastní pedagogickou a uměleckou tvorbou, ale rovněž s metodologií tvůrčího psaní v nejširším smyslu slova. Přijatá východiska tvorby - ideová, gnozeologická, psychologická ad. – jsou moderně realistická, o čemž svědčí i využívaná terminologie. Za klíčovou pokládám stať, publikovanou v internetových Chůdových kořenech, nazvanou Slovo o povaze pádných předpokladů – těmi předpoklady se rozumí podmínky umělecké slovesné tvorby - která se pak v upravené podobě stala součástí skripta Úvod do tvůrčího psaní (předpokladům tvůrčího psaní se jeho autor v posledních letech věnoval nejen na vysoké škole, ale i jako lektor kurzů vypisovaných Unií českých spisovatelů ve spolupráci s poslaneckým klubem KSČM). Zde sumarizuje v ucelené podobě základy své umělecké metody i vlastní kritické práce, přičemž obojí je nerozlučně propojeno jakoby pupeční šňůrou.
   Esejistická stať představuje jakési kompendium, shrnutí, místy velmi lapidární, autorových kritických východisek. Skorunka zde připomíná podstatné aspekty tvůrčí práce, aniž by některý absolutizoval či nedoceňoval. Především uvádí vnímavost tvůrce, jeho schopnost silného prožitku dojmu ze skutečnosti, spojenou se schopností „tyto dojmy si osvojovat a aktivně je zpracovávat“. Dále vyzdvihuje vůli („Bez velké vůle neexistují velké talenty“, dovolávaje se mj. H. de Balzaca), dále intuici a inspiraci, která „otevírá prostor pro charakterizaci tvůrčích aktivit, dávaných do souvislostí s vědomím“, a přirozeně i rozum, rozvahu, která se „uplatňuje /.../ při určování tvůrčího záměru, sbírání a výběru materiálu, při klasifikaci postav, fabulaci, práci s jazykem, při kompozici.“ Zdůrazňuje roli paměti, její „reprodukci předmětu v obrazné, konkrétní individualizované podobě“ a zvláštnost spisovatelovy „obrazotvorností. Ty postavy vnímá jako reálně existující lidi a vcítěním jako by znovu prožíval úděl lidí, které vytvořil. Základ této činnosti tkví ve znalostech.“ Ty spisovatel načerpá částečně z literatury (učíme se přece od mistrů!), částečně ze života, a to analyticky hodnoceného, včetně introspekce: „Jde o metodu stálého podsouvání sebe sama na místo postav; ve smyslu znám-li sebe, znám vás“, píše Skorunka s odvoláním se na I. A. Gončarova, jenž mj. uvedl: „Co nevyrostlo a nedozrálo ve mně samotném, na to mé pero nestačí. Psal jsem, co jsem prožíval, co jsem myslil a cítil, co jsem zblízka viděl a znal… psal jsem svůj život a to, co k němu přirůstalo…“ Jistě však nejde jen o sebepozorování, ale i o pozorování předmětného světa, přičemž „pozorování nespočívá výhradně v umění vidět, ale také vcítit se“ a je spojeno „s úsilím něco nového, významného a zajímavého vyslovit“. Vedle pozorování a sebeprojekce vyzdvihuje Skorunka jako třetí tzv. výběrovou zaměřenost, spisovatelův experiment, řekli bychom „modelovou situaci“; jeho podstatu spatřuje „ve vytvoření umělých podmínek pro zjištění skrytých dispozic člověka“, tedy „romanopisec staví hrdinu do určitých syžetových podmínek a pozoruje jeho chování“. Tyto tři aspekty vytvářejí (či „dotvářejí“, jak píše) „psychologický profil spisovatele“. A konečně téměř na závěr studie-eseje připomíná ještě nezbytnou píli a pracovitosti, neboť „teprve ona dává zelenou talentu, aby se projevil.“
   Využívaje těchto metodologických východisek, posuzuje vybranou překladovou tvorbu pro kritickou rubriku Obrysu-Kmene. Píše jasně, zřetelně, bez dvojsmyslů a ambivalentní kluzkosti (typu: čtenáři, ber si mne či neber vážně…), a to ve snaze vystopovat specifičnost autorovy metody tvorby a výstavby příběhu a jeho formy. Posuzuje technologii prózy, vždy varoval před nebezpečím prefabrikovaného nebo panelovitého psaní, frází a floskulí, neživotných a apriorně koncipovaných postav složených jen ze siláckých nebo jinak povrchních gest. Nikdy mu kritika nebyla příležitostí pro předvádění sebe sama. V tom všem se projevil jako realistický kritik par excellence. Pozornost věnuje zvláště vypravěči, autorově práci s tajemstvím, jeho otevírání se tragice či komice, dobře věda, že úspěch recenzovaných knih by mohl být dobrou inspirací i pro současné české prozaické umění, nejen pro semináře tvůrčího psaní. Ostatně v eseji publikované v Obrysu-Kmeni se charakterizoval výstižně slovy coby „praktik sázející na vklad osobní odpovědnosti“. Ne náhodou najdeme některé jeho recenze publikované rovněž na webových stránkách respektovaných českých nakladatelství.
   V recenzi Úvodu do tvůrčího psaní napsal (ve sborníku prací FF MU, řada X v roce 2008) Josef Šaur, že po knize „mohou sáhnout nejen mladí adepti spisovatelského řemesla, ale i zájemci o literaturu jako takovou, protože Skorunkův text nabízí možnost podívat se na literaturu z jiného než čistě literárněvědného hlediska, je inspirativní a motivující“. Tato slova platí o celé kritické publicistice Františka Skorunky.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]