Na konci července, ve dnech, kdy teploměr v pražském Klementinu došplhal až k 35 stupňům Celsia a více, sešli se zástupci devíti uměleckých spolků v Úřadě vlády ČR k jednání s premiérem Vladimírem Špidlou. Požádali pana premiéra, aby podpořil jejich společný návrh - dávat od nynějška na českou kulturu a její rozvoj 1 % ze státního rozpočtu České republiky. To představuje částku ve výši 6,8 miliard korun.
   Je to dost, anebo je to málo?
   Je to sice částka, která by zdaleka nepostačovala k ukojení potřeb mezinárodních mediálních výběrčích, jako je například miliardový sběratel pan Lauder, leč pro českou kulturu by to za dané situace bylo něco jako terno. Pan premiér přislíbil zástupcům umělců, že se znovu podívá do státní kasy, a objeví-li tam po všech reformách veřejných financí na dně ještě nějakou miliardu, pak ji zaručeně dostane česká kultura.
   Pokud by z částky, jež by měla od příští sezóny přináležet české kultuře, připadlo na českou literaturu a její vydávání třeba jen jedno jediné procento - počítejme spolu - znamenalo by to, že by z čistého nebe spadlo na podporu vydávání české literatury v Čechách 68 miliónů korun. A když už jsme v těch číslech, spočítáme si snadno, že při státním grantu 100 tisíc korun na každý nový titul původní české literatury by každoročně pohodlně mohlo vycházet 680 nových českých knížek.
   Bylo by to možné? Zešíleli snad vybraní zástupci českých umělců návalem pětatřicetistupňového horka do hlavy? 680 knih! Vždyť tolik knih by v celých Čechách za jediný rok nedokázal vyprodukovat - řečeno s Janem Werichem - ani zááámek plný spisovatelůůů...
   Nebude to vono zase jinak?
   Ať tak či onak, jisté je, že o něčem takovém se nám, kverulantům a milovníkům starých pořádků ani nesnilo, když jsme - bude tomu již osm let - nezodpovědně pustili do světa sborník KAM SE PODĚLA PŮVODNÍ ČESKÁ LITERATURA? V tomto sborníku všelijací extremisté a fundamentalisté jakbysmet požadovali po státních orgánech, aby na podporu vydávání původní české literatury vyčlenily ze státních finančních zdrojů - věřte nevěřte - směšných 15-20 miliónů korun ročně. Tím, mysleli jsme si, by stát každý rok podpořil vydání 150-200 nových titulů české beletrie, což by bylo pro nastartování normálního literárního provozu v ČR zcela dostačující.
   Ó jak snadné se to zdálo býti!
   Leč chyba lávky. Záhy nám bylo shůry najevo dáno, že v tržním prostředí si i literatura na sebe musí vydělat. Koneckonců co jsou spisovatelé jiného než řemeslníci, kteří podnikají na trhu s výmysly? Tím všechny svobodné diskuse o státní podpoře pro literární snažení státní administrativa smetla ze stolu.
   Nicméně v demokratických státních zřízeních se vlády prostřídávají a vládu technokratickoekonomistickou se sklony výrazně antikulturními klidně může jednoho volebního dne vystřídat vláda jiná, dejme tomu sociálně tržní se zvýrazněnými zbožně zbožnými prvky. K takovému střídání sice záhy došlo, leč k našemu úleku, údivu i úžasu zároveň s touto výměnou bohužel nedošlo ke změně vrchnostenského pohledu na kulturu a její potřeby, a to ani v tom nejkosmetičtějším slova smyslu.
   Nestalo se nic. Bylo nám jen dáno na vědomí, tentokrát sociálně tržně, že ten, kdo chce mermomocí psát a vydávat nějaké knížky, nechť se již nikdy neobrací na stát zavalený zcela jinými starostmi, ale na sponzory, kterých je u nás jako když naseje - banky, fabriky, pivovary, nadace, vize.
   I obrátili se mnozí různě, avšak marně.
   Když se ukázalo, že spisovatelé nejsou sto dát dohromady mančaft, který by na Spartě před ochozy plnými reklam porazil A.C. Milán 2:1, ztratila česká literatura i tuhle poslední, milosrdenskou šanci.
   Neodrazeni neúspěchy, vyprodukovali jsme v naší desáté, mediálně zneviditelněné instituci Unii českých spisovatelů řadu dalších kverulantních návrhů, z nichž snad nejprotisystémovější byl ten, aby stát zřídil státní vydavatelství pro vydávání české literatury v Čechách, což by bylo úplně nejjednodušší řešení. Vzápětí se opět ukázalo i prokázalo, že kdyby nic, tak jen tenhle jeden šílený nápad by totálně zruinoval celou českou zprivatizovanou ekonomiku. Té totiž chronicky chybí miliardy, včetně těch, které se onehdy musely obratem poslat do USA, aby se na nás pan Lauder nezlobil. Byla to vlastně klika, že se těch 11 miliard v Čechách okamžitě našlo. Jenom za tyhle peníze by mohla česká literatura pohodlně vycházet 100 let v počtu 400-500 kusů ročně, navíc s prodejní cenou 40-50 Kč za výtisk, což by byla cena plně srovnatelná s cenou totalitní. A to nemluvím o tom, že by ještě pohodlně zbylo 100 miliónů korun pro pana ombudsmana, který by nás za ty peníze mohl společně s paní Šabatovou uchránit před nespravedlnostmi tohoto světa.
   Snad se nelze ani příliš divit, že i my, desátí v řadě, upřímně vítáme iniciativu devíti uměleckých spolků, dam a pánů, kteří se v roce 1989 svobodně rozhodli, že za nás budou mluvit v televizi, jednat na Úřadech a rozhodovat o našem bytí na tom našem malém českém kulturním hřišti. Jsme opravdu rádi, že se té popelky české kultury konečně někdo ujme, vždyť 14 let se nedovídáme z veřejnoprávních médií a německých českých novin nic jiného, než že kultura v Česku je na tom tak fajn, že si »nemůže stěžovat.«
   Teď jenom trneme strachy, aby jim do toho něco nevlezlo - povodně, sucha, kulhavka, ajcy, nebo nedej pámbu Nomura, to by zas bylo 40 miliard zbůhdarma vyhozených oknem ze čtvrtka na pátek. Proto držíme palce dámám a pánům z vybraných uměleckých uskupení, aby se jim alespoň zčásti podařilo dosáhnouti cílů, na něž my jsme dosáhnouti nemohli, ani nesměli, postrádajíce požadovanou uměleckou a lidskou hodnotu vyvolených.
   Kdyby koaliční vláda a stojedničková parlamentní přesila plus 1 pan Kott přiklepli české literatuře třeba i jenom čtvrtinu procenta z uvažované částky na záchranu české literatury v hodině třinácté, rázem by se otevřela cesta pro vydání 150-200 nových knížek českých autorů rok co rok. Tentokrát by se to ale už opravdu obešlo bez zvláštních doporučení od nejrozmanitějších komisí, rad, fondů, hradů a zámků. 14 let po tom slavném vítězství pravdy by konečně každý dostal stejnou možnost publikovat, jak je to běžné v každém demokratickém státě. Nenapravitelné škody, které české kultuře a literatuře zvláště způsobila polistopadově sametová vendeta, by se tím pádem octly za další tlustou čarou.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]