Několik poznámek
   k článkům Stanislavy Kučerové O významu vlastenectví a Bohumíra Blížkovského Náš poslední veliký státník (OK č. 42/2006)
   
   Mám za to, že první z obou článků lze přijmout téměř bez výhrad. Je zde vyjádřeno, co cítí a vědí ti, kdo neztratili cit pro obsah slov vlast, národ, národní hrdost, české dějiny. Je dobře znovu a znovu připomínat všechno, co současní "mediální tvůrci našeho veřejného mínění" v souznění s držiteli uživatelů moci a vlivu se nám snaží "vymýtit z hlav", případně postavit vzhůru nohama (příklad nad příklady: zlopověstný Podiven). Malá poznámka by snad přece stála za vyslovení: ze všech osmi v článku zmíněných tradic, jež jsou dnes pošlapávány, byly námi samými v minulosti pošlapávány neméně usilovně čtyři (tradice sokolské, legionářské, zpochybňován byl T. G. Masaryk, hanobil se Edvard Beneš; náš vztah k těmto tradicím, k osobnostem Masaryka a Beneše byl sice ještě před rokem 1989 změněn, nikoliv však řádně prozkoumán, nebyly vysloveny příčiny našich někdejších postojů, ani objasněny cesty vedoucí k jejich změnám). Jinak se ztotožňuji se slovy autorky bez výhrad a mám za to, že jsou znamením i pro ostatní stoupence téhož mínění, že se s námi mohou sjednocovat k novému obrození. Jen vědomi si národní identity můžeme být internacionalisty, Evropany a světoobčany.
   K článku druhému:
   1) Praví se zde: "Nehynoucí Benešovy státnické a demokratické zásluhy jsou opravdovými znalci vysoce oceňovány; zároveň jsou však všemi nedemokratickými stoupenci 'velkých říší' a vrchnostenských a partikulárních zájmů vytrvale zamlčovány, falšovány a nestoudně hanobeny."
   Jak a proč se stalo, že jsme kdysi zastávali hlediska totožná s dnešními hledisky nedemokratických stoupenců "velkých říší", proč jsme vytrvale zamlčovali, falšovali a hanobili ony nehynoucí Benešovy státnické a demokratické zásluhy? (Důkazů je bezpočet.) Jak a proč se stalo, že jsme převzali od stoupenců "velkých říší" jejich dřívější postoje nejen vůči Benešovi, ale i k Masarykovi, k "první republice" atd.? Jak a proč se stalo, že dnešní česká pravice znenáhla přebírá naše dřívější odmítavé názory, zatímco my zprudka a bez slova zdůvodnění se stáváme z Masarykových a Benešových nekompromisních kritiků jejich nejhorlivějšími zastánci - právě proti pravici?
   2) Benešovy dekrety neobsahují jen rozhodnutí Spojenců a platné mezinárodní právo, jsou především nástrojem udržení státní kontinuity v době, kdy celé území Československa bylo pod okupační mocí německého nepřítele de facto (nikoliv de iure) a vzhledem k tomu nemohly ústavně a demokraticky řádně ustavené státní orgány uplatňovat zde svou výkonnou moc. Prezidentské dekrety byly vydávány od roku 1940 až do října 1945 a neobsahují proto jen rozhodnutí Spojenců (míněno patrně z doby těsně poválečné), ač ovšem jsou v souladu s mezinárodním právem. Co se týká rozhodnutí Spojenců, upravují prezidentské dekrety vydané po 9. květnu 1945 (kromě jiného) jejich praktickou aplikaci vůči té části obyvatelstva, jež přijalo nacistickou ideologii za svou a vystupovalo nepřátelsky vůči demokratickému státu v době jeho válečného ohrožení. (Žádný prezidentský dekret neobsahuje rozhodnutí o odsunu Němců, ti tedy nemohli být odsunuti na jejich základě. Stalo se tak dle stanoviska Postupimské konference - budiž při této příležitosti poznamenáno.)
   3) Jak bylo naznačeno výše, kampaň vůči Benešovi nevedl jen Hitler (a dnešní sudetoněmečtí revanšisté z landsmanšaftu), vedli jsme ji kdysi i my a dosud jsme nevysvětlili, jakými postupy jsme v tom ohledu dospěli ke stanoviskům opačným.
   4) Vedle "Mnichova" a nedemokratického dělení Československa r. 1992 je zde zmiňován jako jedna z příčin přečetných narušení historické kontinuity naší emancipace také "únor" (1948). Vyvstává otázka zásadního charakteru: nebylo tehdy zcela vědomě navázáno na linii našeho národního vývoje Hus - Komenský - národní obrození - protihabsburský odboj a obnovení státní svrchovanosti na konci 1. světové války - demokratické, protifašistické tendence první republiky - protiněmecký odboj za 2. světové války? S jakými cíli ta či ona soupeřící strana v "únoru" do střetu vstupovala? Kdo a proč byl iniciátorem tehdejší "únorové krize"? Nedílnou součástí této otázky ovšem je, jak se stalo, že vítězství pokrokové linie našich dějin z roku 1948 bylo později promarněno a veškeré usilování o vývoj k socialistické společnosti vyústilo do 17. listopadu 1989. Jakési - významné - odpovědi už máme k dispozici. Nezdá se, že "únor" sám by byl jedním z narušení naší historické emancipace. Mnohem závažnějším a rušivějším zásahem byla vojenská intervence 21. srpna 1968, tzv. normalizace a všechno to, co v souvislosti s tímto děním oné doby souviselo.
   5) Jak víme, že nejméně 80 % českých a slovenských občanů bylo proti rozbití Československa r. 1992? Proč ne 85, 75, 90 %? Referendum přece nebylo dovoleno.
   6) B. B.: "Málo se ví, že zásluhou prezidenta Beneše přibylo k tzv. Malé dohodě Československa, Jugoslávie a Rumunska i Polsko, schválením československo-polské konfederace roku 1942..."
   Malá dohoda zanikla v důsledku událostí let 1938 a 1939 a nebyla obnovena nikdy, ani v průběhu války. Mezi představiteli československé a polské londýnské emigrace byla vedena jednání o vytvoření konfederace obou států, jež vyústila v podepsání deklarace o takové konfederaci dne 19. ledna 1942. Přistoupení Polska k Malé dohodě zde ani jinde (už vzhledem k faktické neexistenci tohoto sdružení) deklarováno není. Sama konfederace československo-polská nikdy nevstoupila v platnost v důsledku válečných a jiných událostí. Nemohlo se tak stát již také z důvodů, jež uvádí Edvard Beneš (Paměti, Orbis, Praha 1947, str. 225-227), že totiž představitelé Polska (např. generál Sikorski, předseda vlády) zaujímali taková stanoviska a sledovali takové cíle, jež byly v hlubokém rozporu s představami československými o poválečném uspořádání Evropy, takže zamýšlená konfederace byla prakticky neuskutečnitelná. Vylučovaly ji i rozdílné historické zkušenosti, rozdílné tradice a jiné závažné důvody (též vztah k SSSR, s nímž bylo Polsko tou dobou stále ještě ve válečném stavu).
   7) B. B.: "Edvard Beneš ... v době totalit si byl vědom..." Není patrné, kterou jinou než německo-nacistickou totalitu měl B. B. na mysli.
   8) B. B. "Vyšlo u nás ... vydání zločinné bible nacismu, Hitlerova Mein Kampfu... Nejvyšší soud ČR v tom totiž nic vadného neshledal! Budeme-li vychovávat k demokracii takto, nedočkáme se jí nikdy!"
   Nedomnívám se, že zákazem vydání této nacistické "bible" by se nějak mohla posílit výchova k demokracii. Dnes je skutečných ohrožení bezpočet, mnohem nebezpečnějších. Doporučil bych každému, kdo má zájem, aby si Mein Kampf přečetl. Alespoň by měl možnost uvědomit si, jak blízko mají k sobě někdejší hitlerovci a dnešní antikomunisté (kdo hlásá "zabij komunistu, posílíš mír", kdo učí svého synka střílet komunisty, kdo šíří heslo "s komunisty se nemluví", kdo stále dokola opakuje "se všemi demokratickými stranami - kromě komunistů"). Žádné zákazy a cenzury nikdy nic dobrého nepřinesly, vždy tomu bylo naopak. Nepoučeným a nevědomým se lépe vládne. Sami jsme s tím udělali špatné zkušenosti. Výsledek? Sedmnáctý listopad 1989! Mein Kampf je varováním společnosti před antikomunismem a fašismem, což se navzájem prolíná a splývá v jednu vražednou ideologii.
   9) B. B: "Je načase usilovat o spolehlivou orientaci v duchu masarykovského kritického realismu a humanitního demokratismu..."
   Bylo by velkou zásluhou B. B., kdyby dokázal odpovědět na výše položenou otázku (zde bod 1 a 3), jak a proč se stalo ono náhlé otočení kurzu v nazírání na někdejší "zaprodance buržoazie", "agenty imperialismu", "nepřátele lidu", na Masaryka a Beneše.

   JULIUS PETŘÍK, Olomouc
   

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]