To musíš zvládnout sám

   Stačilo, aby se Kamlach nedostal den dva do hospody, a už v sobě mobilizoval obdiv k pevné vůli se sklonem moralizovat. V takových případech neváhal dokonce několikrát za sebou minout okna lokálu a nenápadně nahlížel dovnitř. S holedbavou nadsázkou sám sebe ujišťoval, že kontroluje, zda nesedí uvnitř. Smutnější bylo, když ho přistihl některý ze štamgastů a položil mu bezelstnou otázku, zda jde na pivo. Ztráta duchapřítomnosti mohla vést až k mrzutému mávnutí ruky, zřetelně výmluvnému. V opačném případě Kamlach vytrčil bradu s frajerským odmítnutím: Ani náhodou. Je přece pro rodinu.
   Já taky, Kadle. A navíc, mám dneska slíbíno...
   Důvěrná informace funguje jako součást hecu ve společenství, kde je mládí pryč a do důchodu daleko a v Kamlachovi vyvolá smích. Ty vole... neodpustí si. Zpochybňujícím tónem přesto proskočí náznak obdivu. Prodlí na shrbených zádech vzdalujícího se mužského, který valnou část života tráví za volantem kamiónu a zbytek v hospodě. Ty, ty, ty Peterko! Že by záviděl? Jak je to vlastně se mnou? táhne Kamlachovi hlavou. Má-li se za uvážlivého, ostatní podle něho nemyslí? Objeví se mezi dveřmi bytu v mrzuté náladě.
   Manželka se hrbí nad kupou ponožek. Ani ji nenapadne, aby si všimla, s jakou okázalostí odkládá Kamlach bundu na věšák v předsíni. Při návratu z hospody by si neodpustila poznamenat, že by jí bylo lépe v komoře. Asi jako mně, napadne Kamlacha, ale nahlas neřekne nic. Už je to nejspíš hodně dávno, kdy začal polykat slova navzdory radám věhlasného psychologa z manželské poradny: Pohádejte se. Hádka je součástí komunikace. Jenom nemlčet! Dceři provdané do Rakouska se zdařilo odborné názvosloví polidštit. Prohlásila na adresu rodičů, že trpí komplexem prázdného hnízda. Prý se nemohou dočkat vnoučat. Zvláště ty, mami! Kamlach z toho zákonitě vyvodil, že se dcera v manželském judu přiklonila na jeho stranu. Potěšilo ho to, byť jenom krátce. Dceři se do rození dětí viditelně nechtělo.
   Takže vzít zavděk plochou osiřelého dětského pokoje, stáhnout se k novinám, potom zprávy na TV Nova a den je v háji. Kolik takových ještě bude? Kamlachovi se nad novinami klíží oči, zazívá, ale to už se z obýváku dere o slovo televizní hlasatelka s obrazem zbídačené světa. Komunikace jaksi simulovaná, zástupná. Ale čerta starého, vždyť nám je hej!
   Kamlach leží s rukama za hlavou a v mysli mu hlučí:mám slíbíno...mám slíbíno!
   Ozvuk těch slov ho provokuje a dráždí do té míry, že ne a ne usnout. Manželka otočená zády k němu... zdá se, že spí. Spí? Takové noci jsou dlouhé, k nepřečkání a ráno po nich zůstávají kruhy pod očima s nepřehlédnutelnými váčky. Stáří a šmytec? Kdo by se s tím rád smiřoval? Radši tedy v prvopočáteční analýze až k dětství, vzpomínáš si? Ta žena na konci vsi v nízké chalupě obývané s manželem. Ona v jedné místnosti, on v druhé. Sám si vařím, sám si peru. Ona uklízí. Ale řekněte: jak dlouho vydržíte s úklidem jedné místnosti. Tedy koště a před dům, ať všichni vidí. Zametá chodník, potom silnici, celé vsi na očích. Prsy se jí pohupovaly v tom ukřivděném gestu coby pastva pro oči zjitřeného chtíče venkovských puberťáků. Až potom kdosi prozradil, že si ti dva něco udělali (nebo neudělali), kdo ví! Život jim protekl mezi prsty, v Kamlachově paměti on jako stařec belhající se do hospody, ona namáhavě oddechující nad násadou koštěte. A pak se řekne zalézt si pod peřinu a obšťastňovat se příběhy, když už je tělo prostředkem, nikoli cílem.
   Kamlach v sebezáchovném pudu přivolá na pomoc vtip o ženě, co nebyla lakomá a dala každému, kdo si řekl. Ale že si manžel nedokázal říct... Jenomže my jsme dospěli tak daleko, že nevraživost neplynula z nesouhlasu, ale nesouhlas plynul z nevraživosti: ať řekla, co chtěla, já jsem už předem nesouhlasil a ona zrovna tak...
   Řekněte: může existovat spolehlivější důvod, pro který lze spatřit Kamlacha v lokále nad balíčkem karet? Obligátní dialog sice čas od času naruší kontrafaleš, ale výjimka je i v tomto případě potvrzením pravidla. Ostatně - posuďte sami..
   První nemám a druhý nechci.Tak je vem do paciček a požeň kozy brázdou. Co je s Peterkou? Už se nějakej čas neukázal? Ten? Čtrnáct dní, co ho pochovali. Ta jeho ani nenechala vyvěsit parte. Fakticky? Kdo nese??? (Návštěva jakéhokoli lokálu je pouhou zástěrkou. Lidé sem přicházejí, aby podali zprávu o své existenci a potvrdili, i když jen sami sobě, že pořád ještě vedou nějaký život, ať již opravdový nebo jiný...).



   K smíchu

   Když Alois Koberna uzavřel svůj nezastupitelný život individua v pečováku paušálně klasifikovanou smrtí, složilo se několik štamgastů od Zelené ratolesti nebožtíkovi na věnec. Ne že by tím gestem vyjadřovali mimořádné odhodlání truchlit, spíš nevědomky vzdávali hold fluidu Kobernovy osobnosti, jež o sobě dávalo vědět, jak taky jinak - slovem! Bylo-li už s vahou slova spekulováno (Na počátku bylo slovo...), pak v Kobernově případě představovalo údělnost tří teček s možností pokračování. K smíchu! Vždyť ještě dneska se dává u Zelené ratolesti k dobru, jak Koberna v pečováku oslavoval své pětasedmdesátiny: co se objednalo chlebíčků a kdejakých pamlsků, i na šampaňské prý došlo. A když bujaré veselí kulminovalo, napadlo někoho z personálu nahlédnout do Kobernových papírů... Šmankote, pane Koberno, vždyť vám bude pětasedmdesát až za rok. Je mi to jasný, ale to už tady nebudu... A taky nebyl!
   Zvláštní: lidem nevadí, že tady nebyli, ale mají strach z toho, až tady nebudou. Alois Koberna měl, zdá se, v tomto punktu jasno: jenom málokdo si totiž mohl troufnout odvozovat svůj původ od jakéhosi Matěje, který zběhl z rožmberského už zjara 1420 a přitovaryšil se k Táborským. U Zelené ratolesti byl tento těžko dokazatelný fakt zlehčován protimluvem, že Matěj nejspíš v Táboře beztak čekal, jak to dopadne. Zdálo se to být k smíchu, ne k posměchu. Zvláště když k veselí zavdávalo podnět takových historek...Třeba jak Koberna vdával dceru a na štando se dostavil jeden vtipálek, co chycenému vrabčákovi přivázal k nožičce zapálenou prskavku. Opeřence samosebou nenapadlo nic lepšího, než přistát na vrcholku stohu, takže patnáct hasičských sborů mělo až do rána co dělat s likvidací požáru, přičemž snědli a vypili všechno, co bylo nachystáno k svatbě. Páni, podiví se někdo se zvláštním měřítkem hodnot u Zelené ratolesti, třináct hasičských sborů... Patnáct, podotkl Koberna pokaždé s důrazem na přesnost. K smíchu! Naposledy viděli Kobernu, jak se záhadně usmívá, když modrooký rocker vyprovodil za hranice zapomenutého pěšáka, jehož načálstvo vstupovalo do země se svatozáří internacionální pomoci a on se vracel jako okupant. Snad v tom byl podiv k odhodlání čas od času přepisovat vlastní dějiny, sotva se ve skriptoriích shromáždí dostatečné množství ochotných k převléknutí kabátů. Jestli zatím tohle někoho netrápilo, tedy Kobernovu vnučku: byla ráda, že získala místo služebné v rodině vietnamských obchodníků, kteří skoupili město, když se předtím o sféry vlivu bratrsky rozdělili s příslušníky další cizojazyčné mafie. Ta sice u nás neměla šanci se uchytit, aspoň podle tvrzení jednoho z politiků, neboť český člověk prý všechno vykecá. Leč k smíchu - uchytila se!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]