Lidé a země. Časopis, na který jsem se jako dítě vždycky těšil. Dnes bych ho dítěti do ruky radši nedával.
   Z reportáže Jana Sochora Blyštivý karneval pro pracující lid (č. 8/2011) – už z názvu čiší pohrdání lidmi práce (jak jinak, když Čechy jsou prolezlé skvěle vydělávajícími zloději a pracující suší hubu a drží krok) - vyjímám tento skvost:
   Kubánská ekonomická a politická realita nedovoluje santiagskému karnevalu, aby rozvinul svoji komerční stránku, která doprovází podobné události v jiných latinskoamerických zemích. Karneval tak zůstává bez barevných reklam a přítomnosti bohatých firem, ale tím také prakticky bez prostředků pro rozvoj. Kubánci ho lepí horko těžko podomácku, dá se říci, že hlavně z čistého nadšení pro věc.
   Hle, zřejmě jedna z posledních lidových zábav na kontinentě, která na sebe nemusí vydělat! A to znamená zápor pro člověka, který nemá v hlavě nic než prachy. Jenže ty se s neuvěřitelně krátkým poločasem rozpadu obracejí v prach.
   Pravý klenot však nalezneme pár stránek dál. Zlaté písky aneb Něco málo o lezení na českých pískovcích z pera Jiřího Müldnera:
   Kostkované bačkory o tři čísla menší, roztrhané košile a manšestráky s podšitými koleny, sedací úvaz ušitý z hasičské hadice. Prastaré lano po kámošovi, který se oženil a přestal lézt. Těžké karabiny z východního Německa. Píšou se 70. léta a v kotlině české začíná normalizace (Za Slánského se zřejmě lezlo líp?!). Hranice jsou opět ostře střežené a Alpy zase o kousek vzdálenější. Svoboda je na útěku do podzemí, anebo naopak vysoko nad zem, kam se málokdo odváží (Že by ani StB?). Do skal. Chlapíci s dlouhými vlasy víkend co víkend vyrážejí do Adršpachu, Skaláku a jiných pískovcových měst… Skály jsou vášní i únikem. Režim příliš možností k naplnění touhy po svobodě nedává, ale ve skalách je svoboda nutností.
   Tak vida, nakonec všecko skončí u Marxovy oblíbené definice: Svoboda je poznaná nutnost!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]