Jak jsem je potkal
   Kamil Lhoták (1912 - 1990), malíř a ilustrátor
   Anča E. (1907 - 1998)

   Do českého malířství a do ilustrační tvorby navždycky vstoupil podle profesora Františka Dvořáka pojem lhotákovských motivů. Přišel s malířem, ilustrátorem a spisovatelem Kamilem Lhotákem. Byl to malíř zcela určitě nejenom mých klukovských snů. Mladá léta jsem prožil v OUSPZ 13 ČKD Stalingrad na pražské Harfě, na Balabence, na Palmovce, blízko Rokytky, u libeňského plynojemu. To všechno je ve Lhotákových obrazech. Tam všude se mi později Kamil Lhoták zjevoval, v knížkách i v obrazech.
   Často jsem zneužíval svého redakčního kolegu Ondřeje Neffa, který malíře důvěrně znal. Díky němu mám dnes téměř všechny knihy ilustrované Kamilem Lhotákem podepsané. Dostat se do jeho blízkosti se mi dlouho nepodařilo. Až přišel ten vytoužený den 4. listopadu 1982. V Galerii Fronta ve Spálené ulici se konala vernisáž obrazů Kamila Lhotáka Obrazy a kresby. Uměleckým vedoucím galerie byl můj přítel ak. mal. Jiří Svoboda, dlouholetý redakční kolega. Byli tam tehdy už slavní malíři a grafici, mezi nimi Adolf Born, Jiří Trnka, Josef Herčík, Jaroslav Chudomel, ale třeba i autorův kamarád spisovatel Adolf Branald.
   Všechno si pamatuji, jako by to bylo právě dnes. Reportér Jiří Janoušek z Mladého světa si na vernisáž přinesl v tašce menší Lhotákův zarámovaný olej a chtěl, aby mu Mistr o díle něco řekl, dokonce i o tom, jakou má hodnotu. Já mu tehdy jenom trochu záviděl, že má Lhotákův originál.
   Přišel jsem na Lhotákovu vernisáž jako už tradičně v apartním klobouku. V té době jsem míval dětinskou radost, když mi Jitka Krausová z vydavatelství Novinář z Národní třídy vždycky s úsměvem říkala, jakmile jsem se jí objevil na očích, že v tom klobouku vypadám jako "hovno pod lupenem". Ty moje klobouky byly takové elastické pokrývky hlavy, občas se daly dát i do kapsy.
   Uprostřed výstavního sálu Fronta stálo před vernisáží připravené barokní polstrované křeslo s vysokým opěradlem. Přišel malíř Kamil Lhoták, měl málo vlasů na hlavě. Vůbec mi svým zjevem nepřipadal jako velký umělec. Doprovázela ho velká paní v brokátových zlatých šatech. Vypadala jako dáma z plesu. Ta paní ale neměla jednu ruku. Usedla do krásného křesla a Kamil Lhoták si důstojně, trochu divadelně stoupl vedle ní. Jednu ruku položil na opěradlo křesla. Pak byly řeči, stejné jako se vedou na každé vernisáži. Rozezněla se hudba houslí a pilo se trochu vína. Když sláva skoro končila a všichni ještě pozorně naslouchali, uvědomil jsem si, že mi chybí moje hučka na hlavu. Zprvu mi však více vrtala hlavou jiná myšlenka: proč ta paní nemá ruku? Na ruku jsem se ptát neodvážil, tak jsem se tenkrát zeptal Jiřího Svobody, zda náhodou neviděl můj klobouk.
   Když velká sláva úplně končila, zvedla se z křesla paní v brokátových krásných šatech (jak jsem se později dozvěděl, jmenovala se Anča a říkalo se jí paní Lhotáková. Žila s Kamilem Lhotákem třicet let).
   Na křesle ležel můj rozpláclý klobouk, na němž Anča po celou dobu seděla. Vernisáž končila a já si ještě nechal podepsat krásný jednostránkový tisk, vydaný při příležitosti moc hezké Lhotákovy výstavy. Velké paní jsem pak radostí nešikovně políbil jednu její ruku. Vůbec jsem se na ni nezlobil.
   Na historku o svém zmizelém klobouku, který jsem později ztratil, jsem však už nikdy nezapomněl. Díky ní jsem měl pana Kamila Lhotáka ještě raději.
   Jenom se zkuste podívat na jeho ilustrace, jak neopakovatelně uměl kreslit cylindry, klobouky, buřinky, kožené i tvídové čepice, džokejky, motoristické šoférské kukly. Třebas na obálce Šukšinovy knihy Znám jednoho chlapíka. Kdoví, jestli Mistr nepotřeboval i můj klobouk?

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]